KARMEL

Jim McManus

(Téma odpuštění nás zaměstnává velmi často. Následující text citujeme s laskavým svolením Karmelitánského nakladatelství z autorovy knihy Pravá sebeúcta, která v tomto nakladatelství záhy vyjde.)

Rozhodnutí odpustit

Odpuštění nás uzdraví a obohatí. Když necháme odejít všechny křivdy, hněv a zlost, zbavíme se napětí a stresu, který zraňuje naše tělo, otravuje mysl a vztahy ke druhým a okrádá nás o pokoj a schopnost se radovat. Odpustit a nechat si odpustit je „zdravou volbou“. Ale odpuštění přináší mnohem více než terapeutický přínos na lékařské a psychologické úrovni.

Ve skutečnosti vůle odpustit a rozhodnutí odpustit – anebo rozhodnutí odmítnout tyto možnosti – je vždycky hluboce duchovním rozhodnutím. Je to rozhodnutí, zda budeme žít své životy podle konstruktivního a tvořivého Božího slova, či v prázdnotě a nenávisti destruktivního slova.

Odpuštění nám nikdo nevnucuje: je to volba, změna v našich srdcích a reakcích. Dar, který se zadarmo nabízí těm, kdo si ho nezaslouží. Tím, že odpouštíme, se vzdáváme práva být naštvaní či rozmrzelí kvůli zranění, které jsme nespravedlivě utržili. Touto volbou otvíráme své životy soucitu, štědrosti a lásce. Z tohoto pohledu je odpuštění duchovní milostí. Je to něco, čemu již dávno porozuměla všechna velká
náboženství: konfuciáni, židé, křesťané, muslimové, hinduisté, sikhové i buddhisté a další. Rozhodnutí odpustit je závazkem k novému způsobu života.

Křesťanské pojetí odpuštění

Odpuštění je samotným srdcem křesťanského evangelia. Tímto úžasným poselstvím nám Kristus sděluje, že nám Bůh odpustil všechno špatné, čeho jsme se dopustili. Boží odpuštění nezávisí na naší ochotě ho přijmout, ani na naší lítosti. Je zde po všechny časy, ztělesněné Kristem. Ale dokud nejsme ochotni si Boží odpuštění uvědomit a přijmout ho, tak ho nezakusíme. Když přijmeme Boží odpuštění, naše životy se promění. Nemůžeme ho přijmout, aniž by nás změnilo: začneme žít život v „odpuštění“, život naplněný Duchem Svatým. Nemůžeme ovšem přijmout život v odpuštění, dokud sami neodpustíme. Když jsme naplněni Boží láskou a Božím Duchem, směřujeme k tomu, abychom druhým dávali, co jsme sami přijali: bezpodmínečné odpuštění. Odpuštění je činnost Ducha. Kristovo odpuštění k nám přichází v Duchu a stejně tak naše odpuštění druhým. Svatý Pavel říká: „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25.)

Ježíš nás vyzývá: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44). Odpuštění nikdy nekončí: máme odpustit dokonce „sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,22). Jak říká Gregory Jones ve své skvělé studii:

Ti, kterým Ježíš odpustil, jsou voláni k tomu, aby toto odpuštění ztělesňovali v novém životě, jehož projevem je společenství s Ježíšem a jeho učedníky. Odpuštění volá věřící ke kajícnému životu, ve kterém se snaží přetvořit své vztahy s druhými tak, aby se zakládaly na službě svatosti srdce a života.¹

Odpuštění je tedy důležitým teologickým pojmem. Zahrnuje to, co pro nás hříšné učinil Bůh skrze Krista a co kající hříšníci v moci Ducha nabízejí těm, kdo hřeší vůči nim. Ježíš před svým nanebevstoupením řekl svým učedníkům: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,46–47). Odpuštění, Boží odpuštění pro nás, je dar spásy. Jak říká Gregory Jones:

Křesťanské odpuštění zároveň zavazuje k novému životu, k životu kříže a svatosti, v němž usilujeme o to, abychom se „odnaučili“ hříchu a přilnuli k cestám Božím. Zároveň je způsobem, jak hledat usmíření uprostřed konkrétních hříchů, konkrétních případů lidské porušenosti a nedokonalosti. V širším kontextu je odpuštění způsobem, jímž nás Boží láska vede k usmíření tváří v tvář hříchu.²

Podstata odpuštění

Opravdové odpuštění – v nás a nám – často přichází pomalu a je těžké ho přijmout. Ovšem naše mylné představy o odpuštění nám situaci ještě více ztěžují. Proto bude jistě přínosné si jasně stanovit, co odpuštění je a co není.

Odpuštění není pouhá morální či křesťanská povinnost, uložená zvnějšku pro dobro těch, kterým je odpuštěno. Spíše je to naše nezcizitelné lidské právo: naše nezcizitelné právo zbavit se bolesti a smutku, nenávisti a hněvu, zbavit se utrpení. Nejsme povinni tuto zátěž s sebou nést po celý zbytek života jenom proto, že nás někdo zranil. Milost odpuštění přináší uzdravení a celistvost těm, kteří odpustí. Máme naprosté právo na takovéto uzdravení. Nikomu by nemělo být dovoleno nás o ně obrat. Pokud nás někdo zranil, máme právo nenechat si tím zraněním otrávit celý život.

Odpuštění neosvobozuje viníka od jeho viny. Pouze dovolí zraněné osobě se vymanit ze zlosti a hořkosti. Osvobodí zraněnou osobu a navrátí ji zpět na cestu celistvého a naplněného života.

Odpuštění neznamená, že budeme omlouvat zlo nebo předstírat, že až tak špatné není. Opravdové odpuštění zlo pojmenuje a poctivě a důsledně ho označí, naproti tomu omlouvání zlo předefinuje a předstírá, že bylo vlastně přijatelné.

Odpuštění neomlouvá pachatele zla. Při omlouvání uznávám, že daná osoba měla nějakou omluvu, a její čin je tedy omluvitelný. Pokud je jednání osoby omluvitelné, pak není co odpouštět. Odpuštění je opakem omlouvání. Jasně prohlašuje, že bylo špatné, co určitá osoba udělala, a že pro to není žádná omluva. Tím nejzřetelnějším způsobem, jak dát někomu najevo, že se vůči nám provinil, je říci, že mu odpouštíme. Vlastně říkáme: „Není pro to žádná omluva.“

Odpuštění neznamená tolerovat zlo. Naopak, tím nejjednodušším možným způsobem říká: „Co jsi udělal, je špatné a zraňující, a já to nepřijímám. Odmítám být tvou obětí.“

Odpuštění neznamená zapomenout. „Odpustit a zapomenout“ není žádná moudrá mravní zásada ani životní cíl. Moudřejší zásadou je „odpusť a nezapomeň“, ale pamatuj si novým způsobem. Nemůžeme zapomenout na bolest, ale odpuštění nám pomůže si ji pamatovat bez odporu a hořkosti. Odpuštění nám umožní pamatovat si poučným způsobem. Nikdy nezapomeneme na bolestnou zkušenost, ale budeme se z ní pořád učit. Naučím se něco o vlastní zranitelnosti, o nereálných očekáváních nebo o svých sklonech se urážet, jakkoliv mě dotyčný urážet nemínil.

Odpuštění není usmíření. K usmíření dojde mezi vámi a osobou, která vám ublížila. Odpuštění se odehraje uvnitř vás a nabízíte ho tomu, kdo vám ublížil, jako dar zdarma. Odpuštění nezávisí na tom, co se děje mezi vámi a tím, kdo vám ublížil. Můžete odpustit z celého srdce, třebaže se druhá osoba nikdy s vámi nebude chtít usmířit. Vaše odpuštění nezávisí na ochotě druhého se usmířit. Kdyby tomu tak bylo, pak by uzdravení vašich zranění záviselo na rozmarech druhé osoby. Odpuštění od vás ani nevyžaduje být připraven se usmířit. Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele.“ Neřekl: „Pozvěte je domů na čaj!“ Nepřítel může zůstat nepřítelem, i když jste mu odpustili.

Odpuštění neznamená udělit milost. Samozřejmě máte právo požadovat odškodnění od těch, kteří vám ublížili. Pokud je to nutné, můžete onu osobu pohnat před soud, abyste se domohli nápravy. Když papež Jan Pavel II. v římském vězení odpustil Mehmetu Ali Ağcovi, že se ho pokusil zabít, nepožadoval jeho propuštění z vězení. Ağca byl zodpovědný za svůj skutek, a proto za něj pykal, a papež byl zodpovědný za svou reakci na Ağcův čin, takže odpustil. Neexistuje rozpor mezi tím, že útočník byl odsouzen k trestu vězení, a tím, že mu papež odpustil.

Odpuštění není slabost. Je to něco, co uzdravená osoba koná v síle a moci Ducha Svatého. Jen uzdravený člověk dokáže odpustit. Odpuštění říká: „Jsem nyní uzdraven z bolesti. Odmítám této osobě dovolit jakkoliv kontrolovat můj život. Nabízím jí jako dar své odpuštění, které mi umožnilo se uzdravit.“ Odpuštění je síla Krista, který na kříži odpustil svým nepřátelům.

Lidé, kteří nesouhlasí s myšlenkou, že neexistuje nic, co by se nedalo odpustit, v podstatě nesouhlasí s tím, co odpuštění není, ne s tím, čím opravdu je. Kdo vůbec může odmítat jedinou věc, která osvobozuje srdce a hojí vnitřní zranění? Psycholog Gerald Jampolsky napsal:

Z pohledu lásky a Ducha je odpuštění ochota nechat být bolestnou minulost. Je to rozhodnutí už dále netrpět a uzdravit své srdce a duši. Je to volba už nadále nepřikládat hodnotu hněvu a nenávisti. Je to oproštění se od touhy ublížit druhým kvůli něčemu, co už je dávnou minulostí. Je to ochota otevřít oči a vnímat to lepší v druhých lidech, ne je soudit a zavrhovat.³

Tento ucelený popis odpuštění zdůrazňuje slova „ochota“ a „rozhodnutí“. Totéž platí o definici Roberta Enrighta:

Odpuštění je ochota opustit své právo na zlost, negativní soudy, netečné chování vůči tomu, kdo nás neprávem zranil, zatímco v sobě pěstujeme nezaslouženou schopnost soucitu, velkorysosti a dokonce i lásky k oné osobě.⁴

Oba psychologové, Enright i Jampolsky, se zaměřují na vnitřní stav mysli během aktu odpuštění: „ochota vzdát se práva na rozhořčení“, „ochota nechat už jít bolestnou minulost“, „rozhodnutí už dál netrpět“, „rozhodnutí již nepřikládat hodnotu hněvu či nenávisti“, „zbavit se touhy ublížit druhým“, „ochota vidět v druhých to lepší“, „ochota pěstovat lásku k těm, kdo nám ublížili“. Proces odpuštění začíná touto touhou v nás. Dokonce i „touhou mít tuto touhu“. Člověk si v dané situaci může říci: „Kéž bych dokázal alespoň toužit odpustit.“ I přání zatoužit po odpuštění může otevřít dveře k procesu odpuštění. To Duchu Svatému stačí, aby mohl zahájit své dílo. Tato touha signalizuje, že chceme odpustit. Nechceme zůstat ve vězení nenávisti či pomsty. Uvědomujeme si, že takové negativní postoje neškodí pouze našemu zdraví duchovnímu, ale i tomu tělesnému. Jak říká dr. Jampolsky:

Výzkum v oblasti psychofyziologie lidského stresu ukázal, že myšlenky a city, které chováme v mysli, se často projevují v podobě fyzických symptomů či emocionálních poruch jako úzkost, deprese, neklid, nízké sebevědomí, bolesti hlavy, zad, šíje, žaludku a oslabená imunita, vedoucí k náchylnosti k alergiím a infekcím. Je čas přestat útočit na své tělo negativními myšlenkami.⁵

Proto tvrdí, že „odpuštění je nejmocnějším léčitelem ze všech“.

Touha odpustit

Odkud se touha odpustit bere? Mnoho věcí nás může podněcovat k tomu, abychom se pokusili odpustit jeden druhému nebo sami sobě. Někdy se naše motivy zakládají na soucitu a velkorysosti, někdy jsou mnohem prozaičtější: chceme odpustit, protože cítíme, že bychom to za určitých okolností měli udělat anebo měli chtít udělat. Na této úrovni se touha odpustit rozvine v rámci myšlenek a pocitů, které vytvářejí naši individuální psychiku.

Důvod, proč vůbec zatoužíme odpustit, není vlastně tak důležitý jako opravdová snaha začít pracovat na odpuštění jako takovém. Tvářit se, že jsme odpustili, či „absolvovat všechny kroky“, aniž bychom se skutečně oprostili od hněvu, zranění a bolesti, nám nijak nepomůže. Ale jakmile si opravdu přejeme dosáhnout úplného odpuštění, všechny osvobozující dary uzdravení a smíření, které odpuštění přináší, se začnou v našem životě projevovat.

Když odpustíme nebo je nám odpuštěno, přichází osvobození a uzdravení, které radikálně změní naše vnímání událostí a lidí, kteří nám ublížili, a také nás samých. Odpuštění s sebou přináší nové pocity vůči nám i druhým. Tyto vnitřní změny nás zcela prostoupí. Přesáhnou pouhou psychiku: přinášejí duchovní růst. Když se totiž rozhodneme odpustit, přebíráme kontrolu nad svými emocemi a reakcemi a nejsme už nadále vydáni na milost a nemilost okolnostem. To je obrovský krok směrem k vyspělé zodpovědnosti za sebe sama a za smysl svého života. Hluboce se tím otevíráme své duchovní přirozenosti. Z tohoto důvodu křesťané vždy vnímali odpuštění nejen jako mocný prostředek k rozvinutí duchovní síly, ale i jako jasný důkaz duchovní milosti.

Proces odpuštění

Připravit se k odpuštění

Jak vůbec začít odpouštět, zvláště když je rána hluboká? Už jenom připravit se na to, že začneme pracovat na odpuštění, může samo o sobě zabrat nějaký čas. Jak to nejlépe udělat? Mnoho lidí v oboru navrhuje určité kroky, které můžeme podniknout, když se připravujeme odpustit:

Zamyslete se. Přemýšlejte, co se vlastně tehdy stalo, co vás tak zranilo či naštvalo. Přitom se snažte získat si odstup a vidět věci jasně. Byly bolestná událost či slovo opravdu úmyslné? Nešlo o netypickou reakci ze strany osoby, která je normálně přátelská? Možná to byla náhoda či nedorozumění? Než začnete uvažovat nad odpuštěním, musíte si být jisti povahou zranění, úmyslnosti, záměrem, s jakým jste byli zraněni. Cílem je pochopit to, co chcete odpustit.

Uvědomte si své pocity. Připusťte si, co cítíte při vzpomínkách na ono zranění, ať už je to cokoliv: vztek, odpor, zuřivost, zlost, strach, pomstychtivost... Cílem je uvědomit si břemeno, které v důsledku tohoto zranění nesete.

Sdílejte, co jste předchozí činností pochopili. Promluvte si s pár blízkými kamarády o tom, co se stalo a jak se cítíte. Už jen to, že se s někým podělíte o tyto věci, často přinese potřebné uzdravení anebo alespoň nový náhled na problém. Mnoho lidí, kteří věří v Boha nebo vyšší moc, by zvolilo Boha či vyšší moc jako nejlepšího přítele, s kterým lze sdílet takový druh pocitů a myšlenek, podělilo by se o své břemeno s vyšší mocí a požádalo by o sílu a odvahu, o její doprovod na cestě za odpuštěním.

Pomocí těchto kroků se připravujeme na odpuštění. Ale skrývá se v nich mnohem více. Jak píše dalajláma:

Před pár lety mě v Tibetu navštívil po svém útěku do Indie jeden tibetský mnich, který strávil osmnáct let v čínském vězení. Pamatoval jsem si ho z našich společných dnů v Tibetu, naposledy jsme se viděli v roce 1959. Během našeho setkání jsem se ho zeptal, co vnímal jako největší hrozbu či nebezpečí, když byl ve vězení. Jeho odpověď mě udivila. Byla výjimečná a inspirující. Čekal jsem, že odpoví něco úplně jiného: místo toho řekl, že se nejvíce bál, že ztratí soucit s Číňany.⁶

Nejvíce si cenil vlastního soucitu. Ztratit soucit s Číňany by pro něj představovalo mnohem větší újmu než ztratit v čínském vězení osmnáct let svobody. Ztráta soucitu by ho připravila o smysl vlastní integrity.

Soucit je klíčem k odpuštění a tvoří i jádro křesťanského evangelia. Ježíš nám říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Když plně odpustíme, učiníme něco mnohem většího, než jen uzdravíme vlastní zranění a obnovíme svou zdravou jednotu: jednáme jako Bůh, začínáme být jako on. Nepřítel se může nadále chovat nepřátelsky, ale my jsme se proměnili soucitem a láskou. Vyjadřujeme svou schopnost spojení s Bohem, schopnost žít k obrazu Božímu.

Přehodnotit svůj pohled

Abychom dokázali věnovat svůj soucit druhým, musíme znovuobjevit lidskost v těch, kdo nám ublížili. Hluboké zranění může způsobit, že je budeme démonizovat, vyhostíme je z povrchu zemského někam do temnot. Odmítneme jakoukoliv spřízněnost s nimi. Dokud si je ve své mysli odlidštíme, nikdy se nepřiblížíme k uzdravení a odpuštění. Prvním krokem k odpuštění je znovu objevit spřízněnost lidství, které je nám společné. Nehledě na to, co nám udělali, nejsou o nic méně lidmi než my. Musíme změnit svůj pohled na ně. Nazýváme to „přehodnocení svého pohledu“. Joanna Northová píše:

Enright a jeho kolegové popisují „přehodnocení pohledu“ jako proces, ve kterém vnímáme pachatele v celkovém kontextu, abychom si vybudovali souhrnný obraz pachatele a jeho činů. To znamená, že se snažíme porozumět tlakům, které pachatele ovlivnily ve chvíli, kdy se činu dopustil, a zároveň uznáme jeho osobnost jakožto výsledek jeho konkrétní životní historie.⁷

Změna pohledu na situaci nám pomůže oddělit pachatele od zla, které spáchal. Když někdo udělá něco zlého, je přirozené vidět na něm jen to špatné a celkově ho vnímat jako „špatnou osobu“. Ale ta osoba je mnohem více než jen „zlo“, které spáchala. Neměli bychom zaměňovat hříšníka s hříchem, neměli bychom ho identifikovat se zlem. Naopak bychom měli osobu oddělit od zla, které spáchala. Křesťanským postojem je nenávidět hřích, nikoliv hříšníka. Odsuzujeme to zlé, ale pachateli odpouštíme.

Získat kontrolu nad svými city

Odpustit znamená vzdát se prudkých emocí. (...)

Musíme získat kontrolu nad tím, jak myslíme a cítíme, pokud máme odpustit. Jestliže nedržíme své vnitřní „já“ pod kontrolou, máme v hlavě zmatek a naše emoce vybublají při každé nové krizi. Nedokážeme pak rozumně reagovat v jakékoliv konfliktní situaci. Náš problém odpustit v konkrétní situaci může poukazovat na hlubší problém v našem životě: možná žijeme tak, že naše myšlenky a emoce jsou zcela nekontrolované, rozkolísané při každém sebemenším podráždění. Na takovém základu nemůže naše vnitřní síla spolehlivě stát. Abychom dosáhli hlubší vnitřní život, je třeba procvičovat schopnost zklidnit se, nabýt sebekontroly a odpuštění.

Pomoci ostatním odpustit

Odpuštění je obrovská milost, dar, kterého můžeme dosáhnout pomocí duchovní síly, pomocí vnitřní síly. Stejně jako sebeúcta, i odpuštění je „vnitřní záležitost“. Znamená to, že jsme bezmocní a nedokážeme pomoci druhým v jejich cestě za uzdravující milostí odpuštění? Ne.

Můžeme jeden druhému pomáhat odpustit a uzdravit se. Musíme být ovšem velmi trpěliví, citliví a soucitní vůči druhému. Můžeme se pokusit rozlišit, v jakém stadiu zranění se druhý nachází, poté přijmeme tuto fázi a respektujeme, jak se druhý v této fázi zrovna cítí. Přijmout a respektovat však neznamená, že ho nevyzveme, aby se přes to přenesl a pokročil dál. Můžeme mu říci: „Vím, že se právě cítíš jako oběť, ale tou obětí přece nezůstaneš celý život. Bůh tě uzdraví a ty odpustíš.“ Když zůstaneme trpělivě stát při trpících lidech, když jim pomůžeme uvědomit si, kde jsou zraněni, a když se budeme snažit otevřít je pro velké tajemství odpouštějící lásky, kterou Bůh vlije do jejich srdcí, můžeme je jemně vést po cestě odpuštění. A pak se jednoho dne vzbudí a uvědomí si, že odpustili.

Odpustit sobě

Řekli jste si někdy: „Tohle si nikdy neodpustím“? Bohužel mnoho lidí to nejenom říká, ale také míní. Můžeme se dokonce sobě „mstít“. Nějakým závažným způsobem jsme selhali, což nás vnitřně zranilo. A místo toho, abychom přijali svou slabost, která nás vedla k selhání, trestáme se a odsuzujeme se jako hloupí, hrozní nebo ne dost dobří. Nerozčiluje nás ani tolik vlastní selhání, ale skutečnost, že jsme selhali my jako osoby. Živíme v sobě rozhořčení vůči sobě samým. Odmítáme se přijmout. (...)

Můžeme a měli bychom se otevřít stejnému odpuštění, které přijímáme anebo které chceme nabídnout druhým. Pokud totiž neodpustíme sami sobě, pokud zůstaneme na sebe naštvaní a budeme se odmítat, nedokážeme vůbec přijmout odpuštění, které nám ostatní mohou nabídnout, a stejně tak nemůžeme nabízet nikomu odpuštění my: nejsme duchovně připraveni ani na jedno.

Jak člověk může odpustit sám sobě? Jestliže vůči sobě v mysli chováme hněv a rozhořčení, jsme jako „rozdělený dům“. Oba jedinci – ten, který selhal, a ten, který se stydí či je zraněný kvůli tomuto selhání – žijí ve stejné kůži. „Oni“ jsou ve skutečnosti jedna a táž osoba. Jedinou cestou, jak se probojovat k usmíření sám se sebou, je plně přijmout tento fakt. Toto přijetí je velmi subtilní a může mít dalekosáhlejší následky, než předpokládáme. Když totiž přijmu, že jak nedostačující stránka, tak ta, která si zaslouží něco lepšího, jsou jedna a táž osoba, přijímám za prvé, že nejsem dokonalý, a za druhé, že i má nedokonalá stránka si zasluhuje dobré zacházení: lásku. Takový sjednocený pohled na sebe mě osvobozuje k tomu, abych se měl rád ve své celosti, i když jsem některé věci pěkně zvoral. Zároveň otevírá dveře k odpuštění sobě samému mnohem hlubším a více obohacujícím způsobem. Právě v tomto duchu křesťané děkují Bohu za to, jací jsou, a s důvěrou se odevzdávají celí, bez příkras a se všemi chybami do Božích rukou.