KARMEL

P. Fernando Millán Romeral, O.Carm.

Tato slova pronesl generální převor našeho řádu, P. Fernando, v prosinci loňského roku v Římě při setkání představených provincií, generálních komisariátů a generálních delegatur našeho řádu, kteří jsou ve své funkci nováčky. Protože vykonávání autority patří k životní roli téměř každého z nás a protože myšlenky P. Fernanda jsou svěží, nabízíme je širšímu okruhu čtenářů.

Očekávané setkání

Především vám moc děkuji, že jste přijeli na toto setkání „nových provinciálů“. Tato myšlenka v našem řádu již nějaký čas uzrávala. Už na generální kapitule v roce 2007 se mluvilo o možnosti, že by všechny čerstvě zvolené provinciální rady strávily několik dní v Římě, aby poznaly, jak funguje kurie a jak nejlépe mohou koordinovat svou práci. Tato myšlenka byla tehdy zamítnuta, ani ne tolik z ekonomických, jako spíše z logistických důvodů, protože bylo velmi těžké zorganizovat něco pořádného pro všechny rady řádu.
Konečně máme příležitost zde v našem Mezinárodním centru sv. Alberta, kde nás vždy přijímají s bratrskou láskou, se sejít, abychom se spolu mohli zamýšlet, lépe se poznat a také abyste mohli zblízka poznat, jak fungují ústřední orgány řádu, jehož jsme všichni členy. Jsem velmi vděčný P. Christianu Körnerovi, P. Franciscovi de Sales Alencarovi Batistovi a P. Johnu Keatingovi, kteří toto setkání s velikou láskou připravili.

 

Autorita ve službě bratrství

Ve svém příspěvku bych chtěl s vámi pouze sdílet několik myšlenek, které považuji za důležité z širšího hlediska. Mám mluvit o tématu: autorita ve službě bratrství. Autorita znamená postavení, ale zároveň znamená mnohem víc: postoj, vyhlášení záměrů, hluboké přesvědčení. Když jsem byl v roce 2007 poprvé zvolen do funkce generálního převora, P. John Malley
(který byl generálním převorem v létech 1983-1995) mi dal radu: „Enjoy the brethern!“ (Raduj se z bratří! Doslova: užívej si bratry!) Mnohokrát jsem si (později) na tuto větu, heslo, vzpomněl: někdy s nadšením, někdy s obtížemi a skepticismem, jindy s vírou a s nadějí... Protože bratrství je nejen základ, o který se autorita v životě mendikantského řádu opírá (představené volí kapitula), ale je také jedním z hlavních cílů, k nimž autorita směřuje. Autorita slouží opravdovému bratrství.

Jsem si dobře vědom toho, že v praxi, ve skutečném životě, v problematických a složitých situacích to není vždy jednoduché. Často se cítíme v pokušení klesat na mysli, říkat si, že to nemá cenu, nebo že bratři (komunita, provincie) nás nemohou ničím (kladným) překvapit. Jak jsem řekl na provinciálních kapitulách (cituji z dopisu provinciálním kapitulám z druhého období své služby 2011 – 2013), tento postoj je pochopitelný a lidský, ale hluboce odporuje nejen našim řeholním slibům, ale dokonce naší víře.

Náklonnost k tomu, co je naše (tj. společné), není pouze zdvořilým doporučením nebo pocitem sounáležitosti či sektářstvím, jedná se o teologální záležitost. Jedna z nejpřekvapivějších vět Písma, v úvodu Janova evangelia, říká: Ho Lógos sarx egéneto, Slovo se stalo tělem (Jan 1,14). Tertulián v krásné slovní hříčce jde ještě o krok dál: jestliže se Slovo stalo tělem (Verbum caro factum est), pak tělo (tedy dějiny, zranitelnost, rozporuplnost, slabost a lidská přirozenost) jsou stěžejním bodem, osou, cestou, která nás vede ke spáse (caro cardo salutis).
Ti, kteří sami sebe oproti ostatním v provincii považují za až příliš aktivní, příliš intelektuální či příliš důsledné a zbožné, zjistí, že mají malou víru v základní křesťanskou pravdu, že totiž tělo (tj. bratři kolem mne, život v jeho křehkosti a protikladech, život „s malým ž“) je stěžejním bodem spásy. A zapomínají, že když Bůh je Bůh překvapení, pak také moji bratři z komunity, v provincii, apod. mě mohou překvapit, protože v sobě nesou tajemství Boha.

Pastorační a duchovní rozměr autority

V této době, ve které žijeme a která je složitá a zároveň úžasná, vaše služba provinciálů, delegátů a představených komisariátů není lehká. Jsem si toho dobře vědom (člověk nemusí být Einstein, aby si toho všiml!). Někdy mi někteří z vás říkají, že by radši pracovali ve farnosti nebo ve škole, pořádali duchovní cvičení nebo pracovali v misiích. V těchto bratrských rozhovorech vám obvykle říkám, že i vaše služba představených má hlubokou pastorační dimenzi. Provincie je vaší farností a v ní je třeba povzbuzovat, léčit rány, doprovázet, znovu získávat lidi, vést rozhovory, napravovat... a mnoho dalšího v různých situacích našeho lidského života.
Tento „pastorační rozměr“ služby představeného nesmíme přehlížet. A spolu s ním je také třeba vidět velkou hodnotu její duchovní stránky, něčeho naprosto nezbytného a zásadního. Nemůžeme zapomínat, proč vykonáváme tuto službu, pro koho a pro Koho ji vykonáváme, jaký je poslední smysl naší práce, našich starostí... Musíme se často vracet k prameni našeho povolání, k prvotní lásce (o které tolik mluví papež František), k nejvlastnějšímu smyslu toho, co jsme a co děláme. V opačném případě se ocitáme v nebezpečí, že se z nás stanou pouzí administrátoři, byrokrati, chlad­ná a vzdálená „druhá instance“, která pro bratra v nesnázích nemá slovo povzbuzení ani slovo citu.

Někdy se říká: „Ty jsi představeným? To z tebe udělá světce.“ Když se to řekne takto, má ta věta zvláštní podtón. Pokud ne přímo negativní, přinej­ menším rozhodně ne povzbuzující. Vyvolává dojem, že být autoritou je kříž, který musíme snášet - s odporem nebo hrdinsky a asketicky. A částečně to může být pravda. Ale být autoritou je také prostor k posvěcení v jiném smyslu: je to kairos, pokorná služba, příležitost sdílet s bratry to, co v sobě neseme, a nechávat se jimi obohacovat. Včera jsme od opata Edmunda Powera OSB slyšeli, že tato služba bratřím nám může pomoci růst v soucitu. Napros­to s ním souhlasím: jestliže tuto službu žijeme čestně, vážně, velkoryse... získáváme pokornou moudrost, která nás vede k tomu, abychom se na bližního i na sebe samé dívali chápajícíma, milosrdnýma, moudrýma očima.
Možná je proto vhodné hned na začátku přiznat, že jsme křehcí a omezení, že jsme bratři, kteří potřebují své bratry. Provinciál není žádný Superman (ani jím nemá být a tím méně něco takového předstírat). Je to bratr, který na sebe – sám křehký jako oni – bere službu svým bratřím. A ještě více (a zvlášť v naší době!): představený je zranitelný (to je krásné slovo!), neboť nemá (plnou) kontrolu nad svým životem, protože se mu do něj promítá život provincie, život bratří a další události. Jeho vlastní projekty, osobní plány, dokonce i sny, jsou podřízeny komunitě, které slouží. Pamatuji si, že mě v této souvislosti velmi oslovil deník Daga Hammarskjölda (Milníky), který byl generálním tajemníkem OSN v letech 1953-1961 a který uprostřed všech povinností vyplývajících z jeho politických funkcí s velkou odpovědností prožíval skutečnou mystickou zkušenost následování Krista a skutečnou víru bez výmluv, zlehčování a uhýbání. Podívejme se na toto malé svědectví:

Úspěch: ke cti Boží, nebo tvé vlastní? Pro pokoj lidí, nebo tvůj vlastní? Na tvé odpovědi záleží výsledek tvého snažení...

Proto nepodceňujme důležitost tohoto duchovního rozměru autority. Je ně­čím, co autoritu samotnou předchází; a na duchovní úrovni naší autority bude do značné míry záviset náš úspěch.

Neztrácet ze zřetele evangelium

U kořene toho, o čem mluvím, se nachází smysl a styl autority podle evangelia. Ježíš často zdůrazňuje, že přišel sloužit. Srovnává se se služebníkem, který připravuje stůl k jídlu, ne s pánem, který se posadí a čeká, až bude obsloužen (Lk 22,27). Podle mne právě toto je jedním z těžišť pontifikátu papeže Františka: navrátit se k tomu podstatnému, ryzímu z evangelia a nedopustit, abychom se utopili ve strukturách, kánonech, aktivitách a teologiích... 
A velmi dobře to navazuje na naše karmelitánské charisma, které nás vede k tomu, abychom se oprostili od všeho, co není podstatné, a aby to, co podstatné je, znovu naplnilo náš život a naše srdce.

Včera otec opat z kláštera sv. Pavla za hradbami zdůrazňoval důležitost tohoto „vyprázdnění“, tj. kénosis. Nemůžeme zapomínat, že Kristus přišel na tento svět tak, že se všeho vzdal, ponížil se, „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu“ (Flp 2,6-11). Tato spiritualita je velmi hluboká. Není to marketing nebo kosmetická úprava, není to volební propaganda nebo pastorační strategie. Znamená to žít autoritu podle příkladu učitele, který zemřel na kříži.
To všechno se má projevit v našich konkrétních postojích, což není vždy snadné. Například jako trpělivost s obtížným bratrem, upřímný rozhovor, schopnost odpuštění (to je velmi důležité), určitá schopnost snášet pokoření, nakažlivé odhodlání, stálost a vytrvalost, velkorysost, darování vlastní energie a vlastního času ... a vlastního života!
Takové svědectví života (a opakuji - s prostotou člověka, který zná svou křehkost) nepochybně přinese plody. Snad nebudou okamžité ani ohromující, neobjeví se v našich časopisech ani na webových stránkách, ale přinesou mnohem hlubší a trvalejší účinky (myslím, že s tím všichni máme zkušenosti). To všechno naprosto neznamená ztrátu odpovědnosti, kterou máme a která nám přísluší. Neznamená to opuštění úlohy, kterou bychom mohli nazvat „výkonnou“ (i když mně osobně se tento výraz moc nelíbí), nýbrž vykonávat ji bratrsky, s láskou, pochopením, zkrátka podle evangelia.
V této souvislosti se mě velmi dotýkají slova Dona Tonina Bella (italského biskupa, na procesu jehož blahořečení se pracuje), která jsem slyšel na setkání generálních představených různých řádů a která můžeme vztáhnout na naši službu:

„Víra nás činí věřícími, naděje nám dává důvěryhodnost, ale jen láska působí, že nám lidé věří.“

Mendikantský styl

Jak už jsem podotkl, v žebravých řádech prožíváme autoritu typickým a specifickým způsobem. V našem případě nemluvíme tolik o „představeném“ (tento obecnější výraz je vlastní spíš moderním kongregacím), ani o „opatovi“ (což je výraz typický pro mnišské řády, podtrhuje myšlenku „otcovství“ představeného). My používáme výraz „převor“, který ukazuje a zdůrazňuje jiný rozměr. Představený je bratr zvolený komunitou, aby po určitou dobu vykonával toto poslání. Taková dočasnost služby je pro nás typická (a je také velmi zdravá). Vzpomínám si, jak jednou otec jednoho studenta z naší provincie, původem z Pobřeží Slonoviny, přijel za ním na návštěvu do našeho domu v Madridu. Otec byl ve své zemi vlivným politikem. Ukázali jsme mu školu. Bylo léto a jeden bratr natíral okna a dveře. Představili jsme ho a řekli jsme mu, že otec X byl před několika lety provinciálem. Když jsme vychá­zeli, otec našeho studenta byl velmi překvapen, téměř pohoršen, a řekl svému synovi: „Někdo, kdo byl šéfem, se teď zabývá natíráním oken? Takový život se mi pro tebe nelíbí!“
V listopadu 2013 při setkání generálních řeholních představených s papežem Františkem, mluvil papež při různých příležitostech o roli představených. Řekl, že představený má jít v čele skupiny, komunity, bratří (tvořivě otvírat cestu a dávat příklad); ale má jít také uprostřed skupiny (jako bratr, který sdílí s ostatními jejich radost a smutek); a stejně tak musí jít vzadu (povzbuzovat skleslé a ty, kteří jdou pomaleji, a také aby se sám nechal vést skupinou jako „vedený vedoucí“, protože i skupina může prozíravě tušit, kudy se vydat). Později papež tento obraz vztáhl na biskupskou službu – v čl. 31 dokumentu Evangelii Gaudium.
Na tomtéž setkání (které pro mě bylo skutečnou milostí), zdůraznil papež potřebu něžnosti v řeholním životě a také při vykonávání autority (dokonce – to jsou papežova slova doslovně – „v řeholním životě mužů“). To může mnohé překvapit. Avšak něha (autentická, ne přeslazená nebo vtíravá, hluboká, teologální a zároveň velmi lidská) je podstatným prvkem života lidské bytosti. Řeholní život (možná právě proto, že je řeholní) má být hluboce lidský. Autorita se neztrácí tím, že se nechá prostor pro cit. Neztrácí se čas, když „se ztrácí čas“ s bratry. Jednou jsem četl, že velký člověk je ten, který je schopný ztrácet čas malými věcmi. Drobná pozornost, zavolání, slovo omluvy nebo citu v ničem nesnižují ani nezmenšují vážnost ani důstojnost naší služby. Dejme na papeže, když říká, abychom se nebáli něžnosti a abychom jí ve svém životě udělali místo.
Dalším důležitým rysem mendikantského života je tzv. „kapitulní kultura“, nebo ještě lépe řečeno „kapitulní spiritualita“. V jiných společenstvích se více zdůrazňuje osobní, vertikální, přímá autorita. I to má nepochybně svou hodnotu. V našem případě se zdůrazňuje něco jiného: Bůh promlouvá, když se shromáždí komunita (v konventu, v provincii nebo řádu). Tato kapitulní struktura velmi dobře odpovídá dnešní době (vypadá demokratičtěji, dává prostor dialogu a společnému hledání, nechává bratry, aby vyjádřili svůj ná­zor), ale v tom není její skutečná hodnota. Ta spočívá v teologickém přesvěd­ čení, které se za ní skrývá: Bůh promlouvá ve společenství.
Ovšem kapitulní dynamika není snadná: vyžaduje a předpokládá spiritualitu, úctu k druhému, lidskou zralost potřebou k tomu, abychom mohli konfrontovat své názory, a když na to přijde, odhodlaně a velkoryse přijali rozhodnutí, se kterými možná nesouhlasíme.
Odvážil bych se říci, že kapitulní dynamika vyžaduje „obrácení“. Člověk sobecký, rozmarný, který vnucuje druhým své představy a nenaslouchá jim, těžko tuto dynamiku pochopí a přijme. Skloubení role kapituly a role pře­ vora je jedním z mechanismů, na kterých závisí kvalita naší součinnosti i našeho řeholního života. Aniž bychom upadli do modelu upřednostňujícího společenství (to není kapitula) či do modelu autoritářského a monarchického (který je nám cizí), máme hledat společné dobro společně: komunita a převor. Možná jsme v době po Druhém vatikánském koncilu neuměli oba prvky dobře vyjádřit. Nepochybně to představuje důležitou výzvu pro náš život v příštích letech.

Bez dramatizování... jsme povoláni k radosti

Na závěr této krátké úvahy bych vás chtěl vybídnout k tomu, abyste následu­ jící roky ve službě provinciálů prožívali v radosti. O trápení, konflikty, sklíčenost a neklid nebude nouze. Ale nepřehánějme a nedramatizujme. Přichází také mnoho okamžiků, kdy zažíváme radost, krásu, bratrství. Prožíváme situace, kdy skrze bratry zakoušíme krásu našeho povolání. Nebuďme tak přecitlivělí na to negativní, že bychom nebyli schopni vnímat „krásu Karmelu“ a radovat se z ní. Já (možná jsem trochu naivní) jsem Bohu velmi vděčný za tolik situací, tolik svědectví a tolik projevů lásky, které mi v těchto letech skrze bratry a sestry na Karmelu daroval.
Musíme se nasadit a být velkorysí, ale také být vděční. Mějme na zřeteli svůj úkol (co ještě musíme udělat, co neděláme dobře, co chybí, co nefunguje...), ale také ten dar, který každý bratr nosí v sobě. Nenechme se strhnout pseudoduchovními, okázalými nebo poraženeckými řečmi. Nenechme si negativistickými a apokalyptickými statistikami (přestože je bereme vážně) ukrást radost. Nedělejme ze sebe hrdiny, kteří se stoicky obětují, ale buďme bratry, kteří pokorně a prostě slouží. Přestože naříkat si je lidské a je to snadno pochopitelné, nepodporujme „kulturu stěžování si“, ale vděčnost.
Nezapomeňme, že jako karmelitáni jsme povoláni ke kontemplaci, to znamená objevovat a kontemplovat mnohá znamení Boží přítomnosti v našem životě a radovat se z nich. Tato znamení mohou být slabá, křehká (znovu jde o kénosis!), a dokonce zdánlivě protichůdná. Jen velké a vznešené duše objeví Boha v maličkostech. Neztraťte při své službě tuto citlivost.
Ať nám v tomto těžkém a krásném poslání Maria, naše Matka a Sestra, a všich­ni karmelští svatí pomáhají a dávají světlo.

Ze španělštiny přeložila Jája Vanišová.

Připomínáme

05 kvě 2018 00:00
sv. Angelus ze Sicílie, mučedník
05 kvě 2018 08:00-12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
05 kvě 2018 09:00-13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
07 kvě 2018 00:00
bl. Alois Rabata, kněz
07 kvě 2018 16:30-19:00
Setkání terciářů Klatovy

Přihlášení