KARMEL

Bylo by naprostým omylem spatřovat v mystice především potěšení

Mystika má pochopitelně mnoho aspektů. V prvé řadě je ale sjednocením mezi Bohem a člověkem, při němž nejdůležitější roli sehrávají vyšší mohutnosti člověka, rozum a vůle. Už zde je však třeba rozlišovat.

Předně existuje spíše intelektuální směr, jehož nejvyšším cílem je kontemplace Božích tajemství, a předchuť nebe, stejně jako nebeská blaženost jsou spatřovány v tzv. visio beatifica, v blaženém patření na Boha. Popsat toto patření na Boha je nejvýš obtížné, protože při něm všechny obrazy ustupují do pozadí. Proto se v tomto případě také hovoří o vstupu do „božské temnoty“. Vedle této intelektuální školy stojí spíše volutaristický přístup, nazývaný také školou lásky. Mistry a učiteli této školy jsou především Augustin, Bernard z Clairvaux a Bonaventura. V Nizozemí patří k důležitým zástupcům této školy Hadewijch (1) a Beatrijs z Nazareta (2).

Kloní-li se obecně dominikáni spíše k intelektuálnímu směru, jsou františkáni se svým serafínským otcem a cisterciáci se svou vůdčí osobností Bernardem z Clairvaux stoupenci voluntaristického směru. Také Terezie z Avily je často přiřazována k této druhé škole a jistě platí, že lásku Terezie zdůrazňuje velmi, nicméně spíše jako prostředek, a ne jako cíl. Spolu s Ruisbroekem a Janem od Kříže stojí Terezie a mystická škola Karmelu spíše uprostřed a vytváří osobitou harmonii mezi oběma směry. Proto jsou všichni tři pokládáni obecně za učitele mystického života, i když se oba prvně jmenovaní mírně kloní spíše k intelektuálnímu, zatímco Terezie k voluntaristickému směru.

Pokud jde o postoj mystiky k askezi, je třeba se zaměřit na význam mystiky pro život, tj. na její vztah k praktikování ctností. Rovněž zde najdeme velké rozdíly mezi různými směry; a je třeba se vyvarovat přílišného zjednodušování. Podstatné a obecně zdůrazňované jsou ctnosti jako poslušnost, skromnost, láska k Bohu a k bližnímu, čistota, odpoutanost od pozemských hodnot a sjednocení s vůli Boží. Tyto ctnosti musí být přítomné i v nejodloučenějších formách kontemplativního života. Církev přísně odsuzuje deformaci kontemplativního života v tzv. kvietismu, kde se v nezdravé pokoře pohrdá vším, co ze své strany dělá člověk; ten se pasivně odevzdává do Božích rukou a očekává jen milost.

Po Eckhartově (3) mystice, silně orientované na intelekt, se objevil s Ruisbroekem, a ještě více pod vlivem Geerta Grooteho (4), jiný směr: Devotio moderna (5), v němž byl kladen důraz – možná až příliš – na praktikování ctností. Mystické obdarování jako Boží dar bylo sice i nadále považováno za velmi hodnotné, ale především se začala zdůrazňovat nutnost stát se „hodným“ přijmout toto obdarování, nepostavit do cesty žádnou překážku a dělat ze své strany vše, co může Bůh žádat, aniž by z toho člověk chtěl odvozovat právo na mystické obdarování.

Důsledkem bylo, že se málo mluvilo o mystice a člověk se soustředil jen na askezi. „Svatost skutků“, tak vypadal ideál. Pomalu to vedlo ke zbožnosti založené na vnějších projevech, což pak vyvolalo reakci vedoucí k úsilí o „zvnitřnění“ v protestantismu. Přesto lze Devotio moderna po právu nazvat mystickou školou, neboť chápala mystiku a askezi jako jednotu, přičemž mystika byla nahlížena jako božský prvek, askeze jako lidský. Zvláště v počátečním období tohoto hnutí byli mnozí jeho příznivci mysticky obdarováni a jejich skutky vyrůstaly z hlubokého zakořenění v Bohu. Z tohoto důvodu je spis „Následování Krista“ (6), navzdory silnému asketickému důrazu, mystickým dílem.

S nástupem reformace byla ukončena epocha „svatosti skutků“. Spolu s kartuziány v Kolíně a školou v Oisterwijk s Mikulášem von Esch to byl sv. Petr Canisius (7), který velkou měrou přispěl k tomu, že se opět prosadila harmonická podoba niterného vztahu s Bohem a vnějšího života praktikování ctností. Současně vystupuje do popředí třetí aspekt mystického života, usilování o připodobnění Bohu.

Jestliže dříve bylo připodobnění se Bohu chápáno především duchovně, v 13. století, kdy rozkvétá lidová zbožnost v nejrůznějších formách, se začíná více zdůrazňovat – rovněž pod vlivem renesance – připodobnění se vtělenému Bohu. Bylo-li dřívější úsilí zaměřeno především na osvobození ducha od závislosti na těle, nyní byl středem pozornosti Bůh, který v Ježíši Kristu přichází k člověku a zve jej, aby se mu stal podobným. Tato myšlenka žila zvláště v prostředí Devotio moderna, spis „Následování Krista“ pak nejlépe charakterizuje toto hnutí. Nicméně tento způsob následování někdy sklouzl k příliš materiálně chápanému připodobnění se Kristu a jeho životu. Přesto bylo v této formě zbožnosti mnoho dobrého a přinesla velké požehnání.

Pod vlivem výše uvedených důrazů se nyní objevují fenomény jako rány (stigmata), o kterých před sv. Františkem nenajdeme žádnou zmínku. Vznikaly různé pobožnosti a zvyky zaměřené na uctění Kristova lidství, jako stavění jeslí, křížových cest, uctívání Ježíšových ran, jeho tváře apod. Když tyto pobožnosti degradovaly a ztratily svou přitažlivost, přišla s reformací a následně protireformací nová forma duchovního a mystického života: život v Kristu.

Vůdce tohoto nového směru, kardinál de Bérulle, byl očividně ovlivněn karmelitkami, které přišly do Francie (Anna od Ježíše založila klášter nejprve v Paříži, pak v Bruselu), a spisem „Evangelijní perla“, který vznikl v prostředí školy v Oisterwijk. Chápání následování Krista bylo z velké části přeneseno do roviny nitra člověka: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). A je jasné, že podobně jako Kristův život na zemi nesl pečeť utrpení a oběti, i mystické sjednocení s Kristem, které usiluje především o připodobnění Bohu, musí utrpení na cestě následování a sjednocení s Kristem přiřadit důležité místo.

Bylo by naprostým omylem spatřovat v mystice především potěšení; potěšení je do značné míry spojeno s utrpením, které je však neseno z lásky k Bohu a bližnímu, ochotně a ve spojení s Bohem. Nejde jen o utrpení duševní, ale velmi často i o velké utrpení tělesné, které zároveň slouží k očištění a odpoutání od všech pozemských požitků.

Určitým způsobem lze mystický život chápat jako stálé očišťování a tříbení: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Mt 5,8). Toto očišťování a tříbení je nejen aktivní, tj. takové, o které máme ze své strany usilovat my, ale také pasivní, nakolik Bůh v našem životě utrpení dopouští, a tak navštěvuje a očišťuje své vyvolené.

(1) Mystička žijící v Brabantsku ve 13. století, která měla vliv na Jan van Ruisbroeka.
(2) Vlámská cisterciačka a mystička žijící rovněž ve 13. století.
(3) Německý dominikán, teolog, filozof, mystický spisovatel žijící v letech 1260–1327.
(4) Holandský kazatel, mystik a reformátor 14. století, zakladatel Bratří společného života a inspirátor hnutí Devotio moderna.
(5) Duchovní hnutí pozdního středověku zaměřené na následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života.
(6) Autorem je Tomáš Kempenský (asi 1380–1471), augustiniánský řeholník a mystik.
(7) Významný německý jezuitský teolog a kazatel 15. století, autor prvních katolických katechismů.

Převzato z knihy: Engagierte Mystik
Autor: Titus Brandsma
Vydal: Bonifatius-Verlag Paderborn, 1991
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, O.Carm.

Související články

Titus Brandsma: Co je mystika? (1)
Titus Brandsma: Co je mystika? (4)
Jaký obraz Boha fascinuje dnešního člověka?
Kontemplativní život je vznešený a přesto zcela prostý

V Karmelitánském nakladatelství: Titus Brandsma