KARMEL

(rodiče Panny Marie a ochránci karmelitánského řádu • svatí • památka 26. července)

Texty propria

Jména rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny, jsou známa z apokryfního spisu z 2. století, tzv. »protoevangelia podle Jakuba« (1). Na východě je kult sv. Anny doložen již v 6. století, na západě v 10. století; kult sv. Jáchyma teprve ve 14. století. Roku 1481 přijal papež Sixtus IV. Annu do římského kalendáře. V byzantském ritu nám datum 25. července připomíná zasvěcení basiliky sv. Anny v Konstantinopoli. Původně se oba svátky slavily odděleně, společnou liturgickou památku stanovil až druhý vatikánský koncil.

Láska se podobá rybářskému háčku. Rybář nemůže vylovit rybu, dokud se mu nechytí na háček. Jakmile se chytí na háček, ryba je jeho. I když se zmítá sem a tam, úlovek je jistý. A proto říkám o lásce: kdo je jí chycen, má ta nejsilnější pouta, a přesto nese jho příjemné. A nic člověka tolik nepřiblíží Bohu jako tohle sladké břímě: kdo se ho ujme, dojde mnohem dál a udělá větší pokrok než pomocí všech drsných praktik, které lidé používají. A také může s radostí snášet a přestát vše, co ho potká, co na něj Bůh dopustí; a může také radostně odpouštět, cokoli zlého se mu stane. Nic tě tak nepřibližuje Bohu, ničím si nelze Boha připoutat k sobě natolik jako tímhle sladkým poutem lásky. Kdo tuto cestu jednou našel, nemusí už hledat jinou. Kdo se zavěsí na tento háček, je chycen tak pevně, že nohy a ruce, ústa, oči a srdce a cokoli člověk má, všechno to patří pouze Bohu… Proto vyhlížej tento háček, aby ses blaženě chytil: neboť čím více jsi chycen, tím více jsi svobodný.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Sermo 4)

Mezi naším povoláním a rozvojem osobnosti neexistuje žádný rozpor. Někdy – zvláště ve chvílích, kdy ztrácíme odvahu – nás svádí myšlenka, že musíme volit mezi svým štěstím a Boží vůlí, že Boží vůle vyžaduje, abychom obětovali své štěstí. Ovšem Boží sláva a rozvoj naší osobnosti jsou naprosto neoddělitelné. (…)
Jestliže nás Bůh stvořil a povolal ke své slávě, nemůže být skutečný rozpor mezi naším povoláním a jeho naplněním, mezi Boží vůlí, Božím záměrem s námi a našimi zájmy. (…) Boží slávou, jak říká svatý Irenej, je „živoucí člověk“, tedy člověk, který žije z Boha. Světec je člověk, který je opravdu živý. Origenes o tom prohlašoval: „Svatí jsou živí a živí jsou svatí.“ Svatost znamená život ve své plnosti.
To ovšem znamená, že Boží sláva se uskutečňuje mj. rozvinutím všech možností, které Bůh vložil do našich srdcí. Boží sláva a naše naplnění jsou tedy neoddělitelné.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

(karmelitán • blahoslavený • památka 24. července)

Texty propria

Jan Soreth se narodil pravděpodobně v roce 1394 v Normandii (severozápadní Francie) blízko města Caen (1). V tomto městě rovněž přijal karmelitánský hábit. Kolem roku 1417 byl vysvěcen na kněze. V roce 1437 získal v Paříži licenciát z teologie a 26. května 1438 titul magistra. Poté byl regentem studentů v pařížském konventu. V roce 1440 byl zvolen provinciálem francouzské karmelitánské provincie a od roku 1451 až do své smrti (1471) generálním představeným celého Řádu. V roce 1452 mu byl udělen čestný titul magistra teologie v Padově.

Dnes ráno jsem uvažoval o svých vztazích k Otci, k Ježíši, k Duchu svatému. A k tomu důvěra, důvěra a ještě jednou důvěra. Pokud jsou tyto vztahy opravdové, pak základním postojem duše nemůže být nic jiného než postoj naprosté jistoty. Tři božské osoby završí svůj dar, naučí mě modlit se, odhalí mi smysl blahoslavenství, poskytnou mi to, čím samy oplývají: lásku v celém jejím bohatství.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 2. ledna 1955)

Co je nemožné lidem, je možné Bohu. Láska nikdy neztrácí naději. Velmi dobře si vzpomínám na krásnou promluvu abbého Huvelina (1) o sv. Magdaléně: srovnával, myslím, lidi tak přísné a neoblomné k určitým hříchům, a Boha, tak něžně milosrdného.

(1) Henri Huvelin /1830–1910/, kněz, který stál u Foucauldovy konverze a který jej v průběhu života doprovázel.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici, 4. června 1908)

Bratři a sestry, pohleďme na Boží srdce, potřebujeme, aby církev a společnost byly církví a společností, které nevylučují, které nikoho nevylučují, které nikoho nepovažují za „nečistého“, aby každý člověk se svou vlastní historií byl přijat a milován bez nálepek, bez předsudků, aby byl milován bez přívlastků.
Prosme Pannu Marii: ona, která je Matkou něhy, ať se přimlouvá za nás a za celý svět.

(papež František, promluva při Anděl Páně, 30. června 2024)

(starozákonní prorok • svatý • slavnost 20. července)

Texty propria

„Eliášův cyklus“, zařazený do dvou knih Královských, byl sepsán v době babylonského zajetí (586–538 př. Kristem). Eliáš pocházel z Tišby v Gileádu a jeho jméno znamená „můj Bůh je Hospodin“. Za králů Achaba (871–852 př. Kristem) a Achazjáše (852–851 př. Kristem) vystupoval jako prorok, který se vymezoval proti kultům cizích bohů (Baal, Baal Zebub) a proti neomezené královské svévoli (srov. 1 Král 21). V Písmu se na něj odvolává prorok Malachiáš (Mal 3,23), dále Sirachovec (Sir 48), je zmiňován v První knize Makabejské (2,58), očekávají ho Ježíšovi současníci (např. Mt 17,10) a ukáže se spolu s Mojžíšem na Hoře Proměnění (např. Mt 17,3).

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

Všiml jsem si, že u bratří, kteří v opatství Nový Dvůr procházejí pouští – což je plodný zápas – a kteří vytrvají ve svém rozhodnutí následovat Krista, dochází k pozoruhodnému rozkvětu jejich mariánské zbožnosti. Zdá se, že je to znamení jejich vzdáleného znovuzrození, budoucího nalezení pokoje. Vnitřní mír, který je darem Theotokos… že by i mnich, dospělý člověk, potřeboval matku? A cožpak není právě Theotokos matkou církve?

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)