Doporučujeme
Miriam – Malá Arabka
17. Církev. – Jsem dcerou svaté Církve: ona je mojí Matkou. Je to pro mne čest, nazývat Církev svou Matkou. Matko Církvi, růže mystická, miluji tě ... Církev trpí; Svatý Otec trpí, jeho srdce je sklíčené ... Církev je naší Matkou... Když matka trpí, všechny děti trpí spolu s matkou! ... Och! Jak bych chtěla prolít svou krev za církev! Obětuji vše za ni, za jednotu, za vítězství Církve ...
18. Modlitba kněze. – Jsem dcerou Církve. Och! Kolik radosti mi dávají modlitby kněze! V knězi nevidím nikoho jiného než Boha samého. Nehledám učenost kněze, ale působení Boha v něm ...
19. Ad Deum qui laetificat juventutem meam.1 – K oltáři přistupuje kněz, starý, strhaný, nemocný, ubohý; zdá se mi, že nedokáže dovléci se až k oltáři. Říkám: Ó můj Bože, ten kněz umře dřív, než vyřkne jedno slovo, tak je nemocný. A hle, jakmile přijde mezi dvě voskovice, pozvedne oči k nebi. A v tom okamžiku se stane mladým a silným; mohl by kráčet přes hory. A také plameny svící jeho dechem plápolají jako prach, letící přes skály. Když vidím, jak se tento kněz proměnil, omládl a dostal sílu, že by málem mohl hory na ramenou přenášet, cítím, jak mé srdce, celé mé tělo, všechno ve mně jásá radostí a ožívá novým životem ... Vidím, cítím, ale nedovedu vyjádřit ten dojem, který na mne učinily tyto vzdechy k Bohu, tyto paprsky, které pronikají Srdcem Božím ... A pozvedám hlas k ujištění, že čistý a chudý kněz, je-li sám obětí lásky a poslušnosti, je obrazem obětovaného Boha. Takovému knězi u oltáře nemůže Bůh nic odmítnout, protože je živým obětním darem...
20. Doufat navzdory vlastní bídě. – Pane, kdyby kojence opustila vlastní matka, kdyby ho všichni odhodili do bláta, co by mohl dělat? Kdyby se přiblížily šelmy, komáři, vosy a hadi, aby ho kousali a štípali, nemůže se bránit; umřel by hladem a žízní ... Pane, pro svoje hříchy si zasloužím všechno toto zlo. Jsem jako to dítě. Ale ty jsi můj Otec; smiluj se nade mnou; jsem dílem tvých rukou...
21. Doufat navzdory vlastním vinám. – Díky, můj Bože. Je mnohem lepší padnout [ba i] tisíckrát, když člověk může dvoutisíckrát říci: Doufám v Tebe, Pane! Shlédni na mou slabost, na moji ubohost, Ty sám jsi mou silou. Díky, díky za to, že jsi mi dal poznat a uslyšet, co jsem zač. Dávám tomu přednost před zázraky. Je to pro mne mnohem užitečnější. Chtěla bych, aby mne všichni viděli upadat. Och, když jsem tak ubohá a pyšná, budu pýchu živit?2 Pane, díky, znovu díky!...
22. Doufat kvůli vlastním hříchům. – Hřeším! Jak mohu doufat, že přijdu do ráje? Ano, můj Bože, doufám, protože mám mnoho hříchů. V ráji budu víc než ostatní sestry vyzařovat Boží milosrdenství...
23. Doufat navzdory zoufalství. – Pane, navštiv svůj dům. Shlédni na něj. Pohleď, jaké šelmy pronikají dovnitř a ničí jej! Navštiv jej, Pane, navštiv svůj dům... Ježíši, navštiv svou zahradu. Bez tebe je zima, není v ní ovoce. Jednej jako zahradník, který obdělává a hnojí půdu; seje, pozoruje, střeží, stříhá, zalévá. Tvá zahrada je vyprahlá. To je má duše; nikdo tam nepřinese ani kapku vody... Přijď, Pane Ježíši; bez tebe chřadnu, padám. Jedině ty jsi mojí silou, Ty sám jsi mojí radostí... Pane, nic na světě mne nemůže potěšit, ani stvoření, ani nebe, ani země, ani lidé, ani andělé. Nic mi nemůže přinést radost, pokoj, který jsem pozbyla ztrácejíc tebe, můj Bože. Smiluj se nad svou služebnicí. Doufám v tvé milosrdenství, Pane, bez tebe nemohu žít...
24. Doufat proti veškeré naději. – Můj Bože, nikdo nezhřešil jako já. Ale těším se a velmi doufám, protože ze mne bude zářit tvé velké milosrdenství. Nepociťuji skoro žádnou důvěru; necítím žádnou naději; ale doufám proti veškeré naději... Cítím, že jsem neumřela sama sobě. Proto se bojím jenom sama sebe; nemám strach z ďábla; nemůže nic, pokud mu nepomohu. Nicméně navzdory své zlobě a svým hříchům doufám v Boha. Milosti, které mi uděluje každý den, mi nepřinášejí útěchu. Opírám se ale o víru v Boha a doufám proti veškeré naději. Kdybych umírala hladem a žízní a Bůh by mi nedával chléb, doufala bych, že nastane okamžik, v němž přijde On, aby mne nasytil. Och! Chci stále doufat a být od něho opuštěná...
25. Modlitba pro čas zoufalství. – Žádáš po mně jako oběť, Pane, abych se vzdala tvé přítomnosti; ale nemohu svolit. Nech mne trpět, jak chceš, ale nenechávej mne bez sebe. Můj Bože, už nemohu dál. Mé srdce umdlévá. Hleď, má duše chřadne, mé srdce vzdychá; pospěš si, Pane, s příchodem, nemohu bez Tebe žít. Ty jsi můj život, bez Tebe jsem jako mrtvá, rozkládající se a zapáchající tělo, které se rozpadá v prach. Jsem ubohý prach a tento ubohý prach Tě volá: vyslyš jej; přijď a seber jej, abys mu dal život, jinak zůstane plesnivějící půdou. Ó moje spáso, přijď a rozehřej tuto plíseň, rozpusť led, který je v mém srdci. Když se slunce skryje, chladem vzniká led jako kámen, a když se slunce ukáže, led se rozpustí. Stejně tak moje duše, Pane, když ji necháš, bude ledová jako kámen, jako mrtvé tělo. Když se [od něj] oddělí duše, ono vychladne, pak zezelená, zčerná, červi ho začnou rozežírat a rozpadá se v prach... Stejně tak moje duše, Pane, když ji opustíš; chladne, plesniví, cítím, že mé kosti se až do morku kazí, moje pleť vysychá jako kůže na slunci... Přijď, přijď, ó můj živote. Pospěš a přijď mne oživit. Už nemohu dál, umírám, rozpadám se v prach. A prach tě nemůže chválit a sloužit ti, Pane, daruj život mé duši a ona tě bude chválit a bude ti sloužit...
Ryba mimo vodu hyne. Žije hodinu, dvě, ale pak umírá; je-li vhozena do vody, znovu ožije. Stejně tak moje duše.
K čemu se přirovnám? K ptákům, ptáčkům v hnízdě. Nepřinese-li jim otec a matka potravu, hynou hladem. Stejně tak moje duše, Pane, bez Tebe nemá výživu; nemůže žít...
K čemu se přirovnám? K malému obilnému zrnku, vloženému do země. Když nezaprší, když ho sluníčko nezahřeje, malé zrnko zplesniví. Stejně tak moje duše, Pane, když ji nezavlaží déšť tvé milosti a nezahřejí paprsky tvého slunce. Dáš-li jí ale svou vláhu a slunce, zrníčko se ohřeje a nabobtná, zapustí kořeny, objeví se rostlinka a vydá klas s mnoha dobrými zrny.
Jestli se stromu odtrhne kořen, strom usychá a hyne, nehodí se už k ničemu jinému, než aby byl rozřezán a vržen do ohně – ale ponechá-li se aspoň malý kořínek v zemi, strom zůstane zelený a přináší listy, květy, ovoce. Stejně tak moje duše, Pane, bez Tebe nemá kořeny, nehodí se k ničemu, nemůže přinášet ovoce.
Když uříznutá větev uschne, zelené ovoce na této větvi nemůže dozrát; zůstane zelené, seschne, zplesniví: stejně tak moje duše, Pane. Ale zůstane-li větev pevně na stromě, je krásná a přináší mnoho ovoce.
K čemu se sama přirovnám? K růži, která se uřízne a nechá uschnout v ruce: ztratí vůni. Ale zůstane-li na růžovém keři, je pořád čerstvá a krásná a zachová si všechnu vůni.
Jsem jako svítilna bez oleje; knot ve svítilně nemůže hořet bez oleje; chceme-li ji zapálit, sklo praskne a ona zhasne.3 Stejně tak moje duše bez Tebe, Pane: Ty jsi olejem mé duše, která se bez tebe nemůže rozhořet a zhasíná. Naplň olejem své milosti lampu mé duše, aby mohla hořet před tebou.
K čemu se přirovnáš ty, ó Pane? K holubici, která krmí svá mláďata, k něžné matce, která krmí své dítě.
K čemu se přirovnáš ty, ó Pane? Nic není jako ty... Ukaž se mi, můj Bože. Odtáhni oponu, která tě kryje; rozhrň, rozhrň závěs, abych tě viděla ... Už nemohu dál; moje srdce umdlévá, navrať mi život. Zdvihni závoj, který tě kryje; nemohu už žít, aniž bych tě viděla. Přijď, Pane, pospěš se mi ukázat...
(Pokračování v příštím čísle.)