Doporučujeme
„Můj Bože, prosím, splať dluh, jaký mám vůči duším v očistci, ale učiň to svým božským způsobem a nekonečně lépe, než kdybych se za zemřelé modlila já.“
(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)
Pokud jde o očistec, církev nám poskytuje pouze dvě věroučné pravdy: že tento stav existuje a že duším, které jej zakoušejí, lze poskytnout pomoc přímluvou věřících, zejména ale obětováním mše svaté. Očistec je především stav, ve kterém člověk zakouší Boží milosrdenství. Je to stav, který ukazuje, že Bůh je věrný lásce, kterou si zamiloval člověka. Žádné pokusy odhadnout, kde se očistec nachází a jak vypadá, nevedou k odhalení jeho podstaty. Často se totiž zapomíná na to, že po smrti, když je přerušeno spojení duše s časem a hmotou, se její existence vymyká všem popisům a přirovnáním, jakých bychom mohli použít. Tam už není čas a nelze ji lokalizovat nějakým konkrétním místem. Neexistuje včera ani zítra. Očistec proto nemůžeme poměřovat nějakými pozemskými měřítky: dny, roky či staletími. „Má vlastní čas,“ píše teolog Yves Congar, „a sama skutečnost, že je svou podstatou očekáváním, postačí k tomu, aby se zdálo, že je tento čas nesmírně, až nesnesitelně dlouhý.“ Je proto povinností lásky pamatovat na ty, kteří se tříbí v očistci.
Převzato z knihy: 365 dní s mystiky Karmelu
Autor: Jerzy Zieliński OCD
Vydalo: KNA 2011