Doporučujeme
(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)
Texty propria
Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.
V Petrově životním příběhu se zrcadlí proměny celé tehdejší společnosti, ale také proměny konkrétního každodenního života na Karmelu. Řád má za sebou zhruba sto let existence. Ve 13. století, i po přesídlení do Evropy, je Karmel charakterizován prostým, převážně poustevnickým životem. Všichni generálové řádu byli eremité, kteří se zpravidla po ukončení svého úřadu stahovali zpět do samoty. Generální i provinční představení nadcházející epochy, v níž Petr žil, jsou naproti tomu doktory teologie, často zároveň zastávají úřad biskupa, kláštery na samotách se stěhují do měst.
V kardinálském kolegiu postupně přibývalo Francouzů, takže Klement V. (papež zvolený v roce Petrova narození) již nepovažoval za nutné sídlit v Římě. Po krátkém váhání se usadil v Avignonu, kde zůstali i jeho nástupci. Tato rozporuplná situace byla předehrou pozdějšího schizmatu. Přesun těžiště kopírují i řádové dějiny – také sídlo generála řádu, který je ve 14. století též zpravidla Francouzem nebo Kataláncem, se nyní nachází v Avignonu.
V letech 1345–1348 zastává Petr úřad generálního prokurátora řádu a je vyslán k „římské“ kurii (tedy k papežskému dvoru do Avignonu). Záhy je jmenován papežským kazatelem a zároveň dokončuje svá studia v Paříži.
Od nástupu papeže Inocence VI. (1352–1362) je Petrův život zcela vyplněn rychlým a náročným sledem diplomatických misí nejrůznějšího charakteru, při nichž se ale také co nejlépe snaží dostát svým narůstajícím biskupským povinnostem (1354 je jmenován biskupem v Patti a Lipari na Sicílii, 1359 v Koroni na Peloponésu, 1363 arcibiskupem krétským, 1364 latinským patriarchou konstantinopolským). Petr usmiřoval nejen lokální politické spory, ale usiloval i o sjednocení mnohých místních církví s Římem, diplomaticky i vojensky se potýkal s tureckým (muslimským) nebezpečím, pomáhal při morových epidemiích. V rámci „velké politiky“ jednal jménem Svatého stolce například s římským císařem Karlem IV., byzantským císařem Janem V. Palaiologem, uherským králem Ludvíkem I. či srbským carem Štěpánem Urošem IV.
Když nový papež Urban V. (1362–1370) vyhlásil alexandrijskou křížovou výpravu (1), jmenoval Petra papežským legátem. Po návratu z této neslavné výpravy se v kyperské Famagustě Petr připravoval na cestu ke kurii, když o Vánocích 1365 vážně onemocněl. Zemřel v konventu karmelitánů ve Famagustě, v místě, kde dříve prožil mystická vytržení, dne 6. ledna 1366. Z doby kolem pohřbu existují ověřené záznamy o uzdraveních a jiných zázracích. Dobytí Kypru Turky v roce 1571 a zemětřesení z roku 1735 zahladily veškeré stopy po světcově těle. Procesní kříž, který Petr používal při alexandrijské výpravě, se od roku 1370 nachází v Benátkách (dnes v kostele sv. Jana). Kult svatého Petra Tomáše byl potvrzen papežem Pavlem V. v roce 1609 a Urbanem VIII. v roce 1628. Svátek světce, který v nepřehledných a bolestných konfliktech 14. století usiloval o mír mezi národy a o jednotu křesťanů, slavíme na Karmelu 8. ledna.
(1) Alexandrijská křížová výprava byla z náboženského hlediska bojem proti nevěřícím, z vojenského hlediska námořní kampaní proti Egyptu vedenou v roce 1365 kyperským králem Petrem I., z ekonomického hlediska bojem mezi kyperskou Famagustou a egyptskou Alexandrií o obchodní prvenství ve východním Středomoří. Vojsko Petra I. Alexandrii dobylo a vyplenilo, ale již po několika dnech město ze strachu před tureckým protiútokem opustilo a vrátilo se na Kypr.
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Ez 34,11–16 nebo: Ef 2,13–22
Žalm: 122(121),1–2.3–5.6–7.8–9 Odp.: Svatý Bože, svatý silný, svatý milosrdný Spasiteli
Evangelium: Jan 10,11–16