Doporučujeme
Podle Karmelimpulse 2000/I-IV
zpracoval Norbert Žuška, O.Carm.
Jde o grafickou báseň sv. Jana od Kříže (1542–1591), která představuje duchovní dílo v rozsahu jednoho lístku papíru takové velikosti, aby se vešel do breviáře. Odborníci je nazývají „optickým shrnutím celé Janovy nauky“ a Jan sám si ho velmi cenil. První exempláře nakreslil během svého pobytu v klášteře El Calvario v Andaluzii (1578–79) pro karmelitky v nedalekém Beas, které duchovně doprovázel. Podle svědectví sester Jan každé z nich věnoval jeden exemplář. Jestli byly tyto exempláře identické, nevíme, jisté ale je, že Jan svůj původní náčrtek několikrát doplnil a přepracoval. Má se za to, že vlastní rukou nakreslil 60–65 obrázků Hůrky dokonalosti, z nichž se bohužel nezachoval ani jediný. Ten, který zde otiskujeme (obr. 1), je notářsky ověřenou kopií originálu, věnovaného sestře Magdaléně v Beas, a pochází z roku 1759. Do češtiny jej překreslil a přeložil Vojtěch Kohut OCD. Když Jan – rovněž v El Calvario – začal psát Výstup na horu Karmel, přál si, aby tato kresba byla otištěna na začátku knihy,1 tak ji pokládal za zdařilou a dobře vystihující křesťanskou duchovní cestu.
Hora Karmel?
Na první pohled nás náčrtek může překvapit. Nebýt nápisu „hora Karmel“ na horní straně obrázku, člověk by vůbec neměl dojem, že jde o náčrtek hory. Když chce někdo nakreslit horu, zpravidla ji kreslí z čelního pohledu, z perspektivy toho, kdo má horu před sebou. Ta se před ním zvedá až ke svému vrcholu, až k nebi. Tak se také v Janově době kreslily hory, které symbolicky znázorňovaly cestu ke svatosti. Janova skica vypadá jinak. Namísto obvyklé „hory dokonalosti“, která se tyčí nad pozorovatelem a jakoby sděluje: „Napni síly, máš před sebou strmý a nebezpečný výstup!“, Janova hůrka2 spíše vypovídá o nádherném zážitku toho, kdo stojí na jejím vrcholu.
Jan vlastně načrtl vrchol hory. A i ten se liší od vrcholů jiných pojetí dokonalosti Janovy doby. To, co vidíme, je jakási velká náhorní plošina, na které je místo pro mnoho poutníků, nejen pro několik jedinců, kteří zvládli strmé stěny výstupu a nadto se na malém špičatém vrcholu dokáží udržet. Na Janově náhorní plošině se člověk může svobodně pohybovat, může se rozběhnout do všech stran! Může zde poskakovat, tančit, prostě žít! Pozorovatele má na první pohled zaujmout právě tato náhorní plošina a probudit touhu jeho srdce. Samozřejmě, i na Janově náčrtku jsou nakresleny cesty, které na vrchol vedou. Jsou důležitou součástí obrazu a patří k jeho podstatě. Ale pozorovatel nemá dojem, že jde o stěží překonatelné výstupy k vrcholu, který se nad ním tyčí takřka v nedohlednu. Pozorovatel na ně hledí spíše z ptačí perspektivy.
Jan od Kříže nikdy neviděl horu Karmel ve Svaté zemi, a její vzhled neznaly ani sestry, pro které byly první exempláře nakresleny. Ovšem s náhorními plošinami Jan zkušenosti měl. Na svých pěších cestách po Kastilii a Andaluzii často zdolával kopcovitou krajinu a mnohokrát byl za namáhavý výstup odměněn nádherným pohledem a prožitkem krásy, šíře, dálky, svobody. I nad klášterem El Calvario se tyčí horský masiv, který je zakončen velkou náhorní plošinou. Není vyloučeno, že Jan ho vídal z okna své cely a že právě on mu byl inspirací pro jeho náčrtek.
Jisté je, že Jan hory znal a hory miloval. V komentáři k Duchovní písni najdeme tato poetická slova: „Hory jsou vysoké, četné, široké, krásné, půvabné, kvetoucí a vonící. Těmito horami je pro mne můj Milovaný.“3
Možná právě tato věta může být klíčem k pochopení „optického shrnutí Janovy nauky“ v náčrtku Hůrky dokonalosti. Horou je pro Jana Bůh sám. Bůh, který – jak nám jej představuje Zjevení – se jako první sklání k člověku a nabízí mu „dar nového života“.
Co je tímto novým životem?
V souladu s tradicí Jan tento nový život nazývá „sjednocení s Bohem“. Hned v úvodu knihy Výstup píše: „Celá nauka, o které hodlám pojednat v tomto ‚Výstupu na horu Karmel‘, je shrnuta v následujících písních. V nich je obsažen způsob, jak vystoupit až na vrchol hory, kterým je vysoký stav dokonalosti, který zde nazýváme sjednocení duše s Bohem.“ Přitom sjednocením s Bohem Jan nemyslí „ustavičnou hostinu“, tedy věčnou hostinu v Božím království, jak ji na vrchol hory umístil El-Grecův žák Diego de Astor, který Janovu skicu „vylepšil“ (obr. 2). Není bez zajímavosti, že Astorova verze nahradila Janův náčrtek na začátku Výstupu na horu Karmel už od jeho prvního vydání v roce 1618 a tím výrazně změnila i perspektivu četby tohoto díla.
Janovo chápání najdeme v předmluvě této knihy. Výslovně zde hovoří o dospění „k božskému světlu dokonalého sjednocení lásky s Bohem, jaké je možné v tomto životě“4 a rovněž v podtitulu názvu knihy čteme:„Pojednává o tom, jak se může duše připravit, aby dospěla zakrátko k sjednocení s Bohem.“5 Jan sám evidentně narážel na nepochopení svých současníků a čtenářů. Když přepracoval Živý plamen lásky, připojil slova, která v první redakci nebyla: „A nemusíme pokládat za neuvěřitelné, že na duši, vyzkoušené už, očištěné a osvědčené v ohni soužení a námah a rozmanitých pokušení a která byla shledána věrnou v lásce, naplníuž v tomto životě to, co Boží Syn slíbil, totiž že ‚bude-li ho kdo milovat, přijde k němu Nejsvětější Trojice a učiní si u něho příbytek‘ (Jan 14,23),
to znamená, božsky mu osvítí rozum moudrostí Syna, oblaží jeho vůli Duchem svatým a Otec ho mocně a silně pohrouží v propastné objetí své sladkosti.“6
Přitom sjednocení lásky s Bohem v Janově pojetí není „zaslouženou odměnou“ za heroické asketické úsilí ze strany člověka, nýbrž primárně svobodným darem Božím. Západní myšlení má tendenci chápat náboženství především jako „cestu (nebo výstup) člověka k Bohu“, Jan od Kříže má potřebu zdůraznit více biblickou, tedy východní perspektivu: křesťanství jako cestu, kterou k nám přišel v Ježíši Kristu Bůh sám: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“7 V Živém plameni říká jinými slovy totéž i Jan od Kříže: „Je třeba vědět, že hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji.“8
Citát, kterým Jan vyznačil sám střed vrcholu, potvrzuje tuto perspektivu, v níž první místo má Boží jednání a ne jednání člověka. Jde o přizpůsobený citát z vulgáty,9 který Vojtěch Kohut nechává nepřeložený: „Introduxi vos in terram Carmeli ut comederetis fructum eius et bona illius“ a který znamená: „Uvedl jsem vás do země Karmelu, abyste jedli její plody a to, co dobrého dává.“ Bůh uvedl člověka na toto místo! Uprostřed pak stojí: „Na této hoře přebývá jen čest a sláva Boží“ a vlevo od vrcholu na kraji: „nic mě neoslavuje“. Jde tedy o „milost sjednocení“, kterou si ani Jan, ani žádný jiný poutník stojící na vrcholu, nezasluhuje a zasloužit nemůže.
Jan od Kříže nás tedy vede ke způsobu života, o němž mluví Ježíš v evangeliu a jímž zdůvodňuje svůj příchod na svět: „Já jsem přišel, aby (mé ovce) měly život a měly ho v hojnosti.“10 Tento „život v hojnosti“ je v Janově náčrtku symbolizován náhorní plošinou. Jde o život překypující, jak naznačuje náčrtek, neboť plošina po obou bocích jde přes okraj papíru.
Jde o život ve svobodě a šíři Božího Ducha, o níž píše Pavel v listě Galaťanům: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“11 Proto Jan umisťuje na vrchol hory plody života v Duchu, jak o nich mluví Pavel v témže listě: „láska“, „radost“, „pokoj“,12 a k nim připojuje další: „veselí“, „rozkoš“, „moudrost“, „spravedlnost“, „pevnost“ a „zbožnost“.
Jan se nebojí začít tím, že svým duchovním synům a dcerám ukáže celou plnost bohatství Ducha, a sice proto, že je vnímá – v souladu s Písmem a naukou církve – jako ty, jimž toto bohatství není cizí, kteří sami toto bohatství již obdrželi a kteří znají jeho Dárce: „Vy jej (Ducha) znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“13 A to, k čemu je pak chce přivést, je jakési „procitnutí Boha v duši“, nebo lépe – jak sám zpřesňuje v Živém plameni – „procitnutí duše v Bohu“.14 Jinými slovy: k procitnutí člověka k nejhlubší pravdě, že v jeho nitru přebývá Bůh a s ním „plnost života“, jakož i nejvyšší míra „spravedlnosti a svobody“, jak svědčí (odvážný) doširoka roztažený výrok na horním okraji náhorní plošiny: „Tady už nevede cesta, protože pro spravedlivého není zákona, on sám je sobě zákonem“.15
Jan od Kříže je přesvědčen, že Bůh chce člověka přivést až na tento vrchol, na tuto náhorní plošinu. Každý jiný způsob života je otroctvím a životem pod úrovní naší důstojnosti, pod úrovní možností, které do nás Bůh vložil. Tímto vrcholem je On sám, který se v Ježíši Kristu stal zároveň naší „cestou“.16 Život „na vrcholu“ a „život na cestě“ spadají tedy vjedno. Už v předmluvě k Výstupu hovoří Jan výslovně o „cestě sjednocení s Bohem“17 a potom znovu a znovu o „cestě sjednocení“ nebo o „cestě sjednocení v lásce“. Náhorní plošina tedy není „jen cílem“ určité cesty, je „cílem i cestou“ současně. Z tohoto pohledu lze chápat cesty na náčrtku jako určitá varování. Vypovídají o tom, čeho se má člověk chránit, aby nekráčel „slepými uličkami“, aby nežil v otroctví, když byl skrze Ježíše Krista obdarován důstojností Božího dítěte.
V druhé části budeme hovořit o tom, co znamená „naše kráčení“, co konkrétně představují obě falešné cesty a stezka dokonalosti uprostřed, a rovněž o askezi, která je nezbytnou součástí naší cesty (ke) sjednocení s Bohem.