KARMEL

Martina Vintrová

V posledních číslech časopisu Karmel se objevilo několik článků o laicích, apoštolátu laiků (to bylo ostatně i téma Mezinárodního kongresu karmelitánských laiků v roce 2011). Toto téma a eklesiologie Druhého vatikánského koncilu jsou pro mě již dlouho podnětem k přemýšlení a modlitbě. Zdá se mi, že velký potenciál, skrytý v křesťanech, ještě čeká na své plné uplatnění. Anebo tam, kde se projevuje, není doceněn. Možná proto, že v poslání laiků většinou nejde o efekt, ale o skutečnou tvrdou práci, kterou společnost povětšině neoceňuje, nebo rozhodně ne na první pohled.

 

„Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich světský ráz. (...) Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. Žijí ve světě, to znamená ve všech světských povoláních a činnostech a v běžných podmínkách rodinného a společenského života, z nichž je jejich existence takřka utkána. Tam je volá Bůh k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem. Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele."
(Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu Lumen gentium, čl. 31.)

 

Tento popis místa laiků v církvi mne, laika, dlouho rozčiloval a lze říci, že i urážel. Chápala jsem ho takto: laici se mají zabývat časnými věcmi, čili to znamená, že ty „pořádné" duchovní věci jsou jen pro kněze a řeholníky, my na ně nemáme a odstrkují nás od nich. Našim duchovním zkušenostem se nedá věřit a taky nejsou tak důležité, jako ty „kněžské a řeholní". My svět duchovně nepozvedáme. Cítila jsem se méněcenně. Pak jsem ale po letech různých zkušeností dospěla k tomu, že tenhle můj pohled je hloupost a velké nepochopení.

Ono to totiž není vůbec jednoduché „prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti." To, aby náš život ukazoval na Krista a aby svět fungoval podle Jeho řádu, je někdy tvrdá práce, i mučednictví, vyžadující velkou víru, lásku, naději a ostatní ctnosti.

Svůj duchovní život laika mohu pojmout špatně, když svou víru sice proklamuji, ale nežiji podle ní, nebo žiji její zkreslenou podobu. Tak třeba někdo je známým katolíkem, ale jeho starou maminku vozí do kostela cizí lidé. Jindy maminka, zbožná aktivistka, se zase stará o řadu lidí a věcí, ale její vlastní děti ji postrádají a připadá jim, že jsou vždy až na druhém místě. Těší mě „proprat" při řeči pod záminkou starostlivosti se skrytým sebeuspokojením moje bližní, šířit pomluvy a přitom vydávat nenápadně na odiv svoje ctnosti. Ani mi nedojde, že tu něco nejde s evangeliem dohromady... Nosím na krku velký kříž či medailku a mám plná ústa lásky k lidem, ale nenamáhám se úplně obyčejně poděkovat, neumím ocenit práci svého bližního nebo ji dokonce nabourávám pomluvami. I když takové jednání může a mívá své hlubší příčiny, které je ale v tom případě potřeba léčit, určitě takové nectnosti naše jednání velmi poznamenají. A tak nakonec není pravda, že z našeho života, řečeno slovy koncilu, prozařuje světlo víry a pořádá časné záležitosti a rozvíjí je podle Krista.

Všechno to, co zmiňuje sv. Pavel (srov. 1 Kor 13, 4-6): být poctivý a pravdomluvný, nezávidět, nevychloubat se a nebýt domýšlivý, nejednat nečestně, nedat se vydráždit, nepočítat křivdy a neradovat se z neštěstí druhých, nenadávat pořád a být laskavý, odpouštět, mít naději, všímat si maličkostí potřebných lidí, nepomlouvat, nepodezírat hned druhé ze špatných úmyslů, nezávidět a být spravedlivý, neponižovat druhé, nejednat ze sobeckých pohnutek, mít k úctu k lidem a uznávat jejich dobrou práci, věnovat svůj čas nejen sobě a svým záležitostem, ale druhému, třeba ho jen vyslechnout, ale přijmout a neodsoudit, zkrátka svést v těchto věcech boj sám se sebou, a také snažit se navenek realizovat tam, kde žiji, byť se zdá, že oblast mého vlivu je malilinkatá, různé dobré křesťanské věci a postoje - to někdy může být hodně těžké. Je to možné jen s pomocí Boží milostí a vyžaduje to poznání Boha, dobrou znalost jeho slova, život v těsném spojení s Ním, někdy až život mystika. Když se o to ale snažíme, je to velké svědectví a věřte mi, že okolí ho dobře vidí. A pak se už nikdo nemůže vymlouvat, že žít podle víry mohou jen faráři a řeholnice, ale pro normální lidi to není, protože v běžném životě prostě to, co hlásá církev, nejde zachovávat... Když měníme sebe k obrazu Božímu, můžeme pak i měnit svět v lepší, příjemnější, klidnější místo. A k tomu zachovávání Božích přikázání, a zejména přikázání lásky, vede.

Nedomnívejme se povrchně, že poslání „upravovat časné věci podle Boha"je záležitostí jen lidí vzdělaných, nebo těch, kdo dosáhli nějakého postavení a s ním vlivu na druhé. Už po léta mi příležitostně přichází na mysl (v nemocnicích, ve vlacích, ale i v církevních institucích a jinde), že jedno z nejdůležitějších povolání mají uklízečky. A co teprve kuchařky a dobří řemeslníci. Nebo rodiče! Samozřejmě nám vzápětí dochází, že stejně jsou na tom i ostatní lidé: umělci, podnikatelé, prodavačky, vědci, úředníci, lékaři, zemědělci, důchodci, sousedé, přátelé... Ti všichni mohou (a mají) každý svým – byť třebas na první pohled nenápadným – dílem přispívat k tomu, že život kolem nich bude mít v sobě ten řád, pokoj, důstojnost a krásu, jaké si přeje Bůh. Pak i ty věci a činnosti nejobyčejnější odhalují, co Bůh chce a jaký je, mohou být provázeny prostou radostí a láskou k němu.

II. vatikánský koncil nás moudře učí, že všichni křesťané, nejen kněží nebo řeholníci, mají každý podle svých podmínek účast na Kristově poslání a na poslání, které Bůh svěřil své církvi, aby ho ve světě plnila. Žádný křesťan tedy nemá jen nedůležitý nebo zanedbatelný úkol. Podívejme se na své životní poslání i na svou nynější životní situaci tímto pohledem, zkusme se v tom brát vážně! Papež František řekl: „Být křesťany znamená žít a dosvědčovat víru v modlitbě, ve skutcích lásky, prosazováním spravedlnosti a konáním dobra." Naše karmelitánské povolání nás k tomu přímo vede, vždyť naších charismatem je modlit se, poznávat Boha a vidět svět jeho očima. A z toho už vyplývá všechno ostatní...

Připomínáme

02 bře 2020 16:30-19:00
Setkání terciářů Klatovy
02 bře 2020 18:00-20:30
Setkání terciářů Kostelní Vydří
07 bře 2020 09:00-13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
07 bře 2020 14:30-17:30
Setkání terciářů Ostrava - Zábřeh
09 bře 2020 17:30-19:30
Setkání terciářů Brno

Kalendář

únor 2020
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 1

Přihlášení