KARMEL

Anděla Janoušková (1921–1999)

Pozdní rozhovor s Bohem

Můj Bože, Bože můj! Jsem já to nezvedená!
Tak pozdě domů jít! Už dávno zamkli dům.
Světla už vyhasla. Mlčí už každá stěna.
Zbývá mi jedno jen jako všem zpozdilcům:
na vrata vyskočit a branku přelézti
a potom po špičkách dojít až k pelesti.

Můj Bože, Bože můj, přijdu-li k tobě jednou
v tak pozdní hodině, že zamkneš mi svůj dům,
že v temnu beze hvězd mě necháš samu se mnou,
zkroušenou, pobledlou výstrahu zpozdilcům,
slituj se nade mnou! A jak za dívčích let
mi dovol přeskočit! Bude to naposled.

 

Za umírající

Modlím se za tebe srdcem a duší celou.
Jsi ještě naživu? Modlím se za zemřelou?
V hodině bezmoci úzkostí mísím žalmy,
jež v bědné paměti čas posud ponechal mi.

Modlím se za tebe, jak umím, stále znova:
Ty, který můžeš vše, prosím Tě, vyřkni slova,
jež by ji vyrvala rakvi už přichystané.
Děj se však vůle Tvá. Tvá vůle ať se stane.

Ty, k smrti nemocná, modlím se tak, jak mohu.
Tvé duši o pomoc žalm tluče na oblohu.
Jsi ještě naživu? Modlím se za zemřelou?
Modlím se za tebe srdcem a duší celou.

 

Modlitba na hrobě

Teď, kdy mi po tobě zbývá už jen hrob,
jenž v trsech macešek nad mrtvým tělem žije,
teď, kdy jen vzpomínka mi kreslí chvíle z dob,
kdy jsi mi byla tím, co srdci nejdražší je,
teď rvou mě výčitky, které tak přesně vědí,
co jsem ti mohla dát a nedala,
teď, kdy se oči tvé už na mne nezahledí,
teprve vím, cos u mne čekala.

Ty už mě neslyšíš, tebe však slyší Bůh,
jenž ví, jak bez tebe zbytečnou jsem se stala.
Máš-li snad u něho, jak já u tebe, dluh,
kéž je mi dopřáno, abych jej vyrovnala.
A ty jdi ke světlu. Jdi k Lásce, která zve tě
a jež ti odejme ubohost lidských pout.
Mne však ať Boží trest jak tvárnou hlínu hněte,
ať u něho tě smím nakonec obejmout.

Převzato z knihy: Modlitby
Autor: Anděla Janoušková
Nakladatelství: KNA 1992

Související

Modlitby různých autorů