Doporučujeme
„Mou velikou radostí je naděje, že jednou bude vše jasné.“
Jsou lidé, jejichž život je od raného dětství zatížen strádáním a utrpením nejrůznějšího druhu a kteří i v dospělosti klopýtají životem z jedné slepé uličky do druhé. Když se s nimi setkáme, ptáme se znepokojeně: jak to s nimi jen půjde dál? Ještě větší znepokojení a úzkost v nás pochopitelně vyvolává, když se sami ocitneme v životní krizi a dospějeme do bodu, kdy se nám náš vlastní život jeví jako slepá ulička či začarovaný kruh, způsobený neovlivnitelnými vnějšími okolnostmi, různými „náhodami“, zásahy druhých i našimi vlastními chybnými rozhodnutími, a my při nejlepší vůli a snaze nevidíme východisko.
Ani život Edith Steinové nebyl snadný a nevyvíjel se přímočaře. Jako mazlíček početné židovské rodiny ve Wroclawi sice byla opečovávaným dítětem, nicméně při své citlivosti a nadprůměrné inteligenci vnímala mnohem bystřeji než jiné děti, co se kolem ní dělo, a velmi trpěla tím, co slyšela a viděla a co bylo nějakým způsobem v rozporu s jejím nitrem.
Tomu odpovídala hloubka krize, kterou si prožila v pubertě a která vyústila do definitivního (jak tehdy věřila) rozchodu s vírou a s náboženským životem.
Ani jako studentka to Edith neměla lehké. Při svém existenciálním hledání pravdy se nemohla vyhnout nejrůznějším zklamáním. Studium psychologie, které začala s nadšením a do něhož vkládala velké naděje, tyto naděje nenaplnilo. Když objevila Husserlovu fenomenologii a přešla na universitu v Göttingen, rázem se jí otevřely nové obzory. Ale ani tentokrát před ní nezůstalo utajeno na dlouho, že její hlad po absolutní pravdě nebude dostatečně utišen ani zde. Nadšená studentka filozofie brzy takovým způsobem narazila na své hranice (i svého nového oboru), že upadla do hluboké deprese a v jisté fázi tohoto období koketovala s myšlenkou na sebevraždu. Aby toho nebylo málo, v rovině mezilidských vztahů k tomu přibyla nešťastná láska.
Ani po velmi úspěšném zakončení studií nezůstala ušetřena zklamání. Tentokrát v oblasti povolání: navzdory mimořádnému nadání a excelentní závěrečné zkoušce jí jako ženě bylo i nadále upíráno profesní uznání. Několik pokusů o habilitaci ztroskotalo jen na tom, že je žena. Dokonce i spolupráce s Husserlem, jehož osobní asistentkou se stala, se ukázala tak problematickou, že po dlouhém marném zápase Edith neviděla jiné řešení, než od svého učitele, kterého si velmi vážila, odejít.
V létě roku 1921, po četbě Knihy života od sv. Terezie z Avily, se Edith Steinová rozhodla požádat o křest v katolické církvi. Tento krok pro ni sice znamenal nalezení odpovědi na dlouholeté hledání smyslu života, ale její život se tím nestal snazším. Tím, co ji hluboce obšťastnilo a naplnilo – tím, co ona sama označila „nalezením pravdy“ –, se zároveň otevřela nepřekonatelná propast mezi ní a její matkou, která byla hluboce zakořeněná v židovské víře a kterou měla Edith velmi ráda.
Pokud jde o zaměstnání, otevřely se jí sice „nové dveře“: nejprve působila jako učitelka na dívčím gymnáziu Dominikánek od sv. Magdalény ve Speyeru, později se stala žádanou přednášející a docentkou na Německém institutu pro vědeckou pedagogiku v Münsteru. Avšak splnění svého nejhlubšího životního přání (po svém obrácení ke křesťanství) musela roky odkládat. Právě ohledy na matku a pochybnosti Editina duchovního vůdce o správnosti onoho životního kroku přiměly tuto konvertitku zříci se – minimálně dočasně – vstupu do kláštera.
Paradoxně teprve důsledky židům nepřátelského zákonodárství Třetí Říše, které jí znemožnilo jakoukoli profesní činnost, jí otevřely bránu kolínského Karmelu. Navzdory osobnímu štěstí z nalezení svého místa v životě i v církvi, z nalezení svého povolání, kterým bezesporu byla zvláštní účast na Kristově kříži (jak o tom vypovídá i její řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže), však Edith, která si v žádném případě nedělala iluze o cílech nacionálního socialismu, nesmírně trpěla nenávistným pronásledováním a systematickou „likvidací“ svého národa. Nakonec se úděl tolika příslušníků jejího národa stal údělem i jejím.
Život Edith Steinové v žádném případě neprobíhal pokojně a harmonicky, bez zlomů, krizí a zklamaných nadějí. Z pohledu „pouze“ lidského triumfálně ani neskončil. Nepodařilo se jí včas uprchnout z obsazeného Holandska a zemřela „předčasně“ v nacistické plynové komoře. V různých krizových situacích si jistě i ona opakovaně kladla otázku, proč se její život odvíjí právě tak a ne jinak. Jako karmelitka při ohlédnutí se zpět na tak mnohé, co zkřížilo její životní plány a přání, v jednom ze svých dopisů napsala:
„Leckdy si myslíme, že rozumíme vlastním dějinám. Avšak to, co nám v nich připadá jasné, je vždy jen povrchním odrazem toho, co zůstává tajemstvím Božím až do dne, kdy bude zjeveno všechno. Mou velikou radostí je naděje, že jednou bude vše jasné. Víra ve skrytý smysl dějin ať nás posiluje vždy, když to, co vidíme zvnějšku (ať už na sobě nebo na druhých), by nám chtělo vzít veškerou odvahu.“
(Z dopisu řeholnici Marii Ernstové, 16. 5. 1941)
Podle článku sestry Elisabeth Peeters, OCD, „Geistlich leben nach Edith Stein“
v časopise Karmel-Impulse, 1/1999,
zpracoval: P. Norbert Žuška, O.Carm.