P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Třetí způsob: zaměřit se na základní (vnitřní) modlitební postoje
Tato mešní pobožnost je v Misionární knížce uvedena jako v pořadí první, a to s podnadpisem: podle sv. Linharta. To mne mimořádně zaujalo, protože sv. Leonard1 je patronem krásného kostela v Lidéřovicích, kde se několikrát do roka scházíme při tzv. „větrání kostela a varhan“.
Jak mi ovšem vysvětlil premonstrát P. Jindřich Zdík Charouz ze Želiva, autorem této pobožnosti ale není onen nejvíce u nás známý sv. Leonard (poustevník, který žil ve střední Francii poblíž Limoges, zemřel asi roku 559 a jehož památka se slaví 6. listopadu), ale františkán z doby o dvanáct století pozdější: sv. Leonard da Porto Maurizio (1676–1751). Protože plicní nemoc zabránila tomu, aby byl vyslán do misií, působil jako kazatel v Itálii. Kázal srozumitelně a byl velmi oblíben. Uměl přesvědčivě promluvit také k tvrdým vojákům, námořníkům, vězňům, ale jeho duchovní doprovázení vyhledávaly i osoby urozené a jemné. Horlivě šířil pobožnost křížové cesty, údajně jich z jeho podnětu v Itálii bylo zbudováno více než 550. Velkou radost mu způsobilo, když papež dovolil pořídit zastavení křížové cesty v Koloseu. Někdo spočítal, že sv. Leonard v Itálii vykonal na 343 lidových misií. Nazývali ho apoštolem Itálie. I sv. Alfons z Liguori byl jeho velkým obdivovatelem a svědčil pak v rámci přípravného procesu před Leonardovým blahořečením. Za blahoslaveného byl Leonard da Porto Maurizio prohlášen v roce 1796 a za svatého v roce 1867. Papež Pius XI. jej v roce 1927 vyhlásil patronem těch, kdo vedou lidové misie. Jeho památka se ve františkánské rodině slaví 26. listopadu. V souvislosti s naším tématem je zajímavé, že mimo jiné napsal knihu Skrytý poklad, neboli cena a výtečnost mše svaté (Řím 1737). Souborně bylo celé jeho dílo vydáno v 19. století a znovu počátkem 20. století, a nejspíš odtud tedy čerpali redemptoristé pro svou Misionární knížku.
Mešní pobožnost podle sv. Linharta je v Misionární knížce opatřena tímto úvodem:
Mše svatá se Pánu Bohu obětuje za čtverým účelem:
1. abychom Boží Velebnost chválili a jí se klaněli;
2. abychom Pánu Bohu zadost činili za své hříchy;
3. abychom mu děkovali za všechna dobrodiní;
4. abychom mu prosby své přednesli.
Podle toho dělí sv. Linhart mši svatou na čtvero částí a každému účelu věnuje delší modlitbu.
Na tomto pohledu na mši je vystavěna mešní pobožnost, jejíž schéma je zcela prosté:
1. Od začátku mše svaté až na konec evangelia | Chvála a klanění | |
2. Od obětování až do pozdvihování | Dostiučinění | |
3. Od pozdvihování až do přijímání | Díkůčinění | |
4. Od přijímání až do konce mše | svaté Prosby |
Jen doplňme: obětování tehdy následovalo hned po evangeliu, protože kázání bylo mimo mši a přímluvy v tehdejší liturgii nebyly; takže jen ve dny, kdy to bylo předepsáno, se mezi evangelium a obětování vkládalo Credo. Můžeme si všimnout, že předěl mezi jednotlivými částmi tu tvoří tytéž důležité okamžiky v průběhu mše, kterým byla věnována mimořádná pozornost i v předchozí mešní pobožnosti. Odpovídá to tehdejšímu pohledu na mši svatou, jak jej vyjadřuje např. Misionární knížka ve vydání již o sedmdesát let starším:2
Abychom zásluh oběti mše svaté oučastni byli, musíme na jednání kněze, zvlášť na tyto tři hlavní díly: Obětování, Pozdvihování a Přijímání, pozor dáti, nebo můžeme užívati pobožných modliteb mešních, nebo umučení Kristovo sobě rozjímati, nebo na růženci se modliti, nebo jinou pobožnost konati, a přitom, bez ouzkosti však nad tím, jestli se to dokonále stalo nebo ne, na prv jmenované tři hlavní díly pozor dáti.
Tedy řečeno prostě a dnešním jazykem: účastník bohoslužby se měl snažit zúčastněně se modlit při obětování chleba a vína, při proměňování a při přijímání. Ostatní čas mše svaté měl naplnit modlitbou tak, jak mu to bylo blízké. K sympatickému varování horlivých věřících před úzkostlivostí jistě vedla otce redemptoristy jejich bohatá pastýřská zkušenost.
Pohled sv. Leonarda da Porto Maurizio na mši svatou bezprostředně vychází z dogmatické definice tridentského koncilu. Ta se stala základem nauky o mši svaté, běžně pak předkládané v katechismech a modlitebních knihách jako spolehlivá katolická věrouka.
Výstižně vysvětluje A. Čala:
Tridentský sněm slavnostně definoval:
„Řekne-li někdo, že oběť mše svaté je pouze oběť chvály a díků, nebo pouhá vzpomínka na oběť dokonanou na kříži, nikoli však oběť smírná, nebo že prospívá pouze přijímajícím a že nemá býti obětována za živé a zemřelé, za hříchy, tresty, zadostiučinění a jiné potřeby, budiž vyloučen z církve.“ V této definici Církev prohlašuje, že mše svatá jest oběť chvály, díků, smíření a prosby. Poněvadž mše svatá jest jediná pravá a vlastní oběť Nového zákona, musí míti všechny cíle oběti ve vlastním slova smyslu. Je však známo, že vždy byly rozlišovány čtyři hlavní druhy obětí: oběť chvály, díků, smíru a prosby. Tedy i mše svatá musí míti tyto čtyři cíle.,strong>3
Stejně píše dr. František Cinek:
„Eucharistická oběť (...) je nejvznešenějším hymnem chvály trojjedinému Bohu. Jest nejhlubší adorací, nejdokonalejším díkůčiněním, nejpronikavějším usmiřováním a nejúčinnější prosbou.“4
Takto v katechezi trvale rezonovala zmíněná definice tridentského koncilu. Největší důraz byl ovšem kladen na to, aby každý, kdo se mše účastní, podílel se také na Kristově obětování se:
„Mši svatou spoluobětovat – to je nejdůležitější, co při mši svaté činit lze a co je také naší hlavní povinností. Při mši svaté nemáme se modlit soukromé modlitby, které s mešní obětí nesouvisí a pozornost naši od nejsvětějšího úkonu odvracejí neb dokonce spojení se mši svatou přímo znemožňují. Kolik zplanění vnesla taková prakse do náboženského života!“5
Podobně citace, kterou jsme uvedli z katechismu F. Tomáška (na mši se chovej jako na Kalvarii pod křížem, napodobuj přátele Ježíšovy, ne vojáky a nevěřícné židy), pokračuje:
„Pěstuj v sobě (při účasti na mši) takové obětní smýšlení, aby ses co nejvíce přiblížil obětnímu smýšlení samého Pána Ježíše. Vytrvale se o to modli.“6
Ostatně v úvodu k mešní pobožnosti sv. Leonarda je to uvedeno rovněž: „Mše svatá se Pánu Bohu obětuje za čtverým účelem...“ Ale tomuto důrazu na obětování se by stálo za to věnovat zvláštní pozornost jindy. V této chvíli chci podtrhnout, že na rozdíl od obou předchozích mešních pobožností, které už jsme uvedli, tato „mešní pobožnost podle sv. Linharta“ opravdu se mší svatou souvisí. Víc, než by se na první pohled zdálo.
Jejím obsahem jsou tedy čtyři delší modlitby, obracející se k Bohu opět v přímé řeči. Po skončení každé z nich je připojeno (méně výrazným písmem a v závorce) pobídnutí modlit se takto nebo podobně až do konce příslušné části mše. Uveďme první modlitbu:
Ó Bože, klaním se ti a uznávám tě za svého Pána a Boha! Vyznávám, že vše, co mám a co jsem, jest tvým, protože jsem vše přijal od tebe. Nejvyšší Velebnost tvá zasluhuje úcty a slávy nekonečné, já však, ubohý a bídný tvor, nejsem s to, abych ti důstojnou poctu vzdal. Proto ti obětuji nejhlubší úctu, kterou ti Pán Ježíš vzdává při nejdražší oběti mše svaté. Co on zde činí, to chci též já spolu s ním činiti. (...) Klaním se ti ve spojení s pokorou, s kterou se ti Pán Ježíš klaní. Raduji se upřímně, že ti Pán Ježíš při mši svaté i za mne nekonečnou poctu vzdává.
– Ó Ježíši, chci s tebou vždy Otci nebeskému v nejhlubší úctě se klaněti a vyznávati a chváliti svrchovanou jeho Velebnost.(Tyto a podobné modlitby opakuj až do konce evangelia.)
I když tu tedy nejde o sledování průběhu mše svaté, přece se modlitebník na ni, nebo spíš na Ježíše v ní přítomného a konajícího, vytrvale odvolává a spojuje se s ním!
Druhá modlitba, modlitba dostiučinění, určená pro první část bohoslužby oběti (od obětování do pozdvihování, tedy do proměňování), říká:
Ó Bože můj, tolikrát jsem tě hříchy svými zradil a proti tobě se vzbouřil! Ach, pokorně vyznávám vinu svou; z celého srdce nenávidím svých hříchů a jich lituji nade všecko. Obětuji ti za ně dostiučinění, kteréž ti Ježíš na oltáři přináší. Obětuji ti jeho zásluhy, jeho přesvatou krev a jeho utrpení, obětuji ti jeho samého, Boha a člověka, jenž se ti za mne zde obětuje. Pán Ježíš jest při mši svaté mým přímluvcem a prostředníkem, zde prosí za mne o milost a odpuštění – spojuji své prosby s jeho předrahou krví a prosím tě o milosrdenství a odpuštění všech hříchů. O milosrdenství volá krev božského Spasitele, o milosrdenství volá i srdce mé, lítostí zkormoucené. (...) A jak by mi Ježíš Kristus nemohl vymoci odpuštění, když mi ho zasloužil smrtí svou na kříži? Ano, ó Bože, doufám, že mi pro zásluhy Pána Ježíše odpustíš všechny mé hříchy, jichž až do své smrti budu litovati.
(Tak a podobně se modli až do pozdvihování.)
Tady stojí za pozornost téma dostiučinění, „učinit (spravedlnosti) zadost“.7 Jaký je související protikladný pojem? Podle mého názoru je vždy dobře snažit se vnímat původní význam obrazů, kterými tradičně vyjadřujeme to, co se mezi námi a Bohem odehrálo. Protože jsme se zaprodali do otroctví hříchu, bylo třeba vykoupení. Protože jsme hynuli hříchem a smrtí, bylo třeba zachránění (spásy). A protože jsme Boha znevážili, bylo třeba zadostiučinění. Není to tak dávno, co jsme si toho při setkáních třetího řádu všimli v rámci uvedení do četby spisu Kniha života svaté Terezie z Avily. I v Tereziině době – kdy byla společnost nedemokratická, pečlivě rozdělená na společenské vrstvy: na krále, na různé kategorie šlechty, na měšťany, poddané – bylo považováno za velký prohřešek neprokázat někomu náležitou čest – urazit ho! A my jsme hříchem Boha urazili či urážíme. Jak to lze vynahradit? Ukradená nebo poškozená věc se dá vrátit, případně nahradit penězi. Ale jak se dá učinit zadost cti druhého, když jsme jej znevážili? Jak zahladit urážku Boha? Naše síly na to nestačí. Proto přišel Ježíš a projevil takovou lásku, úctu a věrnost, že náležitě učinil spravedlnosti zadost.
A usilujeme-li o dostiučinění, spojujeme-li se s Ježíšovým dostiučiněním, pak nám nejde jen o sebe, o to, abychom dosáhli zahlazení své viny a odpuštění zaslouženého trestu, ale máme na zřeteli Boha, kterému jsme ukřivdili. Jde nám o něj, o jeho čest, o jeho zneváženou lásku! A teprve na druhém místě tu stojí to, že jsme zkomplikovali život sobě...
Třetí modlitba obsahuje děkování. Toho není nikdy dost. I v tom jsme mnohdy málo vynalézaví a zapálení. Zkusme se i tu tedy něco naučit:
Ó Bože srdce mého, tys mě zahrnul tak nesčetnými dary a milostmi, jak obecnými, tak zvláštními, které jsi mi s takovou láskou udělil, a mimo to mi chystáš dary lásky své na věčnosti. Veliké bylo ke mně milosrdenství tvé, jež nemá konce. Rád bych ti vzdal díky tebe důstojné. Jak to učiním? Čím se odplatím Pane, tobě, za vše, co jsi mi učinil? „Kalich spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu“ (Ž 116,13). Ano, tak učiním. Z vděčnosti za všecky dary a milosti tvé obětuji ti skrze ruce kněžské to přesvaté Tělo, tu předrahou Krev Beránka bez poskvrny, Ježíše Krista, jenž jest zde skutečně přítomen na oltáři. Tato oběť ceny nekonečné stačí na splacení všech milostí a darů, které jsi mně a všem lidem udělil a ještě udělíš. Zároveň obětuji ti sám sebe ve spojení s Pánem Ježíšem. Přijmi v oběť mysl mou i mé srdce, vše, co nazývám svým. Všechny mé myšlénky, žádosti a city ať slouží jen lásce tvé! Ó Maria, Matko a královno má, andělé a svatí v nebesích, přispějte mi na pomoc; obětujte mu tuto nejdražší oběť a všechny mše svaté, které se dnes slouží po celém světě, na poděkování za všechna dobrodiní, která jsme od něho obdrželi a která nám ještě udělí!
(Takovými myšlenkami a city zabývej se až do sv. přijímání!)
Zde se tedy k děkování, obsaženému v nadpise této modlitby, připojuje zároveň obětování, považované, jak jsme se o tom již zmínili, za náš vůbec nejdůležitější vnitřní postoj při mši. I to, že – v této mešní pobožnosti pouze tu, tedy výjimečně – modlitebník požádá o pomoc i anděly a svaté, svědčí o naléhavosti jeho modlitby. Může to souviset i s tím, že probíhající mše svatá z pohledu tehdejší teologie vrcholí: Bůh sestoupil na oltář a je tu teď v Těle a Krvi Kristově jedinečně zázračně přítomen.
A jestliže jsme se chtěli učit děkovat, stejně poučné může být i seznámit se s poslední částí modlitby – prosbami. I ony se odvolávají na Ježíše a jeho oběť, která se právě na oltáři odehrála.
O Bože, uznávám, že nejsem hoden tvých milostí, an jsem tě tolikrát a tak těžce urazil. Ale za mne se ti obětuje tvůj božský Syn Ježíš Kristus při mši svaté. Pro nesmírné zásluhy smrti jeho na kříži tě prosím, uděl mi všechny milosti k spasení potřebné. Odpusť mi hříchy mé a uděl mi svou svatou lásku a setrvání v dobrém až do konce. Pomoc tvá budiž stále se mnou, abych ve všech ctnostech prospíval a den ode dne více se ti líbil. Od této chvíle ať nic mne neodloučí od tebe, jenž jsi Dobro nejvyšší, hodné lásky nekonečné! Prosím tě též za své rodiče, příbuzné, přátele, dobrodince, zvláště za ty, kteří se mým modlitbám doporučili. Žehnej církvi svaté, (...) žehnej sv. Otci N., našim biskupům a kněžím i osobám řeholním. Žehnej naší milé vlasti a všem jejím dětem. – Svěřuji ti obrácení hříšníků a duše v očistci. Ukaž nám všem, Pane, milosrdenství své pro Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou a s Duchem svatým živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.
(Připoj i jiné prosby za sebe i za jiné.
Zejména pros za osvícení, sílu a útěchu v tom neb onom utrpení neb pokušení,
za zdar té neb oné záležitosti neb za odvrácení nějakého neštěstí.
Čím větší bude tvá důvěra, tím více obdržíš.)
Původně jsem neměl v plánu uvést pobožnost v plném znění, ale nakonec mi to nedalo. Nejde ale o množství nebo důmyslnost slov (vždyť Pán Ježíš nás napomíná, abychom při modlitbě nebyli povídaví jako pohané – Mat 6,7). Poučné tu je vědomé setrvávání ve čtyřech základních „vnitřních postojích“ modlitby. Vrátíme se k tomu později.
Tato mešní pobožnost mne zaujala nejvíc. Samozřejmě najdeme v modlitebních knihách ještě mnoho jiných mešních pobožností. Konrád M. Kubeš uvádí mešní pobožnost mariánskou, v níž alegoricky spojuje jednotlivé části mše s událostmi ze života Panny Marie (vstupní obřad tu připomíná Zvěstování, Gloria – Narození Krista, evangelium – klanění tří králů atd.).8 Jinde najdeme mešní pobožnosti, které během mše prostě upomínají na různá slova Pána Ježíše, například: „Miluj bližního svého,“ nebo: „Ať se vaše srdce nechvěje, (...) jdu vám připravit místo,“ atd. a rozvádějí je v modlitbu.
Zranitelné místo všech mešních pobožností představoval přechod od četby ke skutečné vnitřní modlitbě. Proto píše K. Kubeš:
„Nestačí však číst z pouhé zvědavosti! Je nutno vzbuzovat pocity pokory, lítosti, vděčnosti, radosti, chvály, prosit a odprošovat, jak která část mše svaté žádá." 9
Ale tak je tomu vlastně pokaždé, když do své modlitby přijmeme slova, která před námi formuloval někdo jiný. Litera má vytvořit prostor Duchu. Nepůsobí ale samočinně, bezmyšlenkovitě. Je třeba naší lásky, která se namáhá, která ho hledá a volá po něm.