Doporučujeme
Pozoruji, že první teplé jarní dny ve mně něco trhají; poznáš to na sobě také. Když se příroda opět probouzí k životu, ale náš vlastní život a dějinné svazky, v nichž žijeme, dosud nehybně setrvávají v nevyřešeném napětí, pociťujeme tento rozpor zvláště silně; nebo vlastně to snad není nic jiného než touha, a pak je docela dobré, že ji opět jednou silně pociťujeme; pokud jde o mne, musím rozhodně říci, že jsem po mnoho a mnoho let nežil sice bez cílů, úkolů a nadějí, které mě zcela absorbovaly, ale přece jen bez osobní touhy; a snad právě tím člověk předčasně zestárl. Všechno to začalo být příliš „věcným“; nějaké cíle a úkoly má dnes skoro každý, všecko se nesmírně zvěcňuje a zpředmětňuje, ale kdo si dnes ještě troufá mít silný osobní cit, skutečnou touhu; kdo se bude namáhat a mrhat síly, aby v sobě uchoval touhu, šlechtil ji a nechal přinášet plody? (…) My se ale chceme radovat z toho, co nás ještě dokáže trochu silněji uchvátit, a bolesti s tím spojené pokládat za bohatství. Vysoká napětí dávají silné jiskry (nebo to podle fyziky nesouhlasí? V tom případě to přelož do správné řeči!).
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 11. dubna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)