Za kuropění jsme vyrazili autobusy do Vatikánu na generální audienci s papežem Františkem, vybaveni snídaní v zelených mikrotenových sáčcích. Cesta získala příchuť dobrodružství, když jsme v ranní zácpě shledali, že do našeho anglicky mluvícího autobusu nastoupila španělsky mluvící koordinátorka výpravy a vytrvale odmítala pochopit, že jí nerozumíme. Přenesli jsme se přes to s velkorysostí vpravdě karmelskou (a ve finále se pak nikdo neztratil, což jsem považovala za malý zázrak).
Čas v působivě dlouhé frontě jsme si krátily družbou s Britem Johnem Toryusenem, pročež jsme dostali pozvání na evropské karmelské poutě mladých a inovativní formační programy v klášteře v Aylesfordu, kde podle legendy předala Naše Paní škapulíř sv. Šimonu Stockovi.
Poté co nám papež František požehnal s vybídkou předávat náš duchovní poklad dalším generacím, jsme se rozprchli po Římě. S Dominikou jsme část volna prožily společně v uličkách města, přičemž jsme natrefily na kostel sv. Augustina, kde je pohřbena jeho maminka sv. Monika a kde je možné vidět proslulou Caravaggiovu Madonu. Na zastrčeném plácku poblíž kostela u zátiší s oleandry a skútry jsme se posilnily obědem. Mohly jsme si ho bez výčitek dopřát díky štědrosti jedné naší české spolusestry, která nás vybavila na cestu kapesným. V perném středečním zápase s nemocí jsem jí byla obzvlášť vděčná!
Po obědě jsme se navzájem podarovaly volností a každá podnikla cestu Římem na vlastní pěst. Ke svému úžasu jsem nepochopitelnou oklikou dobloudila opět ke sv. Augustinovi, kde zrovinka začínala mše v angličtině (sloužená knězem z USA, chystajícím se příští rok na misijní cestu do Prahy, jak mi po mši prozradil). Při mši jsme na přímluvu sv. Moniky vyprošovali lásku našim rodinám a dar víry dětem a dospívajícím. Odevzdávala jsem vroucně do Boží náruče mj. potomky nás, laických karmelitánů z Česka, a prosila o vytrvalost a odvahu pro všechny z globální rodiny Karmelu, kdo aktuálně kdekoli s námahou rodí nové dítko – díl(k)o, službu, komunitu. Naplňovalo mne velkou vděčností moci být na onom místě v onom čase jako přímluvkyně „za nové“ a účastnit se mše v jazyce, kterému rozumím.
Při cestě k autobusu do Sassone jsem ještě zabrousila do nenápadného kostela Zvěstování s ikonou kojící Panny Marie. Dulu ve mně objev této ikony dojal – připadala jsem si, jako kdybych se přesunula od rodičky k nedělce. Nechala jsem v knize proseb pod ikonou tuto: Milá maminko, štědře koj svou karmelskou chásku, ať prospívá, sílí a za Ježíšem pílí.
Jana Marková