Doporučujeme
(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)
Texty propria
Elizeus („Bůh je má spása“) je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16–19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19–21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna – dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1–15).
To, že si zasloužil jméno „muž Boží“, dokazují především zázraky a divy všeho druhu, jimiž je jeho život protkán. Vykonal je pro sebe, ve prospěch jiných osob i ve prospěch celých komunit.
Ve svůj prospěch použil Eliášův plášť, aby rozdělil vody Jordánu a pak přes něj přešel suchou nohou (2 Kr 2,13n). Když byl na cestě do Bét-elu, dvě medvědice na kusy roztrhaly skupinu chlapců, kteří se mu pošklebovali a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!" (2 Kr 2,23n).
Mnoho divů učinil pro druhé: zachránil vdovu po jednom z prorockých žáků před věřitelem tím, že zázračně rozmnožil olej, z jehož prodeje pak mohla zaplatit dluh (2 Kr 4,1–7); svou přímluvou vyprosil syna své hostitelce, ženě ze Šúnemu, a později jej opět přivedl k životu poté, co chlapec zemřel na úžeh (2 Kr 4,8–37); jednomu z prorockých žáků zachránil vypůjčenou sekeru, která mu při kácení stromů spadla do hluboké vody (2 Kr 6,5–7); a konečně přikázal veliteli vojska aramejského krále Námanovi, aby se sedmkrát omyl v řece Jordánu, a tak byl uzdraven z malomocenství, které následně postihlo Elizeova sluhu Géchazího, jenž se provinil lakotou (2 Kr 5, Lk 4,27).
Zázračné působení Elizeovo přineslo užitek také celým komunitám: obyvatelům Jericha uzdravil špatnou vodu z městského pramene a proměnil ji ve vodu pitnou (2 Kr 2,19–22); prorockým žákům učinil poživatelnou polévku z jedovatých rostlin a rozmnožil pro ně chléb (2 Kr 4,38–44).
Elizeus se rovněž aktivně angažoval v politickém dění své země a významně je ovlivňoval svými proroctvími a zázraky. Když Jóram, král Izraele (853–42 př. Kr.), spolu s králem judským a edómským bojovali proti Méšovi, králi moábskému (850 př. Kr.), utišil Elizeus žízeň vojska a předpověděl Jóramovi vítězství (2 Kr 3), a sice kvůli judskému králi Jóšafatovi (870–849 př. Kr.).
Ve válce, kterou proti Izraeli vedl Ben-Hadad II., král aramejský, odhaloval Elizeus králi Jóramovi plány nepřátelského vojska nebo za pomoci lsti přivedl nepřátelské vojáky do zajetí do Samaří (2 Kr 6,8–23). Později, když týž Ben-Hadad II. dobýval Samaří, ohlásil Elizeus konec hladomoru, který v obléhaném městě vypukl, i ukončení obléhání jako takového (2 Kr 6,24–7,20). Když potom Ben-Hadad onemocněl, předpověděl Elizeus jeho smrt i to, že jeho vrahem bude Chazael, který pak skutečně krále udusil a kraloval místo něho (2 Kr 8,7–15). Prostřednictvím jednoho z prorockých žáků tajně pomazal v Rámotu v Gileádu Jehúa za budoucího krále nad Izraelem (843–16 př. Kr.) a dal mu za úkol vyhubit dům Achabův (2 Kr 9,1–10). Krátce před svou smrtí kolem roku 790 se Elizeus naposledy objevil na politické scéně, aby Jóašovi (801–786 př. Kr.), druhému nástupci krále Jehúa, předpověděl trojí vítězství nad Sýrií (2 Kr 13,14–19).
Na rozdíl od Eliáše zůstal Elizeus v úzkém kontaktu s „prorockými žáky“ a měl na ně velký vliv (2 Kr 2,3.15–17; 6,1–3). Elizeus konal zázraky během svého pozemského života a divotvůrcem zůstal i po smrti: když do jeho hrobu narychlo pohřbili mrtvého muže a jeho tělo se dotklo Elizeových kostí, muž znovu ožil a postavil se na nohy (2 Kr 13,20). Ještě v době sv. Jeronýma (347–420) bylo možné v Samaří vidět prázdnou hrobku proroka Elizea. Julián Apostata (331–363) ji znesvětil, ale několik kostí se zachránilo; část z nich byla přenesena do Alexandrie, část do Konstantinopole. V roce 718 se některé ostatky dostaly do Ravenny, kde se ztratily. Později zde v bazilice Sant’Apollinare Nuovo byla vystavována – jak se tvrdilo – část hlavy proroka Elizea.
Podle starých martyrologií se liturgický svátek proroka Elizea slavil 29. srpna. Etiopská církev jej slaví 16. října. Řekové a latiníci naproti tomu 14. června. V Konstantinopoli se kromě svátku proroka Elizea 14. června připomínala i společná památka Elizea, Eliáše, Mojžíše a Árona 20. července.
V karmelitánském řádu si památku proroka Elizea připomínáme 14. června.
(Podle St. Elisha, Prophet... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 2 Král 5,7a.8–15a.17b
Nebo: 2 Král 2,11–15b
Žalm: 104(103),1+24.27–28.29b–30 Odp.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země.
Evangelium: Lk 4,24–27