P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Opakovaně jsem slýchal vyprávět jedno apoftegma a pokaždé mne silně zasahovalo. Abych vám o něm teď mohl psát, vyhledal jsem ho v přesném znění:
Jeden stařec byl dotázán, jak se nemá horlivý mnich pohoršit, když vidí, že se někteří bratři vracejí do světa. Řekl: „Musí pozorovat psy, kteří štvou zajíce. Jak ten z nich, který zajíce uvidí, ho usilovně pronásleduje, avšak ostatní vidí jen toho pronásledujícího psa a chvilku za ním běží, ale nakonec se vrátí zpátky, a pak už zajíce štve jen ten pes, který ho prve uviděl. A štve ho, dokud ho nechytí; a od jeho záměru ho neodradí ani křoviska a ostny, ale běží třeba i středem trní a často se i odře. Tak i člověk, který hledá Krista Pána, sleduje bez přestání kříž a překoná všechna pohoršení, která ho potkají, dokud nedostihne ukřižovaného.“
Kapitola VII, ve které je toto apoftegma zařazeno,1 je nadepsána: „Různá vyprávění, která nás povzbudí k vytrvalosti a ke statečnosti“. Jenže u mne toto apoftegma mělo vždy právě opačný účinek! Uvrhovalo mne do malomyslnosti. Pochyboval jsem: nezačínám snad ve svém běhu polevovat? A opravdu běžím proto, že jsem „viděl“? Je má konverze a má zkušenost s Kristem dostatečná? Stačí k tomu, abych mu dokázal zůstat trvale věrný? Pokud dostatečná není, má to – podle tohoto výroku onoho starce – osudové důsledky. Dříve nebo později (je to jen otázka času) i já cesty za Kristem zanechám, protože jsem jej vlastně pořádně nezahlédl a protože jsem vystartoval jen proto, že ti druzí kolem mne za ním běželi. Není mi pomoci...
Znovu a znovu mne ten příběh trápil. A pak mi došlo, že ho mohu chápat ještě jinak: i ten pes, který se rozběhl jen proto, že utíkali druzí, může v některé chvíli – až během honu, tedy dodatečně! – zahlédnout zajíce, po jehož stopě se všichni ženou. Nikdy není pozdě, nikdy to není ztraceno!
Jaké poučení z toho plyne? Není důvod k zoufalství. I když mám o intenzitě své zkušenosti s Kristem a o počátku své konverze pochybnosti, je důležité držet se ostatních a horlivě pelášit s nimi. Oni mi pomohou držet správný směr a po nějakou dobu v běhu vytrvat. Ba dokonce je dobře být v jejich houfu co možná vpředu, abych viděl před nás. To znamená: prostě poctivě dělat to, co k cestě za Ježíšem patří, i když mne trápí myšlenky, že to v mém případě nemá pořádnou jiskru či šťávu. Tak nejlíp vytvořím šanci, abych toho, za kterým se ženeme, přeci jen spatřil! Byť až tehdy, když už nějaký čas běžím. I já ho – co na tom, že opožděně? – zahlédnu a od té doby se můj běh za ním promění. Stanu se totiž tím, který viděl, a proto – jak říkal ten stařec – už nepoleví.