Doporučujeme
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Rozpomeňme se oba, Vy i já, na naši prvotní horlivost. Poslužme si příkladem a zkušenostmi tohoto řádového bratra, kterého sice svět nezná, ale Bůh ano, a který je Bohem velmi hýčkán.
Má ctihodná matko! (1)
Využil jsem služeb N..., abych Vám sdělil zkušenosti jednoho našeho řádového bratra (2) s podivuhodnými účinky a stálou pomocí, které se mu dostává prostřednictvím (života v) Boží přítomnosti; ať z nich oba máme užitek.
Víte, už po čtyřicet let, které strávil v řádu, mu nejvíce leží na srdci být stále s Bohem, nedělat nic, neříkat nic, nemyslet na nic, co by se Mu mohlo nelíbit. A nedělat to z žádného jiného důvodu, než z čisté lásky k Němu, protože On si přece zaslouží mnohem víc.
Nyní si tak navykl žít v Boží přítomnosti, že zakouší její pomoc při všech možných příležitostech. Už asi třicet let se jeho duše těší stálých a někdy tak velkých niterných radostí, že – aby je umírnil a zabránil, aby byly patrné pro jeho okolí – je nucen dělat navenek všelijaké hlouposti (3), které působí spíše potřeštěně než zbožně...
Teď si umíte představit, ctihodná matko, jak je spokojený a šťastný. Protože v sobě stále cítí tak velký poklad, nemusí si už dělat starosti, jestli ho najde, a nemusí se už vyčerpávat hledáním: tento poklad leží před ním odkrytý a je ponecháno na něm, aby si z něj vzal, co chce.
Často naříká nad naší slepotou a stále opakuje, že ho velmi mrzí, když se spokojujeme s málem. „Bůh“, říká, „má pro nás připraveny nekonečné poklady; a my se spokojíme s nepatrným pocitem zbožnosti, který za okamžik pomíjí... Jak jsme slepí, neboť tím Bohu svazujeme ruce a uzavíráme se plnosti Jeho milostí. Je to jako s bystřinou, kterou člověk zahradil a která se mocně a přehojně rozlije, když se jí pak ponechá volný průtok.“
Ano, často ji zahradíme, tuto bystřinu, protože si jí ceníme příliš málo. Nezadržujme ji už, má milá matko, jděme do sebe, protrhněme tuto hráz, pomozme milosti, aby se rozlila, dožeňme ztracený čas; možná už nám v tomto životě mnoho času nezbývá, smrt je nám v patách, dejme si pozor: člověk umírá jen jednou!
Tedy ještě jednou! Jděme do sebe, čas nás tlačí a zpět se nevrátí nikdy, každý je zodpovědný sám za sebe. Vy jste se připravila, takže nemůžete být překvapena: Za to Vás musím pochválit, protože to je náš úkol! Na tom musíme pracovat stále, protože v duchovním životě platí, že kdo nepostupuje vpřed, couvá. Ale ti, kdo zachytili vanutí Ducha svatého, plaví se vpřed dokonce i ve spánku. A když je lodička naší duše ohrožena vichrem a bouří, probuďme Pána, který v ní odpočívá, a On brzy toto moře utiší...
Rozpomeňme se oba, Vy i já, na naši prvotní horlivost. Poslužme si příkladem a zkušenostmi tohoto řádového bratra, kterého sice svět nezná, ale Bůh ano, a který je Bohem velmi hýčkán. Budu se za Vás modlit, modlete se i Vy, má ctihodná matko, naléhavě za toho, který je (s Vámi) v našem Pánu.
Váš...
Paříž, 1. června 1682
(1) Dopis jedné řeholní sestře, jejíž jméno neznáme.
(2) Vavřinec mluví o sobě.
(3) Doslova: dětinskosti.
Převzato z knihy: Bruder Lorenz von der Auferstehung, Gesammelte Werke
Vydali: sr. Ancilla Karl OCD a P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: CERF Paříž, 1991
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.
Související články
Měj za ztracený každičký den, kdy jsi nemiloval Boha
Voják, kuchař a švec bratr Vavřinec od Vzkříšení
Naše důvěra nebude nikdy dost velká
Víro, tak málo známá a ještě méně žitá!