KARMEL

Julén Urkiza, OCD

Na tomto dni spirituality¹ mi připadlo za úkol poukázat na vztahy mezi Knihou života a Editou Steinovou neboli Terezií Benediktou od Kříže; a zvláště pak na přítomnost Tereziina Života v obrácení a v průběhu dalšího života pruské světice.
Na jedné straně tu máme před sebou Terezii, mimořádnou společensko-náboženskou a literární osobnost 16. století, a na straně druhé Editu Steinovou, jinou velkou ženu století dvacátého. A do oněch dvou staletí nacházíme obě ženy, Terezii i Editu, plně včleněné, z největší hloubi jejich bytí angažované v hledání pravdy, která dává životu smysl.

1. Cesta hledání a obrácení

Editina cesta až k onomu večeru začátkem léta roku 1921, kdy vzala do svých rukou Tereziinu Knihu života a prožila své obrácení, byla dlouhá a namáhavá.² Když Edita dospěla ke svým univerzitním studiím, úplně již ztratila židovskou víru své matky, přijatou v dětství. Zavládly v ní lhostejnost a náboženská prázdnota. Ve svém hledání pravdy se vydala cestou filozofie. Od prvních let studia v Göttingen nalezla Edita skupinku fenomenologů, poskytující jí vhodnou půdu k náboženským úvahám.

První podnět k tomu, aby se otevřela světu náboženství, jí byl zprostředkován Maxem Schelerem. Pocházel z Mnichova a byl fenomenologem, který Editu uchvátil; byla jím fascinována. Jako konvertita ze židovství svým smyslem pro hodnoty otvíral Editiny oči, aby objevovaly plnost bytí; zvláštním způsobem se jí tak otevíraly brány křesťanského myšlení.³

Druhý důležitý paprsek světla představoval pro Editu její vztah s manžely Reinachovými. Adolf Reinach a jeho manželka Anna se nechali pokřtít v evangelické církvi během světové války. Koncem roku 1917 dostala Edita tragickou zprávu o tom, že Adolf Reinach na frontě zemřel. Najednou musela Edita čelit problému bolesti a smrti. A byla překvapena, že Anna Reinachová nebyla bolestí a smrtí nijak zdrcena, ba překonávala je pomyšlením na Kristovu smrt a na naději vzkříšení. To na Editu, která nesdílela tuto perspektivu víry, udělalo hluboký dojem.

A takřka půl roku po této zkušenosti napsala svému příteli Romanu Ingardenovi: „Nevím, zda jste z mých předchozích sdělení již vyrozuměl, že jsem se víc a více propracovala ke zcela pozitivnímu křesťanství“.⁴ Editina cesta k milosti obrácení ovšem bude pokračovat ještě další tři roky...

2. Četba Tereziiny Knihy života (1921):
Edita nachází pravdu v „opravdové víře“

2.1. Setkání

Bůh se již Edity dotkl. Chyběl jen poslední, definitivní podnět k velkému rozhodnutí v jejím životě. V posledních letech si stále víc cenila rostoucího přesvědčení o hodnotě křesťanství, avšak k jeho plnému přijetí ještě potřebovala jednu poslední milost.

A hodina milosti a Editino setkání s pravdou se uskutečnily v domě jejích přátel, filozofů Theodora a Hedviky Conrad-Martiusových, v Bergzabernu. Edita přijela do Bergzabernu v květnu a strávila tam několik měsíců.

Jednoho dne se Theodor a Hedvika museli vzdálit a Edita zůstala v jejich domě sama. V tu chvíli přistoupila ke knihovně manželů a vzala z police Knihu Života svaté Terezie v německém překladu.⁵ Začala ji číst a zabrala se do četby s takovou intenzitou, jakoby četla své vlastní lidské a duchovní zkušenosti ve vztahu s Bohem v průběhu svého putování k obrácení. Takže knihu neodložila z ruky, dokud ji nedočetla celou. Zahlédla tolik očekávané světlo, zde byla PRAVDA. Dokončila tak dlouhou pouť hledání pravdy. Ona
sama to později vyznala následovně: „V létě roku 1921 se mi dostal do rukou Život naší svaté matky Terezie a ukončil tak mé dlouhé hledání opravdové víry“.⁶ Dlouhá vzdálenost k tomuto setkání, zvláště od roku 1913, byla překonána. Edita našla světlo, které potřebovala, nalezla pravdu; milost se do ní definitivně vtiskla. Od tohoto okamžiku začne novou etapu.

Jistě, Edita hledala pravdu velmi upřímně. Ona sama jednou s ohledem na svého učitele Husserla napsala: „Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať si je toho vědom nebo ne.“⁷ Nyní však se s tímto Bohem setkala, setkala se s „opravdovou vírou“.

Během oné noční četby se Editě přihodilo cosi mimořádného. Její život se změnil, její intelektuální činnost se vydala jiným směrem, její náboženské vyjádření nalezlo bezpečný přístav katolické víry.

Okamžitě šla do města a koupila si dvě knihy: katolický katechismus a misálek. Studovala a osvojila si jejich obsah; následně vyhledala tamního faráře a požádala o křest. Dne 1. ledna 1922 byla pokřtěna jako Edita Terezie Hedvika.

Tereziino jméno s ní již zůstane spjato po celý zbytek jejího života, v jeho druhé etapě, v životě s Bohem. Přijala také jméno své blízké přítelkyně Hedviky, která [s ní] intenzivně prožívala měsíce kolem jejího obrácení a která byla její křestní kmotrou, navzdory tomu, že patřila k evangelické církvi.

2.2. Editino empatické vnímání Tereziina líčení vnitřního života

Mezi Terezií a Editou, těmito dvěma velkými ženami, došlo jistě k podstatnému sdílení duší a životů. Edita intuitivně vstoupila do Tereziina vnitřního světa, ba co víc, mohla v Tereziině Knize Života rozpoznat sebe samu. Cizí zkušenost, tj. Tereziin prožitek, se jí stala blízkou, do jisté míry jako by se stala její.

V této souvislosti je vhodné připomenout svědectví Gertrudy Kuznitzké, o které se Edita vyjádřila: byla mou „velmi blízkou přítelkyní a hodně silně se mnou prožívala mou konverzi, i když zůstala židovkou“.⁸ Gertruda nám dosvědčuje, že Edita čítávala Terezii „nahlas; spíše než o četbu se jednalo jakoby o modlitbu. To trvalo po řadu měsíců“.⁹ Edita jí říkávala, že to, s čím se setkala v Tereziiných spisech, v židovském náboženství nenacházela.

Dojem, který v ní četba Tereziiny Knihy Života vyvolala, byl takový, že se již cítila být v tereziánském společenství. Vyznává: „Když jsem byla na Nový rok roku 1922 pokřtěna, myslela jsem na to, že je to pouze příprava na vstup do Řádu“.¹⁰ Zpovědník však tyto její touhy brzdil, neboť zatím bylo vhodné, aby byla jako žena přítomna v církvi oněch let svou vnější aktivitou. Když konečně vstoupí na Karmel v Kolíně, napíše: „Již téměř dvanáct let byl Karmel mým cílem.“¹¹

2.3. Kniha Života jako zrcadlo Editina hledání Boha

Co vlastně Edita viděla v Tereziiných zkušenostech v oblasti modlitby? Osobního a milujícího Boha, který chtěl, aby se mu oddala v modlitbě, při níž docházelo k oné výměně přátelství, k oné výměně lásky a odevzdání se. Edita poznávala ony okamžiky Tereziiny modlitby, ve kterých se duše nořila do lásky, okamžiky, ve kterých se Terezie jevila jako uvedena vniveč v pravdě svého bytí, v modlitbě, která byla v konečném důsledku láskou.

Tyto chvíle vnitřních výbuchů v Tereziině duši Editu dojímaly. I ona začala pociťovat chuť po samotě a mlčení, žízeň po autentičnosti a pravdě, po setkání (s Bohem) v mlčení Karmelu; proto zatoužila vstoupit tam, odkud ji Terezie nakazila oním ohněm pravdy a lásky prostřednictvím své Knihy Života.

2.4. Nová Editina filozofická činnost

Měsíce od května do října byly pro Editu obdobím intenzivní filozofické a náboženské činnosti; počátkem léta 1921 došlo k definitivnímu setkání Edity s Terezií prostřednictvím četby její Knihy života. Podařilo se nám objevit, že dva Editiny rukopisy odpovídají přesně tomuto roku obrácení, tj. roku 1921. Edita již dříve oznámila svému příteli Ingardenovi změnu, ke které v ní docházelo. To, s čím se setkala, bylo pro ni tak cenné, že do budoucna už Edita nebude mít takovou touhu zabývat se fenomenologií, jako tomu bylo až dosud. A o měsíc později bude vůči svému příteli Ingardenovi ještě konkrétnější: „Chystám se vstoupit do katolické církve. O tom, co mě k tomu přivedlo, jsem Vám nic nenapsala. A také je to vše těžké říci a napsat to už vůbec nejde. V každém případě jsem v posledních letech mnohem víc žila, než filozofovala. Mé práce jsou pouze shrnutím toho, co mne v životě zaměstnávalo, neboť jsem už zbudována takovým způsobem, že musím uvažovat.“¹²

Do tohoto nového uvažování patří pravděpodobně dva spisky z roku 1921: „Přirozenost, svoboda a milost“ (kde nalezneme dva odkazy na Terezii) a „Pravda – duch – slovo“.

3. Edita vypráví Tereziin Život

Edita nakonec vstoupila na Karmel v Kolíně dne 14. října 1933, v předvečer svátku svaté Terezie. A karmelitánský hábit obdržela 15. dubna 1934. Tomuto roku odpovídají dvě ze tří děl, která napsala přímo o Tereziině životě a díle: „Láska za lásku...“ a „Učitelka vzdělání a výchovy: Terezie od Ježíše“. Třetí spis, „Vnitřní hrad“, napsala pravděpodobně počátkem roku 1936.

3.1. „Láska za lásku“ (Liebe um Liebe)

Jde o první knihu, kterou Edita napsala na Karmelu, v době, kdy byla teprve postulantkou; a věnovala ji Tereziinu životu: Liebe um Liebe. Leben und Werk der heiligen Theresia v. Jesus („Láska za lásku. Život a dílo svaté Terezie od Ježíše“).

Pozornost vzbuzuje jeden aspekt, který Edita zdůraznila v úvodu a který je právě jádrem Knihy života: vnitřní modlitba, sjednocení s Kristem. Edita přitom odkazuje na dějinný okamžik, ve kterém psala, na úkon noční adorace kolínské komunity, „zatímco venku masopustní rej vede lidi k opilosti a exaltovanosti, zatímco politický boj rozděluje duchy“. Je si vědoma významu těch srdcí, která Pánu nabízejí vřelou lásku; a vyzdvihuje smírčí aspekt, neboť ona srdce „svými vytrvalými prosbami přitahují Boží milost a jeho milosrdenství k těm, kdo jsou ve hříchu a strádají různými potřebami“; a konstatuje, že tváří v tvář špatné sociální situaci se [v lidech] probudilo „nové pochopení pro moc modlitby, smíru a zástupného odčinění“.

To, co již zakusila v létě roku 1921, když četla Knihu života, vyjádří při jiné příležitosti slovy: „zatoužila jsem převést do naší doby něco z ducha, který zaplavoval tuto velkou ženu, která ve století bojů a zmatků vystavěla úžasnou budovu.“

Při vstupu na Karmel měla v sobě Edita onu touhu sjednotit se s Kristem na kříži. A ve svém životě na Karmelu udělala něco duchovně velmi výjimečného, dospěla k zásadnímu rozhodnutí, které v ní postupně zrálo, k rozhodnutí zástupně se obětovat Ježíšovu milosrdnému Srdci. V roce 1939 velmi silně prožila, že Bůh volá mnoho duší k tomu, aby se mu plnou láskou oddaly na smír [jako opačnou hodnotu proti hříchům světa], a ona sama, že je jednou z nich.¹³

Když Edita vypráví Tereziin život, nadepisuje svůj text „Láska za lásku“. Tím také shrnuje obsah Tereziina života a chce přitom, aby její (Editin) vlastní život byl plný lásky a odevzdání.

Tato Editina knížka je rozdělena do šestnácti kapitol, ve kterých rozebírá ústřední okamžiky z Tereziina života. Jedná se o velmi prosté vyprávění a Edita v něm vychází především z Knihy života, přičemž v posledních kapitolách užívá rovněž Knihy o zakládáních.

Chtěl bych zde zdůraznit pouze šestou kapitolu (nazvanou Ve škole utrpení. Vnitřní život) a kapitolu sedmou (Nevěrnost), v nichž Edita [Terezii] zajímavým způsobem komentuje, zejména co se týče modlitby. Edita využívá tohoto okamžiku k tomu, aby pojednala o modlitbě; její krásný komentář začíná převzetím tereziánské definice modlitby, přičemž mísí dohromady to, co přijala od Terezie, s tím, co je už jejím vlastním přesvědčením, kterého nabyla ohledně modlitby a ohledně Boha, jenž je láskou:

„Modlitba je stykem duše s Bohem. Bůh je láska a láska je dobro, které se vydává; jde o plnost bytí, které se neuzavírá do sebe sama, nýbrž se sdílí druhým, touží vydat se ostatním a učinit je šťastnými. Této překypující lásce Boží vděčí celé tvorstvo za své bytí. (...) Modlitba je nejvznešenějším úkonem, jakého je lidský duch schopen. Není však úkonem pouze lidským. Modlitba je jako Jákobův žebřík, po kterém lidský duch šplhá směrem k Bohu, a milost Boží sestupuje na lidi.“¹⁴

Edita vidí v tereziánské definici („vnitřní modlitba není, podle mne, nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“¹⁵) evangelijní poselství modlitby Otčenáš, tj. láskyplný vztah k Otci, rodinné souznění s Bohem; a ze své strany je doplňuje tím, že obdivuhodně vyjadřuje následující filozoficko-antropologické hodnocení: Modlitba je nejvznešenějším úkonem, kterého je lidský duch schopen“.

3.2. „Učitelka vzdělání“

Edita začala noviciát dne 15. dubna 1934, v den kdy oblékla karmelitánský hábit. A pravděpodobně koncem téhož roku napsala dlouhý článek „Učitelka vzdělání a výchovy: Terezie od Ježíše“ („Eine Meisterin der Erziehungs- und Bildungsarbeit: Teresia von Jesus“). Spisek se opírá o několik Tereziiných děl, především však o Knihu života.

Sestává z úvodu a tří kapitol (1. Přirozené vůdcovství; 2. Odbornice na výchovu; 3. Učitelka lidské výchovy) a byl určen přednostně ženám, vzhledem k tomu, že časopis, který jej otiskl, byl zaměřen na katolickou výchovu žen v Německu.¹⁶ Edita Steinová nabídla německým katoličkám příklad Terezie od Ježíše jako vzor umění vychovávat.

Představuje Terezii jako rozenou vůdkyni, již od jejího dětství. Ovšem toto její přirozené vůdcovství je pozvednuto milostí. Odbornicí na výchovu se Terezie podle Edity stává, když začíná své dílo budování komunit a výchovy [celé] generace řeholnic.

Terezie měla jasný výchovný cíl: šlo o životní ideál, který nosila ve svém srdci, a s tímto ideálem souznící typ osoby; Edita to vysvětluje následujícím způsobem: „Ideálem Tereziina života bylo to, k čemu ji to táhlo od okamžiku, kdy zakusila, co znamená niterný styk duše s Bohem. Životní styl, který dává ústřední postavení vnitřní modlitbě a odstraňuje [tomu] z cesty všechny překážky, proti nimž dosud během šestadvaceti let svého života v klášteře musela bojovat.“¹⁷

Ve výchově ke společnému životu považuje Edita za důležitý Tereziin výrok: „Pokora znamená kráčet v pravdě“, a komentuje jej: „Šlo o základní princip svaté matky“.¹⁸

Úcta ke svatému Josefovi v Editině prožívání

Tereziino svědectví o její osobní úctě ke svatému Josefovi, jak je možné si je přečíst v šesté kapitole Knihy života, muselo na Editu udělat velký dojem. Z toho, co Edita uvádí ohledně významu svatého Josefa v Tereziině životě, a z toho, co vypráví o témže jeho významu ve svém vlastním životě, lze vyvodit, že Edita nejen obdivovala Tereziinu důvěru ve svatého Josefa, nýbrž že si tuto velkou důvěru také sama osvojila.

4.1. Editino vlastní prožívání

[Budoucí] německá mučednice prohlásí, že Terezie dívky v klášteře svatého Josefa v Ávile vedla k tomu, aby se důvěrou svěřovaly do rukou tohoto světce, a velmi zajímavým způsobem to komentuje. Vyjadřuje tak, co se přihodilo jí samotné: „dívky se utíkaly ke svatému Josefovi, aby se dokázaly oddat Pánu v pokorné poslušnosti, ve velkorysé oběti bez hranic a zbavovaly se všech svých cenností“.¹⁹ A o Terezii samotné říká, že měla vroucí touhu žít v ústraní od světa „v mlčenlivé důvěrnosti se svatým Josefem“.²⁰

Edita složila k poctě svatého Josefa dvě básně, verše plné biblického a teologického, především však autobiografického obsahu; první pod názvem „Píseň k svatému otci Josefovi“ (Lied zum hl. Vater Joseph), napsanou v březnu 1936; a druhou „Svatý Josefe, hleď si nás!“ (St. Joseph, sorg!) dne 19. března 1939. Druhá báseň je modlitbou ke svatému Josefovi tváří v tvář velké bouři a společenskému neštěstí, vyvolanými národním socialismem. Zde se právě objevují Editiny významné autobiografické a duchovní údaje.

Za této nesmírně těžké společensko-politické a náboženské situace, která se velmi dotýkala i její osobní roviny, skládá zmíněnou báseň ke svatému Josefovi. Edita pohlíží na svatého Josefa jako na paprsek světla, „zářivou hvězdu“, která se přátelsky přibližuje a otcovsky rozdává dobrotu a něhu; pro Editu je to paprsek naděje. Ve druhé strofě představuje svatého Josefa jako vzor poslušnosti a víry, jako nového Abraháma, který naslouchá Božímu příslibu a kráčí cestou naděje a víry.

A ve třetí strofě převládá obraz putování, spojeného s hledáním příbytku a s nalezením domova. Domovem pro pronásledovanou Židovku se stane svatý Josef: byť by to mělo být v zahraničí nebo v Egyptě, v Betlémě či Nazaretu, v Kolíně nebo Echtu... Jejím domovem bude svatý Josef.

Ze španělštiny přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky, OCD.
Překlad byl redakčně upraven.