KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

K našemu životu patří užívání symbolů. Také v naší víře jim patří důležité místo. Zkušenost v duchovním životě ukazuje, že je přínosné, když symboly, kterých užíváme, občas znovu více promyslíme, pozastavíme se nad nimi. Abychom neupadli do povrchnosti a rutiny. Tak je pro nás velmi přínosné, když čas od času znovu přemýšlíme o křestním obmytí, o euchristii jako pokrmu, který nám dává sílu, nebo když vysvětlujeme někomu, kdo se o to zajímá, symboliku škapulíře jako šatu, kterým se duchovně spojujeme s Pannou Marií.
Když papež František vyhlásil Rok milosrdenství a zvýraznil symboliku svatých bran tím, že stanovil jejich zřízení také v jednotlivých diecézích, zpočátku to vzbudilo určité rozpaky. I brána je totiž symbol, ale méně obvyklý. Chtěl bych se s Vámi podělit o několik myšlenek, které mi pomohly tomuto symbolu porozumět a oblíbit si ho.

1) Brána je místo, kudy lze vstoupit do města či chrámu

Města měla ve starověku veliký význam: poskytovala bezpečí, ochranu. Byl velký rozdíl zdržovat se nebo dokonce nocovat s celým majetkem a rodinou ve volné krajině, a nebo mít možnost ukrýt se do města. Prostor bezpečí poskytovaly hradby, kterými bylo město obehnáno a chráněno. Průchody v hradbách jsou brány. V branách byla upevněna vrata, dveře (ianua), která se podle potřeby (na noc nebo v nebezpečí) zevnitř zavírala a byla zpevňována závorami.
Podobně obytný dům jednotlivých rodin byl místem soukromí a bezpečí. Izaiáš to používá jako obraz a pobízí: „Nuže, lide můj, již vejdi do svých komnat a zavři za sebou dveře. Skryj se na chviličku“ (Iz 26,20). Tehdejší těsné domy ovšem sloužily hlavně k přenocování. Mnoho činností se odehrávalo mimo dům, takže jeho obyvatelé často vycházeli ven a vcházeli dovnitř. Jistě i proto si má Izralita na své dveře „napsat Hospodinova slova“ (Dt 11,20): aby je měl často na očích. A naopak varovná jsou slova Kainovi: „Nebudeš-li však jednat správně, u brány se usadí hřích, bude se chtít k tobě přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gen 4,7.) Chrámy ve starověku byly také odděleny od okolí a opatřeny branami. Na noc se chrámová brána zavírala, ráno ji kněží obřadně otvírali, přitom byly recitovány modlitby a přinášeny oběti.¹ Tímto způsobem byly svaté prostory chráněny, aby do nich – ať už úmyslně nebo z neopatrnosti – nepronikl někdo nepovolaný a nějakým způsobem chrám neznesvětil a božstvo nerozhněval.² Hněvu bohů se všichni velmi obávali. Také Hospodinův chrám v Silo byl na noc zavírán (1 Sam 3,15). Ve spojitosti se Šalmounovým chrámem v Jeruzalémě zmiňuje Bible vrátné chrámových bran (1 Kron 35,15),

Svatá brána v Kostelním Vydří

Vnitřek jedné z bran ve Svaté zemi

Autorem všech fotografií v tomto čísle je P. Vianney. O.Carm. 

2) Branou se vstupuje do lepšího

Průchod branou – zdá se – byl od pradávna silným zážitkem,³ který vedl k tomuže lidé nevnímali brány jen účelově, ale staly se jim symbolem (jak o tom bude řeč dál).⁴ Tak žalmista se raduje: „Už stojí naše nohy ve tvých branách, Jeruzaléme!“ (Ž 122,2.)

Základní funkce brány tedy je umožnit vstup do nějakého vyhrazeného prostoru (který by jinak byl nepřístupný), nejčastěji do města nebo do chrámu. Jde o průchod z jednoho „světa“ do jiného: z volné krajiny do bezpečí města, z profánní ulice do svatého chrámu. Jde tedy o vstup do prostoru kvalitativně výrazně odlišného, „lepšího“! A současné brány milosrdenství symbolizují vstup člověka do prostoru Boží blízkosti, Boží lásky a odpuštění. Do prostoru, kam se my nemůžeme a nedokážeme „vlomit“, ale který nám Bůh vstřícně otvírá.

Nepříjemnou zkušeností je narazit na zavřené dveře a být donucen zůstat venku, před branou. Když prorok Izaziáš slibuje příchod Hospodinova Pomazaného a s ním spásy, používá také tento obraz. A prorokuje, že mocný Mesiáš toto nezakusí:

(...) zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány.
Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti,
rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím.
Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější...
(Iz 45,1–3; ekumenický překlad)

A Jeruzalému, kterému „vzejde světlo“, prorokuje Izaiáš naprosté bezpečí, protože všichni, i cizinci a nepřátelé, přijdou do něj jako přátelé a přinesou jako projev své úcty štědré dary:

Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby
k tobě mohly přijít národy se svým bohatstvím a přivést i své krále (Iz 60,11).

3) Brána symbolizuje celé město, celý chrám, celek

Starozákonní vyjadřování miluje konkrétnost. Dílčí věc je mu symbolem celku.⁵ Například výraz „meč“ (který „požírá“) má význam „válka“. Podobně výraz „brány“ označuje mnohdy celé město. Žít „v branách“ znamená žít ve městě (např. Deut 14,27; 15,7). Abrahámovi Hospodin slibuje: „Tvé potomstvo se zmocní brány tvých nepřátel“ (Gen 22,17). A když žalmista zpívá, že Hospodin: „miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla“ (Ž 87,2), jistě přitom nemá na mysli pouze městské brány, ale celé město Jeruzalém.
V jiných případech slovo „brána“ označuje vstup do nějakého prostoru nebo stavu, vstup, který ovšem nemá podobu budovy. Pohanskému Ninive hlásá prorok: „Brány tvé země se dokořán otevřou tvým nepřátelům; tvé závory pozře oheň“ (Nah 3,13).
Konec života člověka též znamená přiblížit se „k branám“: „Přiblížili se až k branám smrti“ (Ž 107,18b). Na smrt nemocný král Chizkijáš naříká: „Mám odejít k branám podsvětí“ (Iz 38,10), zatímco autor knihy Moudrosti vyznává Hospodinu: „přivádíš do bran podsvětí a vyvádíš z nich“ (Moudr 16,13).
V evageliu se se symbolem brány setkáváme v horské řeči: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!“ (Mat 7,13–14.) Stejné symbolické řeči používá Pán Ježíš, když říká: Já jsem dveře (Jan 10,9). Že má na mysli „dveřní otvor“, bránu (ne dveře v ní zasazené), je patrné z jeho následujících slov: „Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.“ Týž význam má symbol cesty: „Já jsem cesta“ (Jan 14,6).
Když Pán Ježíš říká Petrovi, že na něm zbuduje svou církev a „brány pekel ji nepřemohou“ (Mat 16,18), symbolizují brány v tomto případě sílu, moc.

4) Malá odbočka: jak rozumět výrazu „v bráně“?

Písmo často zmiňuje, že to nebo ono se odehrálo „v bráně“. Jak si to máme představit prakticky? Archeologové říkají, že původně byla brána prostě průchodem v městských hrabách, ale nejpozději kolem roku 2200 před Kristem již brána města měla podobu mohutné stavby, záhy bývala architektonicky rozvržená tak, aby v případě obléhání města umožňovala
co nejúčinnější obranu. Ostatně i české sloveso bránit je se slovem brána příbuzné a znamená ochraňovat.
Průchod branou ztěžovaly nepříteli klešťovité výstupky na jejích vnitřních stěnách, obránci se za nimi mohli krýt. U šalomounské brány v městě Megidu jsou jich celkem čtyři páry. Tím vznikly tři výklenky po stranách průchodu branou. „Od této vnitřní brány vedl severovýchodním směrem jakýsi dvůr, který končil v průjezdu vnější brány a který měl na každé straně po jednom výklenku. Odtud vedla 3–4 m široká cesta ven do terénu.“⁶ Tomu by mohl dobře odpovídat výraz, že král David seděl mezi dvěma branami (2 Sam 18,24). Po prohledání různé dostupné literatury se mi jako odpověď na otázku, co znamenají slova „v bráně“, vyjasnily tři možné odpovědi.

Varianta A: nějaká síň uvnitř budovy brány

„Uvnitř těchto bran tzv. „klešťového“ opevnění byly rozsáhlé prostory – skladiště a síně, kde se lidé setkávali a shromažďovali. Projednávaly se tam nejrůznější záležitosti celého města, obdobně jako v římských městech na fóru (R 4,1; Ž 69,13).“⁷

Varianta B: plácek na vnitřní straně brány

Z vnitřní strany bran býval „plácek“, který byl asi jediným větším prostranstvím ve městě.⁸ Tržiště nacházíme ve městech až v pozdější době (po roce 900 před Kr.). Této představě dobře odpovídá výraz: „u bran“.
„Volný prostor na vnitřní a vnější straně brány byl (při úzkých uličkách ve starých městech) obvykle jediným větším volným prostranstvím ve městě: tady se setkávali obyvatelé k politickým, právním a především ke všem obchodním jednáním (např. Rt 4,1–11; Gn 23,18).9
Pak ovšem výraz „v bráně“ je třeba chápat šířeji, ne doslova. A právě tak výraz „uprostřed brány“ (1 Sam 9,18; 2 Sam 3,27). Pokud slovo brána tu má význam: „prostranství u brány“, pak: „v bráně“ znamená: na tom prostranství. A „uprostřed brány“znamená: uprostřed toho prostranství.

Varianta C: samotný průchozí prostor v bráně

Výklad nemusí být možná ani příliš složitý. Mohlo jít prostě skutečně o tu průchozí prostoru v masivu hradeb, kterou se procházelo do města a ven z města. Ta bývala ve starověkém městě „největším zastřešeným a tedy zastíněným prostranstvím“.¹⁰ Nám se ten prostor může zdát těsný, ale tehdy mělo vše asi mnohem stísněnější rozměry, než jsme zvyklí dnes. Taky nám může připadat, že to bylo místo velmi neklidné a tedy pro závažnější záležitosti nevhodné, ale to Orientálcům dodnes zjevně vadí mnohem méně, než nám.

5) U bran města či chrámu proudil život

V bráně

• se shromažďovali starší města nebo vůbec muži města,
• vyhlašovaly se zprávy, určené všem,
• uzavíraly se smlouvy, uskutečňoval prodej pozemků
• obchodovalo se tu,
• zde očekávali a vítali své přátele, zvali je jako hosty do svého domu,
• zde prověřovali příchozí cizince.

Úplně prostě: brána a prostranství u brány byly frekventovaným místem, kudy se procházet prostě muselo, pokud chtěl člověk jít ven nebo dovnitř a nebo se setkat s těmi, kdo přicházeli nebo odcházeli. Je pochopitelné, že u bran se proto také pohybovali zvědavci, lidé zahálčiví a lidé, kteří chtěli nebo potřebovali druhé oslovit – například s prosbou o almužnu apod. Ostatně i v Novém zákoně: chromý člověk, kterého Petr uzdravil, sedával denně u chrámové brány, nazývané Krásná, aby tam prosil o almužnu (Sk 3,2).

6) „Brány spravedlnosti“

V městské bráně probíhala v biblické době soudní řízení. Při starozákonním soudním jednání byl obžalovaný a ten, kdo proti němu vznesl žalobu, po projednání záležitosti, které se odehrávalo v městské bráně, buď prohlášen za nevinného nebo uznán za vinného (zahanben). V pojetí Izraelitů nešlo na prvním místě o potrestání viníka, ale o obhájení práva – spravedlnosti – a s tím i o obhájení spravedlivého.¹¹ Výtky proroků ukazují, že soudy v branách Jeruzaléma nebyly vždy spravedlivé (Iz 1,21; 29,21).
Ale výraz „brány spravedlnosti“ (Ž 118,19–20) nesouvisí se soudnictvím a městskou branou, nýbrž s chrámem a se zbožností poutníků, kteří do něj vystupovali. Celý kontext v Českém ekumenickém překladu zní:

18 Hospodin mě přísně trestal, ale nevydal mě smrti.
19 Brány spravedlnosti mi otevřete, vejdu jimi vzdávat chválu Hospodinu.
20 Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví.
21 Tobě vzdávám chválu, žes mi odpověděl; stal ses mou spásou.
22 Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.

Což bývá volně překládáno i takto:

Rozevřete mi dokořán brány, které se otevírají zachráněným!
Hle, brána, která vede k Hospodinu, tudy vstupují ti, které zachránil!

O záchraně totiž žalmista mluví předtím ve verších 5–18.
Starozákoník Erich Zenger poukazuje na to, že se tu nejedná o některou z vnějších bran jeruzalémskoho chrámu, ale nejspíš o bránu uvnitř, která oddělovala tzv. nádvoří žen od nádvoří mužů, na němž uvnitř stál oltář pro zápalné oběti a vlastní budova chrámu, do níž mohli vstoupit již jen kněží. I když o tehdejší tamní liturgii nemáme přesnější zprávy, u této brány se pravděpodobně odehrávaly obřady, ke kterým se vztahují žalmy 15 a 24, v nichž zaznívá otázka: Kdo smí vstoupit do chrámu, na Hospodinovu horu? U této brány stáli kněží, kteří poučovali lid o „spravedlnosti“, tj. o předpokladech, které musí splňovat ten, kdo chce vstoupit dovnitř do chrámu (srov. 2 Kron 23,19), před Hospodina, Boha spravedlivého.¹²
Podobně Izaiáš předpovídá, že židé vykoupení Hospodinem z nepřátelské moci, vděční a důvěřující v Hospodina s novou intenzitou, budou putovat do Jeruzaléma a zpívat: „Otevřte brány, ať vejde spravedlivý národ, který zachovává věrnost“ (Iz 26,2).

7) Tradice svatých bran v milostivém létě

Poprve byla svatá brána podle spolehlivého svědectví otevřena u sv. Jana na Lateránu v roce 1423. Ale existuje list z roku 1400, ve kterém je zmínka o tom, že v tom roce byla v této bazilice otevřena brána, která nebyla otevřena po padesát let a že věřící jí procházejí třikrát a prosí o odpuštění hříchů a trestů. Nakonec se v tom listu píše: „A tak, chceš-li přijít do ráje, vejdi zde. Kristus je s tebou.“ Giovanni Ruccelai (1475–1525) je autorem jiného důležitého textu, který dosvědčuje vznik tradice svatých bran v římských bazilikách: „Z pěti bran je jedna běžně zazděná, vyjma jubilejního roku, kdy se otvírá o Vánocích na začátku jubilea. Věřící rozebírají cihly a kusy omítky a poutníci z krajů za Alpami si je odnášejí domů jako svaté relikvie.“
V současnosti je svatá brána v jubilejních létech otvírána ve všech čtyřech římských bazilikách. Kající pouť, svátost smíření a průchod svatou branou jsou obdařeny zvláštními odpustky.

8) Citace z obřadu otevření svaté brány (čl. 3):

Obřad otevření svaté brány, vytvořený k letošnímu roku milosrdenství, vysvětluje, jaký myšlenkový obsah podle autorů ideje svatého roku symbol svaté brány představuje:
Tajemství Boha, který je nekonečně milosrdný a plný slitování (Ef 2,4; Jak 5,11), zjevené a uskutečněné v Kristu, tváři Otcova milosrdenství (MV 1), a trvale účinné darem Ducha (Jan 20,22–23).
Uznání Krista jako jediných dveří, brány, kterou se přichází ke spáse (srov. Jan 10,9), a jediné cesty, která přivádí k Otci (srov. Jan 14,6).
Neustávající putování církve ke „Kristu, který je stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8).
V těchto slovech je stručně shrnuto, co může být námětem našeho rozjímání při našem putování ke svatým branám a skrze ně dál...