Doporučujeme
Křížové výpravy znamenají bezesporu jednu z nejproblematičtějších stránek církevních dějin.
Ale nebylo by správné vidět v nich jen vojenská tažení. Šlo o intenzivní myšlenkové a duchovní proudění celoevropského rozměru a válečnické výpravy do Palestiny či jinam byly jen jedním – ne šťastným a ne nejdůležitějším – výsledkem tohoto dění. Většina křižáků se nechala strhnout zápalem pro křesťanskou víru, i když praktické uskutečnění této horlivosti bylo poplatné víc barbarskosti doby, než skutečnému duchu evangelia Ježíše Krista. S vojsky přišla do Svaté země také záplava poutníků. V krásném prostředí hory Karmel se (kromě jiných řeholníků) tehdy usadila také skupina mužů-laiků pocházejících z Evropy. Vytvořili poustevnickou osadu: většinu dne trávili každý ve svém příbytku v modlitbě a práci. Vřavu světa toužili zaměnit za samotu s Bohem.
Když se obrátili na místního biskupa latinského obřadu – sv. Alberta Jeruzalémského – se žádostí, aby posoudil a schválil způsob jejich života, napsal jim tento muž, který sám prožil část života v klášteře, „návod k životu“ (nejpravděpodobněji r. 1209). Toto pravidlo přijali bratři jako svou řeholi. Sv. Albert jim zdůraznil mj. autoritu představeného – převora a závazek poslušnosti vůči němu, snahu o ustavičnou modlitbu, inspirovanou Božím slovem, mlčení, půst, duchovní boj, a také prožívání společenství (při denním slavení eucharistie, modlitbě žalmů, při jídle). Papežského schválení se řeholi i společenství dostalo po překonání nemalých obtíží až o několik desetiletí později.
Základní význam pro utváření spirituality karmelitánů měly dvě skutečnosti: přebývání na hoře, na níž před staletími prorok Eliáš skrze Boží soud usvědčil Bálovy kněze ze lži a lid z nevěrnosti Hospodinu, podnítilo bratry k následování příkladu horlivého proroka a k touze být jeho žáky. A zasvěcení kaple, stojící uprostřed cel, Panně Marii natrvalo vtisklo zbožnosti karmelitánů mariánský ráz, vystupňovaný v průběhu dějin řádu dalšími milostmi, vyprošenými skrze Mariinu přímluvu. Maria je v Karmelu nazývána Sestrou, Matkou, Ozdobou, Paní, Královnou.
Když v r. 1247 papež Inocenc IV. řeholi na žádost bratří upravil tak, aby podle ní mohli žít i v Evropě, kam mezitím ze Svaté země začali přesídlovat, předznamenal tím zároveň další vývoj utvářejícího se řádu: od původního poustevnictví k „životu apoštolskému“ – po způsobu tzv. žebravých řádů. Karmelitáni se již neusazovali na samotách, ale ve městech, otevřeli se studiu i výuce na univerzitách, kázání, hlásání evangelia, apoštolskému působení. I co do vnější struktury se stali mendikanty. Tím byl proces formování karmelitánské identity dovršen. V následujících generacích šlo již jen o hledání správné rovnováhy mezi prvkem poustevnickým a apoštolským, mezi modlitbou a vnější činností, a o hledání způsobu, jak přijaté charisma řádu žít v konkrétních historických podmínkách.
Nesnadnost tohoto hledání dosvědčuje řada reformních snah v průběhu dějin řádu, z nichž nejznámější je obnova v 16. století ve Španělsku, podnícená sv. Terezií z Avily a sv. Janem od Kříže. Ta ovšem nakonec vedla ke vzniku nového, samostatného řádu tzv. bosých karmelitánů a karmelitek. Důležité místo v duchovním bohatství karmelské rodiny má životní svědectví karmelských světců: od prvotních vzorů proroka Eliáše a Panny Marie, přes bratry a sestry v jednotlivých staletích až po současnost (bl. Titus Brandsma, holandský karmelitán, umučený v roce 1942 v Dachau, sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edita Steinová), popravená v Osvětimi).
Jako u ostatních „žebravých řádů“ jednotlivé domy, v nichž bratři spolu žijí, tvoří navzájem větší jednotku – provincii. Představeným domu je převor, provincie – provinciál. V čele celého řádu stojí generální převor, sídlící v Římě, a jeho několikačlenná rada. Jednotliví bratři jsou přičleněni k určité provincii – v rámci ní tedy žijí a působí podle potřeby v tom domě, který jim provinciál určí. V naší republice není zatím dostatek členů pro zřízení samostatné provincie. Proto generální představený zřídil u nás tzv. generální delegaturu. Nejpočetnější komunita bratří žije v klášteře v Kostelním Vydří u Dačic (tam také probíhá noviciát), další komunity jsou v konventech v Praze-Liboci a v Olomouci-Hejčíně.
Těžiště života Karmelu nelze ani v dnešní době spatřovat jinde, než v osobní a společné modlitbě bratří v klášteřích, která se podle pokynu řehole – dnem i nocí rozjímat o zákoně Páně – živí Božím slovem, a v úsilí o stále úplnější uskutečnění darování se Bohu skrze řeholní zasvěcení. V tom spočívá služba kontemplativních řeholí celé církvi – Kristovu tajemnému tělu. Od přechodu do Evropy však karmelitáni nejsou řádem výhradně kontemplativním, ale kontemplativně apoštolským. Vnější apoštolát je v České republice zaměřen na působení ve farnostech, službu karmelské rodině (sestrám, terciářům – např. exercicie, přednášky) a na vydávání náboženské literatury (Karmelitánské nakladatelství).
Společenství se pomalu rozrůstá o nové bratry: po různě dlouhém období postulátu, kdy žijí uchazeči v klášteře, ale mimo vlastní komunitu bratří, je čeká noviciát v délce 12 měsíců. Ten končí prvními řeholními sliby, zpravidla na dobu tří let. Po jejich uplynutí lze teprve složit sliby věčné.
Karmelitánský hábit je nejpodobnější oděvu bratří dominikánů, liší se od něj nejvíce barvou: je temně hnědý, o slavnostech a nedělích doplněný bílým pláštěm. K jedné z částí hábitu mají karmelitáni zvláštní vztah: škapulíř splývající z ramen přes prsa a přes lopatky darovala – jak říká řádová legenda – v polovině 13. století sama Panna Maria generálnímu převorovi sv. Šimonu Stockovi. Proto nám škapulíř připomíná Marii, její způsob života, její ctnosti a upevňuje v rozhodnutí následovat její příklad. Panna Maria Karmelská bývá v některých zemích nazývána „škapulířovou“ – Královnou posvátného škapulíře. A ve zmenšené podobě nosí škapulíř i terciáři a členové škapulířového bratrstva.