KARMEL

Vavřinec od Vzkříšení (1614-1691)

Proto bych chtěl tento stav spojit s obrazem – mohu-li užít tohoto pojmu – „Boží prsy", a sice pro nevýslovné sladkosti, které zde zakouším.

 

 

Můj ctihodný Otče! (1)

Protože svůj způsob života nenacházím popsán v žádné knize, bylo by mi velkou pomocí – ačkoli nejsem v žádném případě v nějaké tísni, jen pro větší jistotu – slyšet Váš názor na stav, v němž se nacházím.

Před několika dny mi při rozhovoru řekla jedná zbožná osoba, že duchovní život je životem z milosti, který začíná otrockým strachem, roste nadějí na věčný život a končí čistou láskou; že každý člověk se v životě dopracuje k jinému stupni, z něhož nakonec dospěje k tomuto šťastnému završení.

Žádný z těchto modelů duchovního růstu jsem se v životě nesnažil následovat, naopak. Vlastně ani nevím, čeho jsem se na nich bál. Důvodem mého vstupu do kláštera bylo, že jsem se rozhodl z lásky k Bohu se Mu zcela darovat jako zadostiučinění za své hříchy a z lásky k Němu se zříci všeho, co není On.

Během prvních let jsem se v modlitbách zpravidla zabýval myšlenkami na smrt, na soud, na peklo, na ráj a na své hříchy. Tak jsem to dělal několik let a ve zbytku dne, i během práce, jsem se pečlivě snažil žít v Boží přítomnosti. Boha jsem u sebe vnímal stále, často dokonce v hloubi svého srdce, což mi vnukalo takovou úctu k Bohu, že mou odpovědí mohla být jedině víra. Stejně jsem si počínal – aniž bych si to uvědomoval – během svých modliteb, což mi přinášelo velké slasti a útěchy: tak jsem tedy začínal.

Musím Vám však říci, že i přesto jsem během prvních deseti let mnoho trpěl. Poznání, že Bohu nenáležím, jak bych si přál, mé dřívější hříchy, které jsem měl stále před očima, a velké milosti, které mi Bůh prokazoval, byly důvodem a pramenem všech mých trápení. Během celé této doby jsem často upadal a hned zase povstával. Zdálo se mi, že jsou proti mně tvorové, rozum i sám Bůh a že na mé straně byla jen víra. Někdy mě sužovala myšlenka, že jsem opovážlivý a že se chci příliš rychle a snadno dostat tam, kam jiní dospívají jen s námahou, jindy zase, že jsem jistě zavržen a už nemám naději na spásu.

Když už jsem myslel, že své dny dožiji v těchto zmatcích a nepokojích (které však nedokázaly zmenšit mou důvěru v Boha, nýbrž sloužily jen k tomu, aby zvětšily mou víru), zakusil jsem náhlou proměnu. A má duše, do této chvíle zmatená, pocítila hluboký vnitřní pokoj, jako kdyby nalezla svůj střed a místo svého spočinutí (2).

Od té doby žiji před Bohem prostě ve víře, s pokorou a láskou a svědomitě se snažím nedělat nic, neříkat nic a nemyslet na nic, co by se Mu mohlo nelíbit. Doufám, že když dělám, co mohu, On se mnou učiní, co se bude líbit Jemu.

Mám-li Vám říci, co se ve mně nyní odehrává, nedokáži to vyjádřit. Nepociťuji ani žádnou starost, ani pochybnost o svém stavu, protože nemám žádnou jinou vůli než vůli Boží, kterou se snažím plnit ve všem a jíž se podřizuji do té míry, že bych proti Jeho nařízení, nebo z jiného důvodu než z čisté lásky k Němu, nechtěl zvednout ani stéblo slámy ze země.

Opustil jsem všechny své pobožnosti a modlitby, jež nejsou povinné, a zabývám se jen stálým setrváváním v Jeho svaté přítomnosti, v níž se zdržuji prostřednictvím prosté pozornosti a láskyplného pohledu (3), který je zaměřen výhradně na Boha. Nazval bych to ustavičným přebýváním v Boží přítomnosti, nebo, abych to vyjádřil lépe, skrytým, nikdy nekončícím rozhovorem duše s Bohem v mlčení. Chvílemi mě to vnitřně, ano, často dokonce i navenek, naplňuje takovou radostí, že ji musím mírnit a nedovolit, aby se projevila před druhými, protože mě nutí dělat řadu hloupostí, které vypadají spíše jako dětinská nerozvážnost než zbožnost.

A tak, můj ctihodný otče, nemohu v žádném případě pochybovat o tom, že má duše už více než třicet let žije s Bohem. Mnohé opomíjím, abych Vás nenudil, nicméně pokládám za důležité sdělit Vám, jak na sebe pohlížím před Bohem, kterého vnímám jako svého Krále.

Považuji se za nejubožejšího ze všech lidí, rozdrásaného ranami, plného zápachu, člověka, který spáchal všechny možné zločiny proti svému Králi. Pln upřímné zkroušenosti Mu vyznávám všechnu svoji zlobu; prosím Ho o odpuštění, odevzdávám se do Jeho rukou, aby se mnou udělal, co se Mu zlíbí. Tento Král, plný dobroty a smilování, je dalek toho, aby mě trestal, nýbrž láskyplně mě bere do své náruče, nechává mě jíst u svého stolu a sám mě obsluhuje, dává mi klíč od svých pokladů a ve všem se mnou jedná jako se svým oblíbencem; rozmlouvá se mnou, stále si mě všímá, aniž by připomínal, že mi odpustil, nebo mě chtěl od základu změnit. Ačkoli Ho prosím, aby mě přetvořil podle své vůle, připadám si stále slabší a ubožejší, nicméně stále milovanější. To tedy mnohdy prožívám v Jeho svaté přítomnosti.

Mým postojem je zpravidla prostá pozornost a komplexní, láskyplný pohled na Boha, v jehož blízkosti jsem často naplněn tak velkou slastí a radostí větší, než jakou zakouší dítě na prsou své matky. Proto bych chtěl tento stav spojit s obrazem – mohu-li užít tohoto pojmu – „Boží prsy", a sice pro nevýslovné sladkosti, které zde zakouším.

Když někdy odvrátím svůj pohled – z nutnosti nebo slabosti – brzy jsem podnícen podivuhodným a rozkošným vnitřním neklidem, že to neumím vyjádřit. Prosím Vás, ctihodný Otče, abyste spíše uvažoval o mé velké bídě, o níž jste již dostatečně zpraven, než o těchto velkých milostech, jimiž Bůh prokazuje přízeň mé duši, neboť jich nejsem hoden a jsem tak nevděčný.

Pokud jde o doby modlitby, jsou jen pokračováním téhož cvičení. Mnohdy si při nich připadám jako kámen před sochařem, který z něj chce vytvořit sochu; když takto stojím před Bohem, prosím Ho, aby vtiskl do mé duše svůj dokonalý obraz a aby mě zcela připodobnil sobě.

Jindy cítím, ihned když se o to začnu snažit, jak se celý můj duch a celá má duše bez mého přičinění a úsilí pozvedají, a v tomto stavu zůstává duše jakoby zavěšena a upevněna v Bohu jako ve svém středu a v místě svého spočinutí.

Vím, že mnozí se na tento stav dívají jako na zahálku, klam a sebelásku. Musím přiznat, šlo by o svatou zahálku a šťastnou sebelásku, kdyby duše v tomto stavu byla něčeho takového schopna. Neboť když spočívá v tomto pokoji, skutečně už nemůže být rušena úkony, které konala dříve a které jí byly oporou. Tyto by jí spíše škodily než pomáhaly.

Co však nemohu strpět, je, když je tento stav nazýván klamem, protože duše, která se v něm raduje z Boha, nechce nic jiného než Jej samého. Jde-li o klam z mé strany, je Jeho úkolem, aby pomohl; může se mnou dělat, co se Mu zlíbí, já chci jen Jeho a jen Jemu cele patřit. Nicméně mi prokážete laskavost, můj ctihodný Otče, když mi napíšete svůj názor, kterého si velmi cením a vždy na něj dám, neboť si Vás velice vážím.

V našem Pánu
Váš etc.

(1) Dopis je adresován duchovnímu vůdci, jehož jméno neznáme. Není datován, ale Vavřinec v něm píše o deseti letech života v klášteře, po nichž do jeho srdce zavítal hluboký vnitřní pokoj, který trvá už 30 let, odhaduje se tedy, že dopis byl napsán v letech 1682-1683.
(2) Zde Vavřinec užívá terminologie sv. Jana od Kříže, aby popsal svou vlastní zkušenost.
(3) Výrazy „prostá pozornost" a „láskyplný pohled" najdeme opět u sv. Jana od Kříže.

Převzato z knihy: Bruder Lorenz von der Auferstehung, Gesammelte Werke
Editor: sr. Ancilla Karl OCD a P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: CERF Paříž, 1991
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články

Měj za ztracený každičký den, kdy jsi nemiloval Boha
Víro, tak málo známá a ještě méně žitá!
Voják, kuchař a švec bratr Vavřinec od Vzkříšení

Kalendář

srpen 2020
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Přihlášení