KARMEL

On, který je Bůh lásky a který nás s nekonečnou něžností miluje, nečeká, až budeme dokonalí, aby si nás zamiloval a použil nás jako svých nástrojů. Dopřává nám, že můžeme druhým působit dobro, a přitom být velice ubozí, být niterně zranění a mít plno chyb: on se dívá na tu velikou touhu, kterou máme v hloubi srdce, a kvůli ní nám vše odpouští.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Naše posvěcení nezáleží v tom, abychom změnili svoje zaměstnání, nýbrž abychom konali pro Boha to, co obvykle konáme pro sebe. Je to škoda vidět tolik lidí, kteří ve službě Bohu povyšují prostředky na účel. Nechávají se donutit ke konání určitých skutků, ale konají je nedokonale, protože jsou vedeni pozemskými záměry nebo sobeckými důvody.
Neznám lepší cestu k Bohu než tuto: konej to, co ti den za dnem ukládá tvoje povolání nebo zaměstnání, nedělej to ale, aby ses líbil lidem, nýbrž konej všechno – nakolik jsi toho schopen – jen z lásky k Bohu.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor)

Je třeba žít ve vědomí, že Bůh přebývá v hloubce nás samých a přistupovat ke všemu s Ním. Člověk pak není nikdy banální, i kdyby dělal ty nejobyčejnější skutky, neboť nežije v těchto věcech, překračuje je!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 8)

Cit je vzácná, jemná věc v duchovním životě, ale spíše provázející věc samu a je přelétavý a není v naší moci. Když jej chceme násilím mít, spíše uteče jako vzduch, když jej chceme vzít do hrsti. Pán Bůh ho často odnímá, abychom na něm neulpěli sobecky a šli dál k Němu. Svatá Terezička řekla, že většinu života v Karmelu prožila v bezútěšnosti. Řekla zajímavě: „Mám radost, ale já nevím, že ji mám.“ Jistě můžeme podobně říci: Mám lásku, ale já nevím, že ji mám.

(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1993)

Sebepoznání
Je dobré, že se tak poznáváš.
Ale nezapomeň, že tvoje bída Pána tak moc nevzrušuje.
Jako bídného tě pozval.
Vzrušuje ho a s netrpělivostí čeká,
že se budeš z jeho pozvání radovat. Na to čeká!
Na tvoji radostnou, věřící lásku.
Nezapomínej se radovat!
Co neuděláš dnes, neuděláš už nikdy!
„Kdo je věrný v maličkosti,
je věrný i ve velké věci.“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, listopad 1978)

Svatý Augustin říká: „Láska zapomíná na svou vlastní důstojnost a žízní po pozdvihnutí a obohacení milované bytosti: mírou lásky je to, že je bez míry.“ Prosím Boha, aby Vás naplnil touto měrou bez míry, a tedy „ze své bohaté božské slávy“. Kéž Vás tíha lásky přivede až k té šťastné ztrátě sebe sama, o níž mluvil apoštol, když zvolal: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“

(Alžběta od Trojice, dopis abbé Chevignardovi, 29. 11. 1904)

My považujeme bolest za něco, co nám brání v naší práci, v naší modlitbě a v našem spojení s Bohem, a proto ji snášíme špatně. Musím se naučit chápat ji právě jako svou práci, svou modlitbu a příležitost ke spojení s Bohem, snad se tak naučím snášet ji lépe.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z března 1955)

Neustále tu je jedna myšlenka, jež nám pomáhá a okamžitě nás zklidní: pomyšlení, že v každém okamžiku, a ať jsme kdekoli, můžeme udělat to nejlepší, to znamená přijmout ten okamžik z Božích rukou, z rukou Ježíšových, které políbíme se slovy díků.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Alespoň toto, také ve světě Mu mohu náležet! Ano, jsem Tvá. Vezmi si, Pane, mou vůli, vezmi si celé mé bytí. Ať zmizí Alžběta a zůstane jen sám Ježíš.

(Alžběta od Trojice, deník, D27/1)

„Bratru Antonínovi, mému biskupovi, přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.“

(dopis sv. Františka z Assisi)