KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Mnoho toho slyšíme a čteme. Jen část z toho nás zasáhne hlouběji. K tomu se pak vracíme opakovaně. Pro mne jsou takovými myšlenkami ty, které Vám zde předkládám. Uvažovali jsme o nich při celostátním setkání terciá­řů v roce 2003. Od té doby se mi příležitostně a úlomkovitě vybavují znovu. Vrátil jsem se k nim tedy pečlivěji, mluvili jsme o nich při terciářských setkáních v průběhu září a října letošního roku, „učesal“ jsem je do podoby, vhodné pro stránky našeho časopisu, a nyní nám je předkládám. Tehdy před oněmi dvanácti lety končil rok růžence...

1. Růženec je modlitbou, spjatou s celým naším životem

Dokument Rosarium Virginis Mariae (RVM), který k roku růžence napsal Jan Pavel II., nám přinesl mnoho podnětů pro náš duchovní život. Sv. Otec v listu několikrát zmínil, že bohatství růžence je veliké. My se v tomto zamyšlení přidržme jen jedné krásné stránky modlitby růžence, kterou vyzdvihl. Totiž: růženec je modlitbou těsně spojenou s ostatním naším životem.

Jan Pavel II. hned na začátku listu napsal, že „posláním růžence je přinášet plody svatosti“ (čl. 1). A toto přinášení plodů se určitě děje nejen tehdy, když se modlíme, ale i potom, když své modlitby „necháme“ a jdeme „něco dělat“, když konáme běžné práce a vyřizujeme nejrůznější záležitosti. Právě tehdy máme přinášet plody svatosti. A k tomu má růženec tíhnout. V jiném článku citovaného listu mluví Jan Pavel II. o tom, že bohatstvím růžence je také jeho „harmonie s požadavky každodenního života“ (čl. 28).

To je velmi lákavá nabídka. Mnohokrát jsem si, když jsme v semináři při přípravě na kněžství nebo v noviciátu při poznávání karmelské tradice byli vedeni k pravidelnému rozjímání, říkal, že moje vnitřní modlitba nesmí být „skleník“, ve kterém je sice velmi vlídné prostředí, ale který je pečlivě oddělený od toho ovzduší, ve kterém trávím zbytek dne. Bosý karmelitán P. David Peroutka totéž vyjadřuje podobným příměrem: (není správné) „jednat s Bohem pouze v jakémsi odděleném »parádním pokoji« svého vědomí.“1

Nahlédnuto z jiného úhlu: všichni toužíme po „celistvosti“ našeho života. Po tom, aby náš život tvořil jeden soudržný, hezký a souladný celek. Vadí nám, když sami sebe přistihujeme při nějaké „rozpolcenosti osobnosti“ (byť se jí dopustíme nevědomky), například když před chvílí jsem se modlil, a teď dělám něco, co tomu vůbec neodpovídá... Před chvílí jsem přijal Pána v eucharistii do svého srdce, vítal jsem ho – a teď jsem se tolik rozčílil na druhého člověka... A velikánskou bolestí a hanbou v tomto ohledu je, když u sebe odhalíme nějaké polovědomé nebo dokonce vědomé farizejství. Když vědomě něco jiného děláme a něco jiného hlásáme. S tím se naše okolí neumí vyrovnat. To bývá „antisvědectví“, jehož důsledky přetrvávají pak po dlouhou dobu. My to většinou známe v mírnější podobě: usilujeme o onu jednolitost našeho života, a nedaří se nám jí dosáhnout. Proto si připadáme jako „rozpolcení“, roztrhaní na kusy. Takže když Jan Pavel II. napsal o růženci, že pomocí něj jsme té vytoužené jednolitosti blízko a že skrze tuto modlitbu vede cesta k harmonii našeho každodenního života, pak jeho slova v nás zesilují touhu k ní dospět.

V této chvíli bych do naší úvahy vložil připomenutí úplně základních myšlenek o modlitbě růžence. Jistě pro Vás nebudou nové. Ale obvykle stojí za to vracet se k základům a upevňovat je. Růženec je lidovou kontemplativní modlitbou západní církve. (Východní církev zná jako lidovou kontemplativní modlitbu například modlitbu Ježíšovu, ale to zmiňme jen na okraj a zůstaňme u růžence.) Růženec je modlitba lidová, tedy velmi pros­tá, dostupná každému, i kdyby neuměl číst. A co znamená, že jde o modlitbu kontemplativní? Jestliže umím zpaměti modlitby Věřím v Boha, Otče náš, Zdrávas Maria a znám pořadí jednotlivých růžencových tajemství, takže dokáži celý růženec bez chyby odrecitovat – to ještě neznamená, že rozumím růženci. V tomhle bývá kámen úrazu pro děti nebo pro ty, kdo ještě růženci dost neporozuměli: vnímají jej jako modlitbu „ústní“ (při které jde pouze o pečlivou recitaci) a mnohonásobné opakování týchž slov jim připadá bezduché a nudné.

Ale kontemplativní povaha modlitby růžence znamená, že důležité je to, co je při růženci „za slovy“, která recitujeme, ne v nich samých. Slova tu hrají pouze roli pomůcky, nástroje. Rád tuto jejich funkci přirovnávám k roli zábradlí: pomáhá nám udržet se na správné cestě. Ale poté co nejprve krátce prověříme jeho spolehlivost, při chůzi si pak zábradlí samo nijak zvlášť neprohlížíme. Přidržujeme se jej, ale díváme se před sebe! Tak i při růženci: recitujeme modlitby, ale snažíme se svým vnitřním zrakem zahledět se „dál“ – do jednotlivých tajemství ze života Pána Ježíše a Panny Marie: počala jej z Ducha svatého, navštívila s ním Alžbětu atd. A úplně stejně jako při chůzi: když při modlitbě „zavrávoráme“, to znamená, když naše myšlenky vybočí ze zvolené cesty a vynesou nás někam jinam, pak recitace ústních modliteb při růženci nás snáze udrží ve správném směru – jako zábradlí, na něž při zakolísání narazíme nebo jehož se pevněji chytíme.

Ještě jedna drobnost mi dělá radost. Odborníci říkají, že růženec vznikl tak, že poustevníci a mniši v dávných staletích se modlívali 150 žalmů, prostí věřící je napodobovali, a tak se modlili 150 otčenášů. Nakonec se praxe ustálila na modlitbě 150 zdrávasů, rozdělených na desátky. (Růženec světla navrhl až Jan Pavel II.) Takže dnes při modlitbě růžence rozjímáme o životě Pána Ježíše a přitom mluvíme na Pannu Marii – zdrávasy se obracejí k ní. To znamená: dívat se na Ježíše a jeho život a rozumět mu se učíme od Panny Marie! S ní zaujímáme její úhel pohledu.

Vraťme se k myšlence, kterou jsme začali: růženec je modlitbou těsně spojenou s ostatním naším životem. Pokusme se o bližší pochopení, jak to Jan Pavel II. myslí. Odvolává se na svou vlastní zkušenost. To je pro nás hodně zajímavé. (Vždycky když se zdrženlivý kazatel „zapomene“ a pustí nás do svého nitra, upoutá nás to. Cítíme, že v té chvíli mluví opravdu ze života.) Jan Pavel II. napsal sám o sobě: „Svěřil jsem do této modlitby mnohé starosti a našel jsem vždy útěchu“ (čl. 2). Dále pokračuje: „vložil jsem do ní první rok svého pontifikátu.“ Každý začátek je těžký a je snadné si domyslet, že i první rok služby papeže pro něj nebyl lehký. Se spolehnutím se na modlitbu růžence tehdy svou službu Petrova nástupce začal a po pětadvaceti letech ve svém zmíněném listu napsal: „Dnes (...) toužím učinit totéž,“ tedy: opět vložit vše, co prožívám, do modlitby růžence.

Je-li pro nás růženec kontemplativní modlitbou, zaměřující nás na život Pána Ježíše a Panny Marie, pak si při něm často připadáme, jako bychom stáli mezi dvěma „světy“. Jeden svět jsou naše starosti – a to je svět mnohdy uspěchaný, bolestivý, obsahující nejistoty a tápání... A druhý svět je naše modlitba, život Pána Ježíše a Panny Marie. Recitujeme zdrávasy, procházíme jednotlivá tajemství, snažíme se do nich ponořit.

Jestliže Jan Pavel II. říká, že svět svých starostí svěřil do této modlitby a našel vždy útěchu, položme si jednoduchou otázku: Jak se „vkládají“ starosti do růžence? Jak se to dělá? – A když to uděláme, nebudeme si potom vyčítat, že jsme byli při modlitbě roztržití? Protože při desátku se rozjímá například o tom, jak Panna Maria porodila Ježíše v Betlémě. Mám do něj vložit to, že já nevím, jak si mám počínat při výchově dětí? V růženci se rozjímá o tom, že Panna Maria je korunována Královnou nebe i země; mám do toho vložit své trápení, že si nerozumíme se sousedy? Jak tedy vkládat do růžence své starosti?

Papežský list vysvětluje, co má Jan Pavel II. na mysli, v článku 25. Nejdříve to nazývá „antropologická dimenze“ růžence a pak to osvětluje hezky prostě: „Kráčíme-li po cestách Kristových, které jsou rekapitulací, odhalením a spásou cest lidských, staneme před obrazem skutečného člověka.“ My jsme zvyklí na to, že v růženci rozjímáme o Pánu Ježíši a o Panně Marii. Jaký byl jejich život? Kdo je to Ježíš? Jakou ženou je Maria? A sv. Otec pobízí, abychom svůj pohled rozšířili, a ukazuje: v růženci také poznávám, kdo jsem já. Kdo je člověk. Nebo doslovně: „jaká je pravda o člověku“. A v tomto smyslu cituje svá slova, která napsal už dříve a k nimž se nyní opět hlásí: „růženec tepe v rytmu lidského života.“

Kdo se modlí růženec, ten vnímá tep lidského života ve smyslu: vidí, jak na lidský život pohlíží Bůh. Všimněme si pečlivěji slov, která jsme nyní citovali. V růženci je rekapitulace toho, co v sobě zahrnuje lidský život, shrnutí toho – jak se dnes nečesky říká – „o čem je“ život. Při růženci nám to dojde líp, než když to prostě prožíváme. Při růženci se na to díváme z určitého nadhledu, s Pannou Marií a skrze Krista. A tak se nám může lépe odhalit podstata, když vnímáme souhrn, rekapitulaci. A růženec je i spásou lidských cest. V růženci vidíme lidský život nejen v souhrnu a jasněji, ale skrze modlitbu se našemu životu dostává také uzdravení!

Jan Pavel II. vysvětluje například konkrétně: „Kontemplace Ježíšova narození nás učí chápat posvátnost života.“ Nejen života jednoho betlémského Dítěte, ale všech dětí. „Pohled na dům v Nazaretě zjevuje prvotní pravdu o rodině podle Božího plánu.“ Tedy o rodině vůbec, o každé rodině! Nebo při modlitbě slavného růžence: „kontemplujeme-li Krista a jeho Matku ve slávě, spatříme cíl, k němuž jsme všichni povoláni, jestliže se necháme proměnit a uzdravit Duchem svatým.“ Čili v růženci poznáváme nejen život Pána Ježíše a Panny Marie, ale také se nám ozřejmuje, kdo jsme my a jaký je Boží záměr s námi.

Jan Pavel II. toto své vysvětlení končí slovy: „Dá se říci, že každé správným způsobem rozjímané růžencové tajemství vrhá světlo na tajemství člověka.“ Tato slova nám dávají poznat, jak se ony dva světy – svět našich starostí a svět života Ježíšova a Mariina – setkávají. Pohlížíme-li při růženci svým vnitřním zrakem do Ježíšova a Mariina života, neutíkáme do jiného světa, jako když si někdo pustí film, aby se odreagoval ode všeho, co ho tísní. Ten „film“ událostí, který nám představují růžencová tajemství, totiž zároveň vypovídá mnoho o nás samotných, a je tak zdrojem světla do světa našich starostí!

V tomto smyslu je pro nás růženec světlem i do světa našich starostí, i když při něm nepřemýšlíme přímo o nich. Růženec nám dává světlo, s jakou úctou máme přistupovat k druhým lidem. Jak pečlivě se máme věnovat našim dětem, přestože jsme předtím rozjímali o jiném Dítěti a o jiných rodičích. Takto nás má růženec ovlivnit, uvnitř zasáhnout a má potažmo přetvářet ten svět našich starostí. Pozorně nahlíženo Jan Pavel II. tu tedy od obrazu vkládání starostí do růžence, který zmínil, přešel k příměru přijímání světla.

Ale i ten původní příměr vkládání starostí do růžence nakonec ve svém listu zmiňuje ještě jednou: „Zároveň se stává naprosto přirozeným přinášet na tato setkání se svatým lidstvím Vykupitele mnohé problémy, úzkosti, námahy a plány, kterými se náš život vyznačuje. „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe“ (Ž 55,23). Rozjímat s růžencem znamená složit své břemeno před milosrdné srdce Krista a jeho Matky.“

My si tu uvědomujeme: ano, určitě ne vždy, když se růženec modlíme, máme v úmyslu snažit se o modlitbu výslovně kontemplativní. Modlíme-li se růženec ve chvíli veliké tísně, pak se nám určitě nepodaří ponořit se soustředně do růžencových tajemství. Modlitba zůstane více modlitbou pouze ústní, ale přece nám „vyplavuje“ ze srdce neklid, strach, vlévá nám důvěru v Boží pomoc, posiluje naši odevzdanost vůči Bohu, postupně nás proměňuje. Jindy bereme růženec jako ústní modlitbu, kterou prostě Bohu přinášíme – darujeme mu ji – s prosbou za někoho nám blízkého nebo za nějakou záležitost. A jindy nám při růženci jde jednoduše o to, prodlévat u Panny Marie a u Ježíše, aniž bychom směřovali k hlubinám rozjímání... Ten svět našich starostí máme prostě v sobě a on při modlitbě je nějak „dotýkán“ přítomností Pána Ježíše a Panny Marie.

A tak Jan Pavel II. onen článek 25 svého listu uzavírá: „ano, tato modlitba skutečně „tepe v rytmu lidského života“, aby jej sladila s rytmem života božského, v radostném společenství Nejsvětější Trojice – vytouženým cílem našeho bytí.“

2. Modlitba za konkrétní plody rozjímání po každém desátku

Ve zmíněném listu podává Jan Pavel II. několik „zlepšovacích návrhů“ k naší modlitbě růžence. V čl. 35 zmiňuje jeden, u nějž nám přislibuje: „Růženec tak bude s větší účinností vyjadřovat své propojení s křesťanským životem.“ To je krásný výraz: propojení! Propojení modlitby se vším ostatním, co k našemu životu patří. O to nám zde od počátku jde a toto nám Jan Pavel II. nyní slibuje.

Ale v čem spočívá onen jeho návrh? „Kontemplace bude moci lépe vyjádřit veškerou svoji plodnost, zakončíme-li každé z tajemství modlitbou za obdržení určitých plodů z rozjímání.“ Jsme tu tedy pobídnuti zakončit každé své rozjímání o jednotlivém tajemství (každý desátek) modlitbou za to, aby Bůh našemu rozjímání dal přinést konkrétní plody. Nestačí, že v našem srdci vyvstaly hluboké myšlenky nebo vytryskl gejzír silných citů, ale důležité je, aby naše rozjímání v našem životě skutečně přinášelo plody. Papež pobízí: poprosme za to! Věnujme chviličku spontánní prosbě za to!

Taková prosba je obsažena v modlitbě, kterou jsme zvyklí končit celou modlitbu růžence. Prosíme: „když v posvátném růženci Panny Marie o těchto tajemstvích rozjímáme, ať také podle nich žijeme a dosáhneme toho, co slibují.“ Ale Jan Pavel II. doporučuje, abychom za konkrétní ovoce prosili po každém desátku – v přímé návaznosti na námět rozjímání, které zakončujeme. Tedy pokud jsme například rozjímali o Ježíšově pokoře při jeho narození v Betlémě, neopomeňme na závěr poprosit o pokoru také po sebe! Bude užitečné takto rozjímání vždy shrnout a završit.

Tato drobnost má podle mé zkušenosti veliký význam. Jestliže se na konci desátku snažím několika vlastními shrnout, o čem jsem rozjímal, a připojit k tomu spontánní prosbu, často mi při tom dojde, že jsem vlastně vůbec nerozjímal! To je poznání nelichotivé, ale prospěšné. Dává mi příležitost pokusit se rychle „dohonit“, co se dá, alespoň krátkou myšlenkou se vrátit k rozjímanému tajemství. 

A navíc: prosba je vždy adresná. Může se stát, že jsem rozjímání prožil jako přemýšlení o Bohu, aniž bych se na něj obracel. Jak to kdysi obrazně vyjádřil pan profesor Heller, v takové modlitbě určujeme Bohu roli pouhé kulisy, nedáváme mu možnost opravdu se do modlitby zapojit... Kdežto prosba je ze své podstaty adresná a přivede mne k tomu, abych Boha nebo Ježíše oslovil, zaměřil se na něj přímo. 

Jak takovou krátkou prosbu za plody rozjímání můžeme do své modlitby růžence vložit „technicky“, to je třeba hledat, zkoušet. Když se modlíme růženec sami, je to nejsnazší. Když jsme si tyto myšlenky promýšleli při terciářských setkáních a potom jsme se růženec modlili, dohodli jsme se předem a po každém desátku jsme ponechali chvíli ticha, do které každý, kdo chtěl, mohl vyslovit takovou modlitbu za plody, která mu z jeho rozjímání vytanula.

3. Modlitba za plody rozjímání na závěr rozjímavé modlitby v Karmelu

To, o čem tu uvažujeme, velmi souvisí s karmelitánskou tradicí. Nemyslím tím, že by existovala nějaká speciální karmelitánská pojednání o růženci, o tom, jak se ho modlit. Něco takového neznám. Ale velmi důkladná je tradice Karmelu o vnitřní modlitbě obecně, o rozjímání. Kdy nejde jen o to, jak se pomodlit soustředěně nějakou ústní modlitbu, byť by šlo i o samotný breviář, ale jak své srdce víc otevřít Bohu. Naši bratři a sestry v našich klášteřích se od dob svaté Terezie z Avily (1515-1582) o rozjímavou modlitbu se železnou pravidelností snažili, promýšleli ji a psali celé knihy o tom, jak při ní správně postupovat. A růženec není nic jiného, než jedna konkrétní podoba rozjímání. Už jsme si jasně připomněli: důležité je to, co se děje „za“ recitovanými slovy nebo – jiným obrazem – pod jejich povrchem. Tam teprve se skrývá samotná hlubina modlitby.

To, co nám Jan Pavel II. navrhl udělat po každém desátku, to nám vlastně kladou na srdce také karmelitánští učitelé modlitby, když popisují schéma rozjímání – jak má dobré rozjímání probíhat. Naše doba sice nemá příliš zálibu v důmyslné sebekázni, ale oni rádi promýšleli správný, důkladný postup při modlitbě. A i jim šlo o to, aby s naší modlitbou bylo zdravě propojeno a bylo jí posilováno vše ostatní, co přes den prožíváme.

Jan Pavel II. navrhl, abychom na závěr každého desátku poprosili za plody našeho rozjímání. Naši karmelitánští učitelé modlitby nám radí vždy uzavírat rozjímavou modlitbu nejlépe třemi závěrečnými částmi, kterými mají být:

  1. Poděkování Bohu.
  2. Obětování sebe Bohu:
    1. jednak všeobecné: „Patřím ti, chci ti sloužit,“
    2. ale také skrze konkrétní předsevzetí. (Tohle možná dnes slyšíme neradi, dnešní mentalita si nelibuje v úkonech vůle. Ale nic naplat, naši učitelé modlitby nás k tomu vedou.)
  3. Prosebná modlitba.

A právě o tu prosebnou modlitbu mi zde jde. Co se přesně míní prosebnou modlitbou v této fázi rozjímání? Bosý karmelitán bl. Jan od Ježíše a Marie v příručce modlitby Schola de oratione, kterou napsal v roce 1611, vysvětluje, že zde jde o to, co svatá Terezie od Ježíše vyjádřila slovy: „svolávat Boží milost na svět.“

A teď se opovážím odporovat uznávané autoritě. Návody bosých karmelitánů k rozjímavé modlitbě se údajně přidržovaly nauky dominikána, ctihodného Ludvíka z Granady (1504-1588). Jeho návod k prosebné modlitbě na závěr rozjímání2 pobízí prosit: za všechny národy světa, aby poznaly a chválily jediného, pravého Boha, za pastýře církve, za vladaře, za církev, za trpící a pak i sami za sebe, za to co, potřebujeme nejvíce. Za odpuštění svých hříchů a za pomoc proti těm pokušením, ke kterým máme největší sklon. A nakonec Ludvík doporučuje: „Zakončeme potom prosbou o Boží lásku a při ní zůstaňme nejdéle, žádajíce Pána o tuto ctnost s vroucími city a tužbami, neboť v ní je všechno naše dobro.“ To vše jsou určitě oprávněné úmysly k prosebné modlitbě. Ale chybí tu návaznost na to, o čem jsme rozjímali! Není škoda tuto návaznost ztratit?

Návaznost mezi rozjímáním a prosebnou modlitbou na závěr rozjímání velice dobře vnímal karmelitán P. Jan Brenninger (1890-1946). Ve své knize, shrnující karmelitánskou spiritualitu, píše:3 „I když můžeme své prosby přednášet Bohu v každém čase a naše potřeby nás k tomu opravdu nutí ustavičně, přece rozjímání je k tomu zvláštní příležitostí, protože rozjímáním samým lépe nahlížíme své potřeby a veškerou svou bídu a nedostatečnost a jsme zapalování touhou dojít k Bohu. A navíc: co zmohou naše dobrá předsevzetí, která k rozjímání podstatně patří, není-li nám k jejich věrnému uskutečnění dána milost a síla shůry?“

Proto on uvádí pořadí úmyslů našich proseb takto: „Především tedy prosme o milost uskutečňovat to a dosáhnout toho, o čem jsme v rozjímání poznali, že je to pro nás nezbytné nebo užitečné nebo že nám to chybí, jako například vykořenění některé neřesti.
Potom však můžeme přejít k některým obecnějším prosbám jak za nás, tak za druhé, stále pozorně věrni vnitřní dispozici, kterou jsme prožívali, a (věrni) vanutí a vedení Ducha svatého.“ A Jan Brenninger uzavírá: „Ostatně čím hlubší bude naše rozjímání, tím snáze a dokonaleji budeme prosit, a čím vroucněji budeme prosit, tím hojnější plody vydá naše rozjí-
mání.“ 

4. Modlitba za plody rozjímání na závěr rozjímavé modlitby u nekarmelských autorů

Sv. Ignác z Loyoly klade do závěru rozjímání část, které říká „rozhovor“ (s Kristem, s Pannou Marií, strážným andělem ap.). Jiní autoři závěrečnou část rozjímání nazývali „výstup“ (ve smyslu: vystoupit zevnitř ven, ne zdola nahoru). Jan Ev. Urban spojuje obojí, když píše: „Výstupem ovšem nejsem mimo rozjímání. Jdu na práh a na prahu je celkem rozmluva o tom, co jsem rozjímal. Rozmluva oživuje celé rozjímání, v ní vyprošujeme si milost, zvláště milost pomáhající, abychom plnili předsevzetí; bez ní buď na předsevzetí zapomeneme, nebo budeme nerozhodní a chabí je provádět. Srdečně a pokorně rozmlouváme se Spasitelem, s Matkou Boží, s andělem strážným o tom, co jsme přijali, či prosíme o pomoc. Dětinně a důvěrně řekneme Pánu vše, co nás tíží a bolí.“4

5. Modlitba za plody je konec i začátek

Vnitřní modlitbou se náš život proměňuje. Rozjímáme o Kristu nebo o nějaké situaci z jeho života nebo ze života Panny Marie, uvědomujeme si, jak oni jednali a co je v těch událostech vystiženo o nich, ale i o člověku obecně. A protože i my jsme lidé a známe své slabosti i Boží dary, kterých se nám dostává, tak naše rozjímání končí modlitbou za plody, ve které to, o čem jsem rozjímal na Kristu nebo na Panně Marii nebo na člověku obecně, vztáhnu na sebe a prosím, aby se to na mém životě naplňovalo. Aby můj život tomu odpovídal. Prosím za konkrétní plody svého rozjímání. Ten „lék“, tu krásu, dobro, moudrost, které jsem zahlédl v rozjímání, se snažím pojmout do sebe, prosit o to, aby je Bůh vložil do mého života. O toto jde v modlitbě za plody rozjímání. Jejím zdrojem je končící se rozjímání, ono touto mou modlitbou doznívá (v nejhezčím smyslu slova). Na konci růžencového desátku nebo rozjímání nad Písmem souhrnným pohledem obsáhneme a na sebe vztáhneme to, na co jsme vnitřním zrakem pohlíželi a čeho jsme ještě plní...

Ale stejně tak je zdrojem mé modlitby za plody rozjímání i vidina toho, co mě čeká za chvíli, dnes – v tento den či týden (tak při nedělní modlitbě). To už se rýsuje na mém obzoru: co budu teď prožívat, kam půjdu, až odložím svůj růženec nebo zaklapnu Písmo. K jakým lidem odejdu a že se na to musím připravit, vyprosit si pro to od Boha sílu. (I když samozřejmě zkušenost nás učí, že v tomto musíme být opatrní: naše představy se často nevyplní, vidíváme věci příliš černě nebo naopak růžově.) A tak je modlitba za plody rozjímání vlastně zároveň modlitbou přípravnou – propojenou s tím, co mám dál před sebou.

6. Obecná moudrost si to uvědomuje také 

Latinské úsloví praví: „Finis coronat opus“ (konec korunuje dílo). Což česky vyjadřujeme lidově: „Konec dobrý, všechno dobré.“ Ale nejde pouze o to pohlídat si závěrečný dojem. Když něco dobrého vyvrcholí, nemá to tím i skončit! Šikovní učitelé na závěr vyučovací hodiny zopakují, co probrali, a ověří si, jak to žáci pochopili. Kněží se pro kázání snaží pečlivě si připravit jeho závěr: dobrý řečník si hlídá, co chce sdělit, jak dlouho bude mluvit a čím chce skončit. A mohli bychom si vzpomenout i na jiné příklady úsilí o to, aby naše úsilí nezůstalo neplodné, nebo jak říkají dnes mladí lidé: „aby to nevyšumělo.“ Právě tomu slouží modlitba za plody.

Připomínáme

05 kvě 2018 00:00
sv. Angelus ze Sicílie, mučedník
05 kvě 2018 08:00-12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
05 kvě 2018 09:00-13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
07 kvě 2018 00:00
bl. Alois Rabata, kněz
07 kvě 2018 16:30-19:00
Setkání terciářů Klatovy

Přihlášení