KARMEL

Pane, smiluj se.                             Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se.                            Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se.                             Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče,              smiluj se nad námi.
Bože Synu, Vykupiteli světa,
Bože Duchu Svatý,
Bože v Trojici jediný,

Když se studem zardívají,
nešťastní ze svých potomků,
po cestě pádu putujících,
tehdy voláš hlasem jasným,
pozvedajíc tak lidi
z toho pádu zlomyslného.

(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, mariánská antifona Cum erubuerint, překlad Miroslav Zvelebil)

Můj Bože, jak jsi dobrý! V tutéž chvíli, kdy Adama trestáš, dáváš mu naději na větší slávu a větší štěstí: necháváš jej zdálky zahlédnout toto „sémě“ a tu požehnanou ženu, jejíž nohou bude rozdrcena hlava hada…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Qui peut résister à Dieu)

Líbí se mi tato myšlenka, že totiž život kněze a karmelitky je Adventem, který připravuje Vtělení v duších. David v jednom žalmu zpívá „že oheň půjde před Pánem“. Není tímto ohněm láska? A není také naším posláním připravit cesty Pánu skrze naše sjednocení s Tím, koho apoštol nazývá „ohněm stravujícím“? (…) Pomozte mi, velmi to potřebuji! Čím více přichází světlo, tím více cítím svou nemohoucnost. Mohl byste mě 8. prosince – poněvadž jste velekněz – zasvětit moci jeho lásky, abych byla skutečně „Chválou slávy“?

(Alžběta od Trojice, dopis 250)

Komu má naše ubohé srdce hladovějící po Lásce věnovat lásku? … Kdo bude pro to dost veliký? … Může ji lidská bytost pochopit… a hlavně, bude ji umět oplácet?... Marie, je jediná bytost, která může pochopit hloubku slova „milovat“! Jenom náš Ježíš nám umí vrátit nekonečně víc, než co my mu dáváme…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Neztrácej odvahu, pokud nedokážeš hovořit a uvažovat a nedokážeš nic říct našemu Pánu: on ví nejlépe, jak jsme ubozí. Kdo je schopen říci něco Slovu, Věčnému Slovu, nestvořené Boží Moudrosti? I mně se často stává totéž a nemyslím si proto, že by má modlitba byla špatná, neboť účelem modlitby je zapálit se láskou k našemu Bohu. Stačí jen být v jeho přítomnosti, stačí jen pohled na něj, abychom ho milovali, a fascinováni jeho krásou mu nemůžeme říkat nic jiného, než že ho milujeme.

(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis přítelkyni, DP 109)

Veď mě, laskavé světlo,
temnotou, která mě obkličuje,
veď mě dál Ty!
Noc je temná a já
jsem daleko od domova,
veď mě dál Ty!
Veď mé kroky Ty. Nežádám,
abych viděl daleko dopředu –
stačí mi jeden krok.

(kard. John Henry Newman /1801–1890/)

Temnoty, prázdnoty, pustota
důvěra, trpělivost, vytrvalost.
Temnoty jsou někdy pro duši tolik,
jako by dostala vytržení a zážitky.
Pustota je také forma Božího působení v duši.
Je trpčí, ale to se přijímá, trpí a vytrvává se v tom
čekání na Boha.
Ať se nesnažíš jednat proti tomu!
Ne úporné hledání útěchy,
ne abys proti té domnělé „nevěře“ bojoval!
Na Pána je třeba čekat – a ne mu chodit naproti.
To by se mohl člověk s Pánem i minout.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, leden 1981)

Ubohá hříšnice, která se dopustila tolika velkých hříchů, že by si nezasloužila pobývat v Božím domě, nedůvěřuje sobě, ale věří pouze v uctíváníhodnou Trojici, v Ježíše Ukřižovaného, v Nejsvětější Svátost a nejsvětější Pannu, vyzývá své nejdražší sestry Alžbětu od Trojice a Terezii Eugenii od Eucharistie ke třem ctnostem:
1. k vnitřnímu usebrání, odmítnutí každé neužitečné myšlenky, která nás nevede k Bohu;
2. k vnitřnímu i vnějšímu tichu a k úsilí nemluvit, není-li to nutné;
3. k poslušnosti i v sebemenším náznaku a k podřízení našeho rozumu.

(Terezie z Los Andes, formule, s níž podle karmelského zvyku obrátila o 1. neděli adventní 1919 na své spolusestry v noviciátu)

Znovu a znovu čtěte evangelium. Znovu a znovu o něm rozjímejte, až je budete umět zpaměti (…). Buďte na ně alespoň tak hrdé, jako muslimové na korán – a to není málo! A uvidíte, jak vás tato formace zjednoduší a promění.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/147)