Mohu pochybovat o víře své matky, která by nejraději všechno bohatství světa dala církvi na výzdobu oltářů, lesk bohoslužby a na misie? A já, její syn, když zastávám opačné názory, když sním o skromné a chudé bohoslužbě, o apoštolátu „chudými prostředky“, nemám k tomu taky svoje pádné důvody? Jak je těžké soudit! Tak těžké, že nás Ježíš prosil, abychom svá tvrzení neprosazovali. Existuje však jedna pravda, k níž se máme vždy a cele přimknout: láska.
(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)
Mé srdce bylo stvořeno pro věrnost. Vím, že živý Bůh pozorně naslouchá mé modlitbě, že modlitba je, mohu-li to tak říci, naším společným dílem, které On a já konáme pro Boží království. Má vytrvalost je pro mne něčím samozřejmým a snadným. Dodává mi odvahy, i když v modlitbě nedokážu dělat nic jiného než opakovat stále stejné věty, a každý večer mě pěkně bolí kolena.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru, 6. března 1976)
Neříkejte, že to není pro vás, že jste příliš ubohá, protože to je naopak další důvod, abyste šla k Tomu, který zachraňuje. Budeme očištěny ne tím, že budeme hledět na svou ubohost, nýbrž tím, že budeme hledět na Toho, který je celý čistota a svatost.
(Alžběta od Trojice, dopis 249)
Nehledej, v čem by ses měl polepšovat
i když si myslíš, že je toho mnoho k polepšování
žij „celým srdcem“. V tom to je – přijímat, co den přináší.
„Celým srdcem“ – to je teď tvoje polepšování.
V tom „celým srdcem“. A mysli na to!
Víra dá práci!
Je to těžké, každodenně těžké. Ale dělej to!
(P. Benedikt Holota OFM /* 5. 8. 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, říjen 1978)
„Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Copak můžete odmítat pozvání tak něžné a přátelské? Neříkejte, že toho nejste hodni, ale že to potřebujete. Kdyby byl náš Pán myslel jen na naši nehodnost, pak by nikdy neustanovil svou krásnou svátost lásky. Nikdo na světě ho není hoden, ani svatí, ani andělé, ani archandělé, dokonce ani svatá Panna. Ale on měl na zřeteli hlavně naše potřeby. A potřeby každého z nás jsou velmi naléhavé.
(sv. Jan Maria Vianney /1786–1859/, Promluva o častém přijímání)
Pán hraje vlastní hru – já dávám, co On bere. Zdá se, že nechce, aby se mi dostalo lidské útěchy, kterou bych si vzala z rozhovoru s Vámi. Jsem šťastná ze všeho, co se Jemu nejvíc líbí.
(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 15. ledna 1963)
Ježíš dobře ví, že i když nemám požitek z víry, snažím se aspoň konat její skutky. Myslím si, že jsem za jeden rok udělala víc úkonů víry než za celý svůj život.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C 7r)
„Pochopila jsem víc než kdy jindy, jak Ježíš touží být milován“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše) … Jak Ježíš touží být milován! Ano, tak to Terezie píše. Tento mluvnický tvar však v sobě nese překvapení. Být milován pro Ježíše znamená, že mu dovolujeme, aby nás aktivně miloval. A pro nás být milován znamená, že se jím necháme milovat. Ježíš je milován tehdy, když nás může plně milovat. Ježíše milujeme, když se necháme milovat v plnosti.
(P. Conrad de Meester OCD /*1936/, Malá cesta Terezie z Lisieux)
Přijmi, Pane, všechnu mou svobodu. Přijmi mou paměť, můj rozum a všechnu mou vůli. Všechno, co mám a co mi patří, mám od tebe: všechno ti to odevzdávám, nalož s tím podle své vůle. Jenom o lásku k tobě tě prosím a o tvou milost, to mi stačí, nic jiného už nežádám.
(sv. Ignác z Loyoly, modlitba Suscipe Domine)
Nebojte se. Právě to, že si představujete, co bude zítra či pozítří, může působit zle. Chraňte se jít dál než od rána do večera a od večera do rána. Budete-li každou takovou cestu konat s Bohem, s Ježíšem, s tichou Pannou Marií, není možné, aby Vás oni nedovedli do přístavu, do skutečného Přístavu.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Naštěstí i tehdy, když je člověk zcela Martou, může zůstat jako Magdaléna neustále u svého Mistra a nazírat jej zcela láskyplným pohledem. A to je náš život na Karmelu, kde modlitba je naším hlavním, a zároveň ne jediným zaměstnáním; modlitba karmelitky nikdy neustává, ale máme také práce, vnější úkony. (…) Ó, jak je na Karmelu dobře, je to nejlepší země na světě a já mohu říci, že jsem tu šťastná jako ryba ve vodě.
(Alžběta od Trojice, dopis 108, strýci a tetě Rollandovým, 11. února 1902)