Otec Alžběty od Trojice byl důstojníkem francouzské armády, proto není divu, že se Alžběta narodila ve vojenském táboře a jejími nejbližšími kamarády se staly děti z důstojnických rodin. Manželku důstojníka George Hallo nazývala Alžběta „druhou maminkou“. Jejich synu Karlovi, svému kamarádovi z dětství, Alžběta těsně před smrtí (roku 1906) diktovala svůj poslední dopis:
„Drahý bratříčku,
dříve, než se tvá Alžběta vznese k nebi, chtěla by ti ještě jednou připomenout všechnu svou náklonnost a své předsevzetí pomáhat ti den po dni až do chvíle, kdy se shledáme v nebi. Můj drahý Karle, chci, abys kráčel ve šlépějích svého otce, s onou silnou vírou, která je součástí mužského charakteru a činí jej poctivým a vytrvalým. Budeš muset projít boji, můj bratříčku, potkáš na cestě života překážky, avšak neztrácej odvahu. Volej na pomoc mě, ano, volej na pomoc svou sestřičku. Zvětšíš tak štěstí jejího nebe. Bude tak šťastná, že ti může pomoci vítězit a zůstávat hoden Boha, svého ctihodného otce a matky, jejíž jsi jistě radostí. Nemám už více sil, abych mohla diktovat tuto poslední vůli tvé sestry až po okraj naplněné láskou. Až budu u Boha, ztiš se v modlitbě. Znovu se shledáme a budeme šťastní navěky. Zanechávám ti medailku ze svého růžence, nos ji jako vzpomínku na svou Alžbětu, která tě bude v nebi milovat ještě více než na zemi.“
Karel kráčel ve šlépějích svého otce přinejmenším profesně. Vstoupil do armády, dal se k letectvu, roku 1914 se účastnil vzdušných bitev 1. světové války a byl sestřelen. I v uniformě však stále při sobě nosil tento Alžbětin poslední dopis a svou záchranu – vyvázl tehdy bez zranění a zemřel až roku 1969 – připisoval Alžbětě: „… volej na pomoc svou sestřičku…“
Svatá Alžběto od Trojice, oroduj za nás!
(Alžběta od Trojice /1880–1906/, korespondence, DP 287; zpracováno podle webu dijonského Karmelu)