Doporučujeme
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)
Texty propria
Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.
Angelovo úsilí o reformu řádového života vyrostlo na pozadí bolestné zkušenosti církevního rozkolu, v kraji obzvlášť postiženém ničivými morovými epidemiemi, v kulisách bohatého a okázalého města.
Angelus se narodil do doby velkého schizmatu (1378–1417). Oba papežové (římský Urban VI. i avignonský Klement VII.) a postupně jejich nástupci byli natolik přesvědčeni o své vlastní legitimitě a o neprávoplatnosti druhého, že považovali za vážný závazek svědomí bránit své papežství a potírat a dávat do klatby stoupence protivníka. Fakticky se tak ocitlo v klatbě celé křesťanstvo. Světci stáli na obou stranách konfliktu – Kateřina Sienská rozhodně hájila Urbana VI., Vincenc Ferrerský Klementa VII. Oba papežové se snažili získat na svou stranu též řeholní představené, což záhy vedlo k obdobnému „schizmatu“ i na Karmelu – po dlouhá tři desetiletí (1381–1411), která těsně předcházela Angelovu vstupu do Řádu, měl Karmel dva paralelní generální představené. K opětovnému sjednocení se Řád vzchopil šest let před ukončením papežského schizmatu (roku 1417 byl na kostnickém koncilu zvolen Martin V.).
Dvojpapežství rozhodně nepřispělo k řádové disciplíně, mimo jiné proto, že oba papežové, ve snaze získat řády pro sebe, hojně udělovali všemožné dispense vedoucí ke zmírnění kázně.
Angelus se též narodil do doby, v níž doznívaly hrůzné morové epidemie, které v polovině 14. století snížily počet obyvatel Evropy místy až na polovinu, v hustě obydlených italských krajích i mnohem více. To zapříčinilo obrovský úbytek řeholníků, kteří se – často jako jediní – o nakažené starali. Florentský nekrolog zmiňuje přes sto bratří, kteří v toskánské provincii v letech 1348–1349 zahynuli na mor. Na francouzském území byla navíc zbořena zhruba třetina konventů v důsledku stoleté války. Karmel ztratil stovky bratří, mezi nimi řadu vynikajících teologů, které se představení v následujících generacích snažili nahradit. Snížení počtu řeholníků a tlak na jejich universitní studium (který s sebou nesl řadu úlev od komunitního života i udělování titulů bez řádného studia), obojí vedlo k úpadku mnohých společenství.
Stále trvající morové nebezpečí koneckonců způsobilo, že koncil, který roku 1438 zasedal ve Ferraře (původně v Basileji), byl přenesen roku 1439 (tedy rok po Angelově smrti) do Florencie. Město bylo na takové politické, ekonomické, společenské i kulturní úrovni, že mohlo směle hostit stovky vysoce postavených účastníků koncilu, včetně byzantského císaře. Díky štědrému mecenášskému přístupu bankéřského rodu Medici pracovali ve Florencii přední renesanční umělci – například v době Angelova působení ve Florencii, v roce 1436, posvětil papež Evžen IV. (který ve Florencii pobýval po svém vyhnání z Říma) nákladně přestavovanou florentskou katedrálu (kterou od té doby zdobí slavná Brunelleschiho kupole). Také na florentském Karmelu „Carmine“, jehož byl Angelus převorem, vládl čilý umělecký ruch. Roku 1421, ve svých patnácti letech, zde skládá sliby jeden z nejvýznamnějších dobových malířů, Filippo Lippi. Některé z jeho fresek se v klášteře dosud dochovaly, Filippo však pro svůj značně světský způsob života klášter nakonec opouští. Nesnadné propojení společností obdivovaného uměleckého talentu a řeholního života z jeho florentských vrstevníků zvládl například dominikán fra Angelico (od roku 1982 uctívaný jako blahoslavený), nicméně si není těžké představit, že volání po návratu k přísnějšímu dodržování Řehole bylo oprávněné.
Nekrolog napsaný hned po Angelově smrti říká, že byl: nanejvýš ctnostný, velmi vzdělaný, dobrý rádce, široko daleko známý, světec a věhlasný kazatel. Jeho spolubratr a současník Nicholas Calciuri ze Sicílie dosvědčuje, že od hodnověrných svědků slyšel, že když kázal ve Florencii, padaly z jeho úst květiny, které pak posbírali dva andělé a ověnčili jimi jeho hlavu. S tímto ikonografickým motivem je světec také zobrazován.
Rakev s Angelovými ostatky byla nejprve umístěna na vyvýšeném místě v karmelitánském kostele ve Florencii, v roce 1575 pak byla uložena pod Manettiho oltář tamtéž. Bollandisté (2) ve spise Acta Sanctorum publikovaném v roce 1737 nepovažovali jeho svatost a úctu k němu za dostatečně prověřenou, a proto ho uvádějí mezi tzv. „vynechanými“ (praetermissi); byli však připraveni materiál o něm zveřejnit, pokud se jeho svatost prokáže. O dva roky později bylo jeho tělo opět přeneseno, a sice do kaple Brancacci v tomtéž karmelitánském kostele. Florentský historik Domenico Maria Manni (1690–1788) publikoval v roce 1739 jeho životopis.
Diecézní proces, který měl prověřit „úctu od nepaměti“ k tomuto světci, proběhl v roce 1758; proces konaný Posvátnou Kongregací pro bohoslužbu byl ukončen 22. prosince 1759; dekret potvrzující úctu k němu vydal papež Klement XIII. 7. března 1761. Od roku 1930 spočívají ostatky blahoslaveného pod hlavním oltářem karmelitánského kostela ve Florencii. Angelus byl florentským lidem uctíván odedávna, zvláště pod jménem Angiolino (Andílek). Na Karmelu slavíme jeho památku 17. srpna.
(1) V průběhu 14. století se původně odlehlé karmelitánské kláštery rychle proměňují v městská duchovní centra. Pastorace, universitní činnost a účast na veřejném životě církve však znamenaly změnu dosavadního způsobu života, změnu, kterou někteří vítali, jiní naproti tomu prožívali jako odklon od původního kontemplativního ideálu. Papež Evžen IV., Angelův vrstevník (narozen 1383, v úřadě od roku 1431), se snažil vyjít vstříc oběma proudům. Bulou Romani Pontificis (z roku 1432, oficiálně vydána 1435) povolil úpravu karmelitánské Řehole, zejména podstatně zmírnil (tou dobou již patrně ne příliš dodržovaný) předpis o zůstávání v cele. Zároveň bratřím, kteří chtěli dodržovat původní, nezmírněnou Řeholi, potvrdil bulou Fama laudabilis (z roku 1442) vznik mantovské reformované kongregace. Její členové přijali úlohu zpovědníků v nově vznikajících klášterech sester a výrazně formovali ženskou větev Řádu.
(2) Bollandisté, nazvaní po jezuitském historikovi Jeanu Bollandovi (1596–1665), se ustavili na počátku 17. století jako skupina badatelů pověřená kritickým zpracováním životopisů svatých. Životopisy revidované na základě pečlivého studia historických pramenů vycházely ve velkoryse pojaté edici Acta Sanctorum. Po čtrnácti letech příprav vyšly roku 1643 první dva svazky pojednávající o svatých, kteří jsou slaveni v měsíci lednu, až do konce svého života potom Bolland se svými spolupracovníky revidoval životopisy „únorových“ svatých. S touto precizností potom nepřekvapuje, že k „srpnovému“ Angelovi se dostali jejich následovníci až ve svazku z roku 1737 (zatím poslední díl vyšel v roce 1940).
(Z Angelus Mazzinghi... přeložila: Martina Vintrová; redakčně upraveno a doplněno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 1 Sol 2,2b–8
Žalm: 96(95),1–2a.2b–3.7–8a.10 Odp.: srov. 3
Evangelium: Mt 5,13–19