KARMEL

P. Fernando Millán Romeral, O.Carm.

03-2013-fernardo-millan-romeral

Zařadit postavu Etty Hillesum je těžké. Židovka, spisovatelka, doktorka práv, absolventka psychologie a klasických jazyků, písařka Židovské rady v Amsterdamu, žena plná vitality a přátelství, s množstvím společenských vztahů, žena, která hledala Boha, mystička v širším, ale přesto autentickém slova smyslu. Deportovaná nejprve do Westerborku a posléze do Osvětimi, kde umírá v listopadu 1943. Kdokoli se s čistým srdcem začte do jejího deníku, najde v této ženě, i přes složitost jejího života a množství jejích životních zlomů, opravdovou učitelku modlitby.

 

Je obtížné systematicky popsat duchovní zkušenost Etty, její hledání Boha v posledních letech života, předčasně přervaného nacistickou mocí. Kladou se (nám do cesty) nejrůznější překážky: její Deník není přeložen do španělštiny,1 ale paradoxně byly přeloženy nejdůležitější komentáře a rozbory jejího díla (Evelyne Frank, Sylvie Germain, Paul Lebeau, Wanda Tommasi); jedná se (v něm) o osobní, velmi subjektivní a silnou zkušenost, někdy plnou protikladů, sepsanou za velmi specifických okolností – v době systematické deportace holandských židů. Často se mluví o tom, že její duchovní zkušenost je proces, cesta; tato cesta však nebyla uhlazená, homogenní ani přímočará. Proto když nějaká studie této její zkušenosti vypadá příliš systematicky, jasně a koherentně, hrozí nebezpečí, že postavu Etty Hilesum zkresluje. Hlavním dílem Etty je Deník (ve kterém postupně „diskutuje“ s někým jiným než na začátku, totiž mluví stále víc s Bohem), přičemž jednotlivá období nenásledují jedno po druhém (nějak) uspořádaně, není zde žádná zřetelná a jednoznačná cesta, nýbrž pestrobarevná směs zkušeností, kroků vpřed i couvnutí, jistot i pochybností – a také svobody a milosti. Jedná se navíc o Deník neúplný, protože nám chybějí poslední stránky, sedmá komnata.2 Z těchto důvodů jsou možné mnohé různé interpretace (vnitřního vývoje Etty), z nichž jsou skoro všechny pravdivé, žádná však není jediná platná a vystihující celou její zkušenost.

Život Etty Hillesum neodpovídá tradičním životopisným formám, z mnoha důvodů je „divný“: Holanďanka židovského původu, po matce pocházela z ruských židů;3 vedla zvláštní rodinný život a udržovala citové vztahy s muži o mnoho staršími než byla ona sama; četla často Nový zákon na popud zvláštní osoby, Němce Julia Spiera, rozvedeného s jeho první ženou a zasnoubeného s jinou, která na něj čekala v Anglii, napůl psychiatra, napůl chiropraktika (zabývajícího se výkladem čar na dlaních); žena, která měla velmi napjaté vztahy s rodiči (zejména s matkou), s nimiž se znovu shledává v koncentračním táboře Westerbork, a to v situaci, která vyvolávala spíše napětí; dívka, která se odvažuje pojmenovat Boha, obracet se k Němu a ukazovat svoji víru v Něho a v dar života, když všechno pobízelo spíše ke skleslosti, pochybnostem a naprosté beznaději; žena, která v sobě spojuje nejlepší rysy židovství a křesťanství, aniž by se k jednomu či druhému z nich přiklonila (na téma její neurčité náboženské „příslušnosti“ se často vedou polemiky).

My zde však nechceme vylíčit spletitý život Etty, ani popsat (celou) její duchovní cestu. Překládáme pouze několik rysů její zkušenosti modlitby, aby nám pomohly, osvítily nás a abychom se s Etty Hillesum my mohli učit se modlit. Proto vybíráme a krátce komentujeme následujících pět zkušeností, které v tom, co o sobě napsala, můžeme nalézt. (Přičemž by bylo možné uvést i mnohé další.)

1. Vlastní nitro a ukázněnost

Poté, co se Etty seznámila s Juliem Spierem, ji osobnost tohoto psychologa, žáka C. G. Junga, uchvátila a Etty se jím cítila hluboce přitahována. Jejich vztah byl pro ni, i přes svou nejednoznačnost, excesy, žárlivost a období, kdy spolu se Spierem nemluvili, velmi obohacující. Spier ji podnítil k tomu, aby objevovala své vlastní nitro, aby se pokusila překonat povrchní a lehkovážný život a objevit v sobě bohatý vnitřní svět, místo setkání s Bohem. Etty tento úkol přijala a s nezlomnou vůlí se rozhodla meditovat, vytvořit ve svém nitru ticho, objevit sebe samu. Každé ráno, spolu s ranní rozcvičkou, věnovala půlhodinu meditaci, při níž se snažila „naslouchat svému nitru“. To, co zpočátku mohlo vypadat jako prosté relaxační cvičení nebo jako psychologická technika, se pomalu proměňovalo v opravdovou modlitbu, v setkání s Bohem, který se nachází niterněji než mé nitro – intimior intimo meo (Etty znala Augustinova Vyznání, pravděpodobně také Spierovou zásluhou).

Zpočátku meditovala ráno (čemuž narozdíl od Spiera, který meditoval večer, dávala přednost) a v naprosté samotě. Často se k tomu uchylovala do koupelny, kde hledala plné soukromí a osamocení. Postupně se tato plodná samota, toto setkávání s jejím nejhlubším nitrem, uskutečňuje na nejrůznějších místech, v nejrůznějších chvílích a okolnostech, takže si Etty, řečeno oblíbenými slovy Kateřiny Sienské, vytváří „vnitřní celu“, nebo karmelitánštějším jazykem, uvědomovala si, že žije v Boží přítomnosti. Někdy je tato nepřetržitá Boží přítomnost vyjádřená obrazem nebe, který je v díle Etty velmi častý (jak nebe ve smyslu fyzickém, astronomickém, tak ve smyslu duchovním). Nebe je vlast, která je nad všemi lidskými proměnami, je všudypřítomnost, která překonává a přesahuje všechny lidské překážky, je svoboda, která – svou Velikostí – působí tak, že odhaluje a demystifikuje (různé podoby) zdánlivé lidské velikosti,4 které nás utiskují a zotročují. Tuto skutečnost krásně dokresluje obraz vojáka s přilbou a zbraní na stráži u strážní budky, jehož silueta se rýsuje proti (svobodně) se měnícímu nebi...

Když Etty objevila své vlastní nitro, začala si vážit sebe samé, vytušila v sobě nepředstavitelné poklady (jak to dobře popsal E. Frank5) a začala samu sebe milovat, ne narcisticky nebo sobecky, ale jako bytost, která potřebuje lásku a která je schopná milovat. Objevila tento dar (který obdržela od Spiera nebo skrze Spiera), ale zároveň si byla vědoma toho, že ona sama o něj musí pečovat všemi dostupnými prostředky.

Ačkoli samotné její texty tak mohou někdy působit, toto nitro, které v sobě Etty s radostí objevila, je nutné nezaměňovat s pouhým psychologickým vhledem, stavem uvolněnosti, sebeovládání nebo psychoanalyticky řečeno, vyčištěním psychologického smetiště, které v sobě všichni nosíme. Nitro Etty je tímto vším, ale zároveň je mnohem víc: je prostor, kde se ona setkává s Bohem a odkud on skrze ni vyzařuje. Kromě mnoha dalších to krásně vystihují tato její slova:

„Mám v sobě hlubokou studnu. Je v ní Bůh. Někdy je dosažitelný, ale často se studna zanese kameny a sutinami a tehdy je Bůh pohřben. Je třeba znovu jej vyprostit...“ (26. srpna 1941)

„Možná ti dokážeme (Bože) pomáhat, abys mohl ve zmučených srdcích druhých lidí vstát z mrtvých...“ (12. července 1942)

2. Naučit se kontemplaci

Ti, kteří se zabývali postavou Etty Hilesum z psychologického hlediska (její Deník k tomu na mnoha místech přímo vyzývá), v některých obdobích jejího života upozorňují na bulimii jak tělesnou, tak duchovní. Etty se chce zmocnit všeho, co ji obklopuje: krásy, květin, svých milenců, věcí i bytostí. Tato nutkavá potřeba se projevuje někdy jako touha „jíst“, jindy v podobě citových a sexuálních vztahů, jindy jako potřeba psát. Všechny tyto touhy jsou však pro ni frustrující. Nenachází milence, kterého by mohla zcela vlastnit, ani slova, kterými by mohla zcela postihnout skutečnost, a ani pohled na krásu v ní nezanechá trvalé potěšení. A její spisovatelská činnost jí také nepřestává přinášet zklamání (přinejmenším v některých obdobích). Nenachází slova, výrazy, ani vhodný literární styl. Nemůže se prosadit jako profesionální spisovatelka. Proto je pro ni Deník výborným prostředkem, kde se může vyjádřit, aniž by ji při tom omezoval formální styl. Hlavní problém však spočíval v tom, že k psaní přistupovala s vlastnickým postojem člověka, který se tím, že píše, snaží zmocnit skutečnosti, kterou popisuje. V březnu 1941 se zmiňuje:

„Obvykle se pak dostavila potřeba psát, básnit, ale nenacházela jsem ta pravá slova a cítila jsem se k smrti nešťastná...“ (16. března 1941)

Toto všechno se mění, když se Etty postaví ke skutečnosti novým způsobem: když na ni začne nahlížet s vděčností a nesnaží se ji vlastnit, ani ovládnout. Tehdy se cítí svobodná a z krásy, která ji obklopuje, se skutečně raduje. Je nutné podotknout, že se nejedná pouze o nový estetický pohled, jemnější a pronikavější, o větší schopnost vnímat krásu, ale spíše o nový pohled na skutečnost, kde má Bůh ústřední místo (znovu se zde objevuje její oblíbený obraz nebe). Jinými slovy, Etty objevuje krásu novým, radostným způsobem, protože v ní vidí dar od Někoho, kdo je nad námi, objevuje ji jako dar, a ne něco, čeho je možné se sobecky zmocnit.

„S radostí jsem vnímala, jak je navzdory všemu Boží svět krásný“ (tamtéž) .

A možná právě tento její nový pohled ji vede k tomu, že navzdory mnoha těžkostem (a měla jich opravdu mnoho) prohlašuje, že život je krásný a stojí za to ho žít. Tuto myšlenku ve svých Dopisech i v Deníku mnohokrát zdůrazňuje. Stejně jako režisér R. Benigni ve svém filmu Život je krásný ukazuje, že lidská bytost je schopná za nejzoufalejších životních okolností, kdy je odmítána a ničena, najít to, co je nezničitelné, neomezitelné a snad věčné.

Etty je schopná se pohroužit do myšlenek při pohledu na květinu, na západ slunce, na matku, která umývá dítě a věší prádlo na šňůru. I když se některým zdá (a pravděpodobně jí to už za života vyčítali), že se v tom může skrývat nebezpečí úniku (což by ovšem za tehdejších okolností bylo pochopitelné), o útěk se nejedná, jak uvidíme dále, protože tato kontemplace v ní nezmenšuje citlivost a schopnost vnímat lidské problémy, naopak ji přivádí k opravdovějšímu a ryzejšímu soucitu. Na vše pohlíží novýma, čistýma očima. Tak jako Terezka při pohledu na pláž Trouville, nebo Ignác, který se obrací ke květinám. I pro Etty se svět stává poselstvím. Naučila se nejen trhat květiny, ale její životní cesta ji brzy dovede (k tomu) nebát příšer a procházet (a jakým způsobem!) hradbami a překračovat (oddělující) hranice...

3. Setkání s Písmem

Otec Etty byl profesor klasických jazyků, vzdělaný člověk, který se dokázal i v nejtvrdších chvílích v koncentračním táboře zabrat do knihy, člověk, který dobře znal Písmo. Znal především Starý zákon, ale jako asimilovaný, otevřený žid četl i křesťanské spisy a měl doma celou Bibli. Své dceři však lásku k Písmu nikdy nepředal. Byl to opět Spier, skutečný mystagog, kdo Etty Písmo přiblížil. Objevovala je postupně, ale stále hlouběji. Pomalu se s texty důvěrně seznamovala, přivlastňovala si je (píše o „svých žalmech“), doprovázely ji a osvěcovaly, byly jí útěchou v tvrdých chvílích a povzbuzením v pochybnostech.

Bez obav můžeme u Etty mluvit o lectio divina (rozjímavém čtení Písma), o skutečném lectio continua (postupném souvislém čtení), o ruminatio,6 díky němuž se sama nejednou vyjadřuje slovy Písma. Nechává se Písmem osvěcovat, ale také vytváří své vlastní obrazy, často velmi odvážné, spojuje učení Písma s Dostojevským nebo se svým oblíbeným Rilkem, jehož poezii měla stále na nočním stolku nebo s sebou na cestách. Někdy se pomocí slov Písma vyjadřuje nevědomě, když popisuje nějakou událost nebo hledá útěchu ve slovech, která bere z evangelií nebo žalmů, aniž by o tom věděla. Ve chvíli zvláštní úzkosti, způsobené situací, v níž se nacházeli její rodiče, cituje zpaměti slovo z Písma, které jí dodává sílu: „Jestli mě milujete, musíte opustit své rodiče“. Tato citace jako taková zjevně v Bibli není a zdá se, že Etty vychází z Lk 14,26 nebo Lk 18,29–30, přestože jejím nejoblíbenějším evangelistou nebyl Lukáš, ale Matouš. Identifikace Etty s Písmem může vypadat ve svém důsledku jako zvlášť odvážná. Stejně tak když se (na již posledních stránkách svého Deníku) zamýšlí nad utrpením a nad útěchou, kterou nabízí ostatním („Trpím-li za bezmocné, není to snad taky za to bezmocné, co je ve mně?“), odvažuje se napsat:

„Rozlámala jsem své tělo jako chléb a rozdělila jsem je mezi muže. A proč ne? Vždyť byli tak hladoví a tak dlouho strádali.“

A, možná s vědomím, jak daleko může sahat význam tohoto obrazu, náhle změní styl: „Znovu a znovu se vracím k Rilkemu...“ (13. října 1942). Je obtížné nevidět zde ozvěnu evangelijních vyprávění o ustanovení eucharistie nebo řeči o chlebu života z 6. kapitoly Janova evangelia.

Písmo je pro Etty na její cestě vnitřního hledání, zcela ve shodě s židovskou tradicí, lampou, která vede její kroky. Etty si je vědoma toho, že musí objevit sebe samu. Spier jí k tomu dal několik rad a nástrojů a Písmo je jí světlem, dokonce do té míry, že v některých dramatických chvílích je pro ni důležitý fyzický kontakt s její malou Biblí (o které toho mnoho nevíme). Když se jí dotýká, cítí se bezpečná. Bible jí vlévá mír, útěchu, pokoj. Proto se ve svém posledním dopise, napsaném již ve vlaku při deportaci, zmiňuje o své Bibli, kterou má s sebou.

4. Dívka, která se naučila pokleknout

Španělský spisovatel Valle-Inclán v  jednom známém rozhovoru z roku 1928 říká, že na skutečnost lze nahlížet třemi způsoby: na kolenou (to je pohled, vlastní antické tragédii), kdy postavy vypadají jako hrdinové, nebo tváří v tvář (Shakespearův pohled), kdy vypadají jako naši bratři, a nebo svrchu (jako se díval Quevedo), a tehdy vypadají jako karikatury. Etty prošla tento proces odzadu.

V určitou chvíli (15. 9. 1941) tato liberálně založená dívka bez zábran, která (doposud) toto gesto téměř bez konkrétního důvodu odmítala, pokleká. Někteří se domnívají, že takové odmítání mohlo vycházet z jejího židovského původu. To se však nezdá pravděpodobné, protože Etty nikdy neodmítala nic křesťanského jen z toho důvodu, že byla původem Židovka. Ti, kdo četli její deníky, vědí, že něco takového nepřipadá v úvahu. Také se nezdá, že by toto gesto odmítala proto, že je cizí židovské zbožnosti. Toto gesto není sice v judaismu zcela běžné, není však neznámé. Podle některých tradic ve svátek Jom Kipur všichni padli na kolena, když velekněz vyslovil Boží jméno. Odmítání tohoto gesta vycházelo u Etty – zcela v souladu s tím, jak to cítí moderní člověk – spíše z určité představy lidské důstojnosti. A tato představa člověku brání pokořit se, padnout na tvář, vzdát se před Tajemstvím.

Etty se (v opačném směru k procesu, který popisuje Valle-Inclán) naučila vidět velikost druhých, dívat se na ně milosrdně a s něhou; naučila se v postoji modlitby a kontemplace pokleknout před tajemstvím a v postoji služby a naprostého odevzdání (pokleknout) před druhými (před ubohými westerborskými ženami, před lidmi nemocnými, špinavými a naplněnými hrůzou, připravenými nastoupit do dobytčího vozu k deportaci...). Ona sama se ironicky vyjádřila o té dívce, která neuměla pokleknout (10. října 1942) a dokonce měla v plánu napsat román s tímto názvem. Opět se nám vybavuje scéna z filmu Život je krásný, v které se Guido sklání téměř k zemi, když se učí obsluhovat důležité osobnosti. Jeho strýc ho za to kárá, aby se naučil nezaměňovat službu se servilitou. Služba je nejvyšším uměním, tak důstojným, že nás připodobňuje Bohu („Bůh je prvním služebníkem...“7). Guido potom tuto skutečnost ztělesňuje po celou druhou část filmu. Pokleknutí před bezmocným nás nepokořuje, naopak nám dává důstojnost a připodobňuje nás Bohu.

Proto je pro Etty pokleknutí výrazem víry, naděje a klanění, typických postojů modlitby, možná ne příliš častých u dnešních věřících. (Aniž bychom vstupovali do liturgické polemiky,) můžeme to vyjádřit slovy někdejšího kardinála Ratzingera z jeho knihy o liturgii:

„Možná je pravdou, že moderní kultuře je klečení cizí – pokud je ovšem kulturou, která se vzdálila od víry a už nezná toho, před nímž klečet je správné, ba niterně nutné gesto. Kdo se učí věřit, učí se také klečet...“8

Zároveň (a stále se zřetelem na světlé a temné úseky své cesty) Etty cítí potřebu mluvit o Bohu způsobem, ve kterém zaznívají ozvěny a odvážné obrazy z židovské tradice. V době „zatmění Boha“ (slovy Martina Bubera), v době, kdy i nejzbožnější duše se obracejí k nebi a žádají vysvětlení, což je lidsky pochopitelné, i když ne chvályhodné, Etty nepředkládá teodiceu (teoretickou obhajobu Boha, který dopouští zlo). Etty se nesnaží Boha ospravedlnit, ale zachránit. S překvapivou odvahou nachází Boha slabého a křehkého, Boha, kterého spíše máme my chránit a pomáhat mu, než se k němu o ochranu a pomoc obra­ cet. Tato náboženská zkušenost možná vypadá neobvykle a pro některé úzkoprsé povahy dokonce pohoršlivě, ale obsahuje hluboké židovské dědictví Kabaly a chasidismu a zároveň také nejlepší křesťanskou tradici – obraz Boha, který se narodil bezbranný v jeslích a umírá nahý a ztroskotaný na kříži.

Možná proto mezi modlitbami Etty nenajdeme příliš mnoho proseb. Pokud se jedná o ni samotnou, připadá jí to dokonce „dětinské“ (modlit se za sebe). Zbožným čtenářům, zvyklým na tento způsob modlitby, bude takový postoj Etty připadat zvláštní a překvapivý. Ona nic nežádá, nic nenabízí za spásu svou nebo svých blízkých. Avšak i u Etty najdeme krásnou výjimku, když ji soucit strhne k tomuto způsobu modlitby za někoho zvlášť potřebného („Pane, ať netrpí dlouho“). Možná tato malá výjimka je oním implicitním uznáním velkých duší, že Tajemství přesahuje naše schopnosti, naše zaběhaná schémata a naše neochvějné představy...

5. Chtěla bych být balzámem na tolik ran...

Skoro všichni, kdo píší o díle Etty Hillesum, poukazují na to, že v její duchovní zkušenosti v posledních letech života, od setkání se Spierem až k deportaci do Osvětimi, můžeme mluvit o něčem jako o „druhém obrácení“, které jí otevřelo cestu k třetímu období spirituality (stále s ohledem na světlejší a temnější období jejího života a excesy, o kterých jsme mluvili na začátku). V prvním období žila lehkomyslně a povrchně, prožívala mnoho strádání, nenaplňujících vztahů a nesmyslnosti. Setkání se Spierem (její „narození“, jak to jednou nazvala), ji postupně dovedlo k objevení jejího vlastního nitra (a její ukázněné péči o ně). Písmo, kterým se nechala doprovázet a které pro ni bylo stále bližší, živější a vlastnější, a odlišný postoj k věcem (méně vlastnický a více kontemplativní) z ní udělaly osobnost zralejší, hlubší a duchovnější, v nejkrásnějším smyslu tohoto slova.

Avšak Etty dělá další krok, takže to všechno ji činí lidštější, srdečnější, citlivější k potřebám druhých, chápavější k jejich nedostatkům. Jedná se téměř o etickou fázi, nebo – řečeno slovy J. G. Gaarlanda, autora úvodu k prvnímu vydání Deníku – o „absolutní alturismus“, nebo o srdce podle evangelia. Abychom uvedli jeden zdánlivě nedůležitý příklad: když se jednou Spier zmínil o tom, že dostal „velmi krásný“ dopis od své snoubenky, Etty (v záchvatu neskrývané žárlivosti) píše s humorem, ale také s hloubkou:

„Kdybych byla křesťankou, jak se sluší a patří, měla bych se z toho radovat. Ale stále jsem více ženou, než křesťankou...“

Ve Westerborku se nová Etty naučí dívat se novýma očima také na své rodiče, se kterými (předtím) nikdy neměla dobrý vztah. Chválí jejich klid, chválí jejich odevzdanost a schopnost přijmout danou situaci a dělá, co může, aby jim pobyt ve Westerborku udělala snesitelnějším. Cítí nekonečnou a dojemnou něhu k ženám, které se snaží ukrýt své děti, k těm, kteří hledají tisíce způsobů, jak uniknout deportaci, a dokonce i k těm, kteří ztratili svou důstojnost a ostudně se podrobují nacistickým záměrům. Etty se naučila dívat se Božíma očima. Naučila se nejprve milovat sebe samu a potom milovat ostatní.

Toto může překvapit nebo zklamat ty, kteří mají mylnou představu o mystickém životě, o kontemplaci nebo duchovní cestě – jako o něčem, co (člověka) vzdaluje (od pozemské skutečnosti), odděluje nebo étericky vyzdvihuje v nějaké extázi. Tak tomu u skutečných mystiků nebylo. Příkladem může být sedmá komnata svaté Terezie, kde světice popisuje, že pro duše, které tam dojdou, je příznačný mimo jiné styl evangelia; to znamená sloužit, milovat a odpouštět nepřátelům („... bez jakéhokoli nepřátelství vůči těm, kdo jim působí zlo, nebo jim je touží působit...“).9 V tomto duchu zaznívá také poslední, překvapivá věta Deníku Etty: „Chtěla bych být balzámem na tolik ran...“10 Všechno vrcholí v lásce a v odpuštění v nejčistším duchu evangelia, prostém a ryzím.

Ještě více lze tušit v některých náznacích v jejích dopisech postoj oběti, což však vzhledem k její židovské výchově není nic zvláštního. Není tak výrazný jako u Edity Steinové (se kterou byly ve Westerborku pravděpodobně zároveň11), ale zdá se, že také Etty cítí potřebu se obětovat, zcela se odevzdat Tajemství, doslova se v něm rozplynout. Jako déšť růží Terezie z Lisieux, jako ohnivý vůz Eliášův nebo jako popel v Osvětimi také Etty se cítí povolána rozplynout se v krásném nebi, které tolik milovala a z kterého obdržela tolik útěchy a naděje. Cítí se povolána být rozlámána jako chléb a rozdělena mezi hladové...

***

03-2013-etty-hilesumV červenci 1943 musela Etty ve Westerborku, poslední zastávce před definitivní deportací, už zůstat. Krátce na to tam byli přivezeni i její rodiče a bratr Mischa. Po několika napínavých měsících, plných naděje i strachu a nezdařených pokusů o záchranu, byli 7. 9. 1943 všichni čtyři posláni do Osvětimi, rodiče však zemřeli cestou.12 Z vlaku Etty vyhodila dopis, který neznámý kolemjdoucí našel a donesl na poštu. Tento vzkaz byl posledním znamením života, jejím rozloučením.

Christine van Nootenové.
U Glimmenu, úterý 7. září 1943
Christien, otevírám Bibli na libovolném místě a nacházím: „Hospodin je mé útočiště a má tvrz“ (Ž 18,3). Sedím uprostřed plného nákladního vagonu na svém batohu. Tatínek, maminka a Mischa jsou o několik vagonů dál. Odjezd přišel přece jen dost nečekaně. Najednou rozkaz speciálně pro nás z Haagu. Opouštěli jsme tábor se zpěvem, tatínek a maminka velice statečně a klidně. Mischa také. Pojedeme tři dny. Děkujeme za vaši péči. Přátelé, co zůstali, napíší ještě do Amsterodamu, možná se k tobě něco donese. I z mého posledního dlouhého dopisu...
Na shledanou od nás čtyř

Etty

Ve vlaku bylo 987 lidí, z toho 170 dětí. Někteří muži byli vyloženi k pracím na odstraňování trosek smutně proslulého varšavského gheta. Přežilo 8 lidí. Podle oficiálních záznamů Červeného kříže zemřela Etty 30. 9. 1943. Bylo jí 29 let. Za tak krátký život, dramaticky přervaný, se pravděpodobně vědomě (čímž se opět podobá Terezii z Lisieux13) stala učitelkou modlitby, duchovního života, mystagožkou. Učí nás, že je třeba jít do hloubky ve svém nitru a pečovat o ně (což je obzvlášť důležité v dnešní době povrchnosti a bezprostřednosti), nechat se osvítit Písmem, překonat předsudky a pokleknout před životem, před Tajemstvím, před Bohem... v postoji kontemplace a služby (pokud je vůbec možné tyto dva postoje od sebe oddělit). Učí nás doufat ve vítězství dobra a bojovat za ně, aniž bychom podlehli jemnému pokušení zla:

„... proti každému zločinu navíc a hrůze navíc musíme postavit kousek lásky a dobroty navíc (...). Můžeme trpět, ale nesmíme tomu podlehnout. A když tuto dobu přežijeme se zdravou kůží, na těle i na duši, ale hlavně na duši, bez zatrpknutí, bez nenávisti, pak budeme mít také právo na důrazné slovo po válce...“14

Dlouho jsem váhal, jakou modlitbu vybrat na závěr, aby shrnula a uzavřela všechno, co bylo řečeno. Jsou tisíce možností, všechny krásné. Vybírám tuto, napsanou v dopise z Westerborku krátce před deportací:

Tideke,
(...) Dnes odpoledne jsem odpočívala na pryčně a najednou jsem si musela do deníku zapsat následující věc, posílám ti to:
„Tolik jsi mě obohatil, můj Bože, dej, ať z toho bohatství umím taky plnýma rukama rozdávat. Můj život se stal nepřetržitým rozhovorem s tebou, jediným velikým rozhovorem. Když stojím někde v koutě lágru nohama na tvé zemi a tváří obrácenou k tvému nebi, občas mi po tváři začnou téct slzy z vnitřního pohnutí a vděčnosti, která si hledá cestu ven. Také večer, když ležím v posteli a spočívám v tobě, můj Bože, mi někdy vytrysknou slzy vděčnosti, a to je má modlitba.“ (18. srpna 1943)15

Ze španělštiny přeložila Jája Vanišová.

Připomínáme

25 kvě 2024;
00:00
sv. Marie Magdaléna de’ Pazzi, panna
25 kvě 2024;
09:30 - 17:00
Celostátní setkání terciářů
25 kvě 2024;
10:00 - 16:00
Celostátní setkání terciářů
01 čvn 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
03 čvn 2024;
18:00 - 21:00
Setkání terciářů Velké Meziříčí

Kalendář

květen 2024
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Přihlášení