Marie Petyt (1623–1677)
Někdy jsem pociťovala nejkrajnější tíseň, sklíčenost, žal a tíhu na duchu, takže se mi svět jevil nadmíru tísnivým, jako by byla má duše sevřena mezi dvěma mlýnskými kameny, nebo visela mezi nebem i zemí probodena meči, bez opory nahoře či dole, tzn. ani v Bohu ani v lidech...
Po jistou dobu jsem byla pokoušena vzít si život. Byly mi ‚vnuknuty‘ prostředky, jimiž bych to mohla uskutečnit, a dána schopnost učinit to. Jako by mi bylo řečeno: Chceš svůj život strávit v takových mukách? Zvol si raději krátkou bolest. Můžeš se snažit sebevíc, stejně blaženosti nedosáhneš.
Když duši proniká taková bolest, je člověk naprosto zmatený, bez orientace nebo vnitřního řádu. Jen vůle zůstává nezávisle na pocitech přikloněna k Bohu. Všechny ostatní mohutnosti jsou jako odvázané z řetězu a nezkrotné jako divá zvěř. Rozum je dezorientovaný, myšlenky se honí dokola jako v začarovaném kruhu, paměť je popletená a zmatená. To je velmi bolestný kříž, neboť hlava se unaví a je jakoby prázdná. Vše, co v tomto stavu mohu dělat, je snažit se, nakolik to jde, překonat a přivést k pokoji neklid smyslů a poté upokojit i své rozumové mohutnosti.
Bylo nutné, aby na mě přišla tato opuštěnost, abych tím, že jsem měla projít mnohými vnitřními i vnějšími bolestmi, pokušeními, utrpením a boji, byla vyzkoušena a pročištěna jako zlato v ohni.
Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Vydal: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Vybral a přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.
Související články
Autobiografické duchovní zápisky Marie Petyt
Život z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem