KARMEL

Chtěla bych, aby Ježíš byl tvým blízkým přítelem, v něhož bys mohl vložit své unavené srdce plné utrpení. Kdo by mohl, můj drahý staříčku, změřit velikost a množství starostí, které tě tíží, více než náš Pán, který proniká do nitra a který umí láskyplnou rukou vyléčit rány, jejichž hloubku ani sám neznáš? Ach, tatínku, jak by se tvůj život proměnil, kdybys k němu chodil často jako k příteli…

(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)

Ano, Bůh je dobrotivý. A když nám srdce krvácí nad tím, že pro naši malichernost On k našemu srdci nedokáže promlouvat, pak nám odpověď dá jediný pohled upřený k Panně Marii.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Maria,
Matko a Kráso Karmelu,
pomoz nám plodně žít
karmelské povolání
a vydávat o něm neokázalé,
věrohodné svědectví.

Snoubenko Ducha,
rozněť i v dalších srdcích
touhu a milost
kráčet ve stopách
velkých i prostých
světců Karmelu.
Amen.

(modlitba sestavená karmelitány u příležitosti 100. výročí narození P. Metoděje Minaříka, O.Carm. /1912–2003/)

Právě v hluboké samotě nacházím mírnost, s níž mohu skutečně milovat své bratry. Čím větší jsem samotář, tím větší k nim mám náklonnost. Je to čistá náklonnost a je naplněná úctou k samotě druhých. Samota a mlčení mě učí milovat mé bratry pro to, co jsou, a ne pro to, co říkají.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 12. ledna 1950)

Mysli na mou všudypřítomnou lásku. Já jsem stále zde. Polož svou hlavu na mé srdce, protože to mi dělá radost … Přijď ke mně a přiveď s sebou ostatní. Nemohu snad léčit na dálku? Stačí, když mi řekneš jejich jména. Když mi říkáš o těch, za které prosíš, já je vidím…

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)

A nebojte se být neskromná ve svých přáních, touhách a prosbách. Velká svatá Terezie říkávala svým sestrám: „Buďte dcery velkých tužeb!“ A malá svatá Terezie nebyla ve svých touhách nějak příliš skromná a splnily se jí… Láska nemá mezí, Bůh je jejím cílem: Bůh je láska.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Ví, že jsme ubozí, ale nebere to v úvahu a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život a proměnit ho v ten svůj. Ten náš plný nedostatků v ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Co je tedy vskutku nejobtížnější, je rozloučit se sami se sebou a starostmi o sebe, vzít si od nich dovolenou a trávit ji u něho. Tehdy se dostaví niterná radost a to ostatní proběhne jakoby nádavkem. „Ty se starej o mne, já se postarám o tebe.“ Čím víc jednáme v tomto smyslu, tím lépe naše duše dýchá a tím víc se uklidňuje. Musíme to dělat stokrát za den. Ukazatel, který upozorní na to, kdy, je následující: jakmile se cítíme vnitřně stísněni.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když na Vás dopadne strach, tak se předávejte Bohu jako jeho majetek, vkládejte se do jeho ruky. A hlavně neanalyzujte sebe, vycházejte k druhým, netřeba kroužit kolem svých problémů a kolem vlastní osoby. Přitulte se k Ježíši jako dítě. On má slova života a spásy, ke které patří i zdraví. Ve Vašem utrpení nejste sama, jste nesena společenstvím svatých, společenstvím sester a bratří, mou bratrskou láskou a přímluvou. Kladu Vás při mši svaté na paténu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 15. ledna 1997)

Odjíždíte… Do svých zavazadel jste přibalil dvojí předsevzetí. To prvé zní: po každém přijetí těla Kristova věnovat půl hodiny díkůčinění. To druhé: se všemi svými závažnými prosbami se v prvé řadě obracet na Pannu Marii. Pokud budete tato dvě prostá předsevzetí věrně plnit, jsem si jist, že se vrátíte jako lepší a hlubší člověk.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)