KARMEL

P. Jindřich Zdeněk Charouz, O.Praem.

V loňském roce jsme si připomněli 300. výročí úmrtí bosého karmelitána, který stál u zrodu poutního místa v Kostelním Vydří, P. Karla Felixe Slavaty. Jednou z akcí, které jsme při té příležitosti uspořádali, byla slavnostní
bohoslužba v kostele Jména Ježíš v Telči, po níž následovala historická přednáška želivského premonstráta otce Jindřicha. Její obsah Vám v přepise, který P. Jindřich ještě opravil a doplnil, nyní přinášíme.

Máme-li mluvit o posledním mužském potomkovi rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka, není bez významu zamyslet se podrobněji nad tím, kdo Slavatové byli, a co pro P. Karla Felixe proto znamenalo jeho rozhodnutí,
o kterém bude dále řeč.

 

Slavatové byli jednou z nejstarších a nejpřednějších českých šlechtických rodin. Jako jejich nejvzdálenějšího předka historikové vyzkoumali v pramenech na přelomu 11. a 12. století jakéhosi pána, který se jmenoval Bleh a sídlil někde na Litoměřicku. Dokonce jeho rodina byla spřízněna i s bl. Hroznatou, který před svým odjezdem na křížovou výpravu, z níž se nakonec předčasně vrátil, odkázal tomuto Blehovi nějaký majetek právě na Litoměřicku. Z Litoměřicka se v průběhu 13. století Blehovi potomkové odstěhovali na Čáslavsko, proto se psali z Chlumu a Košumberka. Onen Chlum se nachází nedaleko Číhoště a Košumberk je známé poutní místo nedaleko Vysokého Mýta.

Nebudu zde vypočítávat všechny Slavaty, s jejichž jmény bychom se v historii mohli setkat, jen připomenu, že jeden ze Slavatů jménem Jan doprovázel Mistra Jana Husa do Kostnice.

Asi nejvýznamnější a nejznámější příslušník tohoto rodu byl pan Vilém Slavata, který se narodil roku 1572 a zemřel 1652. Nenarodil se jako katolík, ale ke katolictví přestoupil a ve své horlivosti a náboženské nesnášenlivosti pak překonal všechny své vrstevníky, kteří pocházeli ze starých katolických rodin. To není nic divného, tak se to mnohdy stává, že je „poturčenec horší Turka". Za císařů Rudolfa II. a Ferdinanda II. stoupal Vilém Slavata v zemských úřadech, až se nakonec stal nejvyšším sudím a byl jmenován jedním z místodržitelů českého království. Byl sice ve své funkci opatrnější než císařovi rádcové, kteří se zdržovali ve Vídni, nicméně mu to nebylo nic platné. 23. května 1618 byl spolu s Martinicem vyhozen z okna Pražského hradu. Přitom si rozbil hlavu. Při takovém úrazu na hlavě se člověku ani nemusí mnoho stát, ale bývá kolem toho mnoho krve, což zavdalo příčinu k tomu, aby v něm byl spatřován veliký mučedník. Také o tom, že pád z okna přežil bez úhony, se mluvilo jako o velikém zázraku.

Jisté je, že byl po bitvě na Bílé hoře jediným z Čechů, který radil ke krutým trestům, včetně zrušení staré stavovské ústavy. Tyto tresty se neobracely proti jednotlivcům, ale proti celé zemi, proti Českému království.

Pozdě prohlédl, že napomáhal tomu, aby čeští stavové přestali v Čechách vládnout. A naplnila se tu jistá ironie osudu, protože on sám svou vlast a českou řeč upřímně miloval. Je celkem pochopitelné, že když pan Vilém Slavata už před bitvou na Bílé hoře postupoval postupně výš v zemských úřadech, tak po této bitvě – s onou aureolou mučedníka – postupoval ještě výš. Dokonce dostal Řád zlatého rouna. Na stáří potom napsal
čtrnáct svazků pamětí, které se zachovaly. V nich vzpomíná na celý svůj život, na svou politickou činnost. Ačkoliv jsou jeho paměti pochopitelně celé zaměřeny osobně, je to vynikající zdroj informací o té době vůbec. 

Roku 1602, tedy dávno před bitvou na Bílé hoře, se Vilém Slavata oženil s Lucií Otýlií z Hradce a po jednatřicetiletém trvání tohoto manželství roku 1633 ovdověl. V historických knihách najdeme celkem rozporuplná hodnocení tohoto pána, všichni se ale shodují v tom, že byl spravedlivý a nezištný. Byl ovšem fanatický, a tak se s ním nedalo moc jednat. Ale na rozdíl od jiných fanatiků byl alespoň spravedlivý a nezištný.

Vilém Slavata měl dva syny: Adama Pavla, který neměl děti a dost dobře je ani mít nemohl, protože jeho manželka od něj krátce po svatbě utekla. Tento Adam Pavel zemřel roku 1657. Druhý syn se jmenoval Jáchym Oldřich a roku 1629 se oženil s paní Františkou z Meggau. Zemřel roku 1645 a měl s Františkou čtyři syny: Ferdinanda Viléma, Jana Jiřího Jáchyma, Františka Leopolda Viléma a Jana Karla Jáchyma. Nejstarší syn Ferdinand Vilém zemřel roku 1673 a zůstaly po něm čtyři dcery. Jan Jiří Jáchym zemřel roku 1689 a zůstaly po něm tři dcery. Slavatovský rod se tak ocitl na pokraji vymření, protože zůstali ještě dva pánové, a to byli oba kněží. Leopold Vilém byl kanovníkem v Pasově a Jan Karel Jáchym byl bosým karmelitánem. A co teď? Se zvláštním dovolením (dispenzí) od samotného papeže se pasovský kanovník Leopold Vilém roku 1690 oženil a již 26. ledna 1691, tedy ani ne za rok, ve stáří 52 let zemřel. Během svého krátkého manželství nestačil potomka zplodit. A tak zůstal v celém rodu jediný muž – Jan Karel Jáchym. Ten se ovšem rozhodl nevzdat se

toho, že je karmelitánem. A tomu právě budeme věnovat pozornost.

Ještě než se na Jana Karla Jáchyma zaměříme blíž, musíme si říci obecně, co to vlastně pro něj znamenalo, když se ve stáří 51 let najednou musel rozhodnout, co dál. Totiž: rozhodovat se musí člověk často. Ale asi nikomu z nás se nestane, že bychom měli v rukou osud celého takového rodu.

To je zcela nesrovnatelné s tím, co můžeme zažít my dnes. Vymření šlechtického rodu – navíc po sedmi stoletích jeho existence – to nebylo jen tak. Řekl jsem již na začátku, že Slavatové byli jedním z nejpřednějších českých rodů. Mluvívá se o aristokracii. My jsme zvyklí na to, že se tohoto slova užívá v různých významových odstínech. Chceme-li ale být věcní, musíme si nejdřív uvědomit, že aristokracie není totéž co šlechta. To nejsou synonyma. Šlechta je něco trochu jiného. Aristokracie, přeloženo doslova, znamená: vláda nejlepších. A mezi šlechtou můžeme za aristokracii označit pouze špičky. Knížecí rody. Ne snad ty nejbohatší, ale – chcete-li – ty nejurozenější. Je dobré se opravdu hlouběji zamyslit nad tím, co to obojí znamená: šlechta i aristokracie. Označení šlechta je odvozeno od toho, že to byli lidé ušlechtilí nebo šlechetní, kteří měli určité kvality. A předpokládalo se, že kvality v tom šlechtickém rodě budou dědičné. V samotných šlechtických rodech se toto vědomí udržovalo také: vědomí jakési zodpovědnosti – zodpovědnosti i před Bohem – za to, co jim bylo svěřeno.

Nespatřujme v tom nějakou pošetilou pýchu na šlechtický erb nebo predikát (přídomek). Oni se mnohdy psali po nějaké „Bohem i lidmi zapomenuté" vesničce, která měla pět chalup, a to přesto, že později dosáhli i těch

knížecích titulů. Ani tehdy ten svůj původ nezapřeli, ale hlásili se k němu. V tom hrálo velikou roli právě ono vědomí zodpovědnosti. To je něco, co je asi dnešnímu člověku dost cizí. A obávám se, že to je veliká chyba.

I mezi šlechtou tedy jen ti nejurozenější – jakási špička – mohou být označeni za aristokracii. Tyto rody bývaly i hodně bohaté, protože mívaly veliké majetky, které ale nebylo záhodno dělit, právě aby se udrželo postavení nebo jméno rodu. A nejpřednější z rodiny, hlava rodu, měl titul „vladař", např. „vladař domu rožmberského", nebo „vladař domu hradeckého". Když vymřeli páni z Hradce, tak titul „vladař domu hradeckého" přešel na Slavaty. A teď najednou vladař domu hradeckého stojí před rozhodnutím: vymřít, a nebo učinit pokus o zachování rodu? Co je víc: zůstat řeholníkem nebo zachraňovat trvání rodu a jména? Co je důležitější?
Kromě aristokracie tvořila tehdejší společenský žebříček ještě různá středně zámožná šlechta, pak všelijací zchudlí rytíři a potom ještě spousta dalších šlechticů, kteří se tu najednou vyrojili po bitvě na Bílé hoře. Jednak nejrůznější vojáci, kteří do našich zemí přišli, a nebo zchudlá šlechta, zkrachovalé existence z celé Evropy. Nadto tehdy docházelo k tomu, čemu se říká „inflace titulů". Byly udělovány nejrůznějším úředníkům, kteří se vyznamenali svou kancelářskou službou a – bez toho by to nešlo – měli peníze (nabývaný titul si museli zaplatit). Byl to takový začarovaný kruh, do kterého bylo možno ale vstoupit na kterémkoliv místě: titul otevíral cestu k úřadu, úřad otevíral cestu k majetku a majetek otevíral cestu dalším úřadům a titulům. A tak se to točilo pořád dokola...

Vladařem, hlavou rodu ale mohl být jen jeden. Co tedy s ostatními syny? Ti před sebou měli několik možností. Buď úřednickou kariéru – v zemských či dvorských úřadech – nebo kariéru vojenskou či diplomatickou. Ta byla asi ze všech nejméně snadná, protože vyžadovala veliký osobní majetek. Reprezentovat vladaře a vlastní zem byla čest, ale dotyčný to musel financovat ze svého. Což bezpochyby nebylo jednoduché. A pak tu byla ještě kariéra církevní. Nedávno předtím – na sklonku 16. a na počátku 17. století – se u nás uplatnilo několik zajímavých momentů. Za prvé se mluvilo o hrozbě, kterou představovali jezuité, protože dost významně ovlivňovali šlechtické syny, aby vstupovali do církevních služeb. Jenže právě mezi těmi nejpřednějšími rody u nás se v té době synů zrovna nějak nedostávalo, což je statisticky doložitelná skutečnost. Tuto církevní kariéru navíc ovlivňovalo to, do které skupiny šlechticů dotyčný muž patřil, protože obyčejní rytíři bývali docela běžně faráři i na venkovských farnostech. Ti se nestávali kanovníky nebo biskupy. Takový případ byl spíš výjimkou. Mezi šlechtici – a je důležité to říci – hraje velkou roli to, čemu se říká rodová paměť. Oni si skutečně byli vědomi svých kořenů a toho, co reprezentují, co znamenají. V tom nejlepším slova smyslu. Ne nějaká rodová pýcha, kdy jsou lidé pyšní na něco, co si vlastně spíš vysní. Zde se jednalo o vědomí zodpovědnosti vůči předkům i lidem kolem sebe i vůči budoucnosti. 

Toto vše je nutné si uvědomit, když chceme mluvit o posledním Slavatovi. Jan Karel Jáchym Slavata se narodil roku 1640. Jako sedmiletý začal získávat základy vzdělání v jezuitské koleji v Jindřichově Hradci, potom se dostal se svou maminkou Františkou do Vídně, protože ona tehdy byla nejvyšší hofmistryní na dvoře císaře Ferdinanda III. a měla na starosti císařova syna, příštího císaře Leopolda I. Tam Jan Karel Jáchym žil v letech 1654-1657, s budoucím císařem se spolu spřátelili a to se významně projevovalo ve celém dalším životě obou dvou. Potom Slavata studoval jezuitské univerzity: v Ingolstadtu v Bavorsku, kde byl zapsán v roce 1658, a pak – pokračoval v cestě na západ – v roce 1659 v belgické Lovani. Podle dokladů neuměl jediného slova česky. Jeho otec byl velikým milovníkem české řeči, kdežto on neuměl slova česky... Ale to neznamená, že by byl nějakým odrodilcem, který by českou zemi neměl rád a neměl k ní žádný vztah!

A potom najednou zjišťujeme v jeho životním příběhu veliký zlom: na počátku 60. let nacházíme milého Slavatu v noviciátu bosých karmelitánů v Římě a 11. července 1663 složil slavné (tj. na celý život) řeholní sliby a byl

vysvěcen na kněze. Dostal řeholní jméno Karel Felix od sv. Terezie. Působil v konventu S. Maria della Scala v Římě v Zátibeří – to je zajímavý kostel, kde jsou bosí karmelitáni dodnes. On měl ve svém řeholním jménu přídomek: „od sv. Terezie“ a v tom kostele uchovávají jako vzácnou relikvii pravou nohu sv. Terezie. Dostali ji ze Španělska, když byl římský konvent založen.

01 2013-strop kaple

Dva výjevy z malby na stropě kaple (obrázek kaple na str. 13): venkované zachraňují Karla Slavatu, anděl jej posiluje v rozhodnutí zříci se světa a odejít do řehole.

Později působil P. Karel Felix v konventu sv. Silvestra a sv. Terezie v Caprarolle u Bracciana, kousek od Říma, a tam jej v roce 1668 nalézáme při slavnostním otevření nové karmelitánské poustevny Monte Virginio u Bracciana. Nejenže se zúčastnil té slavnosti, ale stal se jedním z prvních desíti členů tamní nové komunity. Podílel se na dostavění celého areálu, za matčiny peníze tam nechal postavit kapli sv. Karla Boromejského. Po

několika letech byl od r. 1671 převorem kláštera bosých karmelitánů v Praze na Malé Straně, o něco později působil ve Vídni a roku 1674 byl na generální kapitule zvolen mezi šest nejvyšších představitelů řádu.

Až do roku 1710 působil v nejvyšších úřadech svého řádu. Čtyřikrát byl zvolen generálním prokurátorem (zastupujícím řád u papežské kurie), třikrát jedním z generálních definitorů (bezprostředních poradců generálního představeného) a v letech 1680-1683 byl generálním představeným řádu. Později v letech 1695-1698 působil jako provinciál římské provincie. Nakonec od r. 1710 až do své smrti v roce 1712 zastával funkci rektora v semináři sv. Pankráce v Římě.

Je celkem pochopitelné, že díky svému rodovému původu, díky svému přátelství s císařem Leopoldem a také díky tomu, že byl generálním představeným řádu, hrál nutně politickou roli. To mu šlo, byl politicky docela obratný a se svými názory se netajil. Vystupoval tak otevřeně prohabsbursky, že po vypršení lhůty svého úřadu, oněch obvyklých tří let, nebyl už pak víc generálním představeným zvolen – právě proto, že se prezentoval tak příliš výrazně a příliš jednostranně. Je to zajímavé, že se kontemplativní řeholník takto uplatňoval ve vysoké politice. To není v té době nic mimořádného a také nesmíme zapomínat, že on se i v té politice – podle svědectví, která se dochovala – uplatňoval opravdu jako kontemplativní řeholník. Několikrát je o něm v historických svědectvích zmínka jako o kandidátovi na kardinálskou hodnost, několikrát se v nich o něm mluví vážně jako o kandidátovi na některé významné biskupské stolce včetně Prahy – což všechno údajně on sám osobně odmítnul.

Slavatovo vysoké postavení v řádu vzbuzuje otázku, na kterou nám dochované prameny neumožňují dát odpověď, totiž jestli se do čela řádu vypracoval o své vlastní vůli, jinými slovy jestli o to stál a usiloval. Spojíme-li dohromady vše doposud řečené, totiž rodový původ, který šlechtice jaksi předurčoval k předním úřadům a funkcím, dispozice, se kterými Jan Karel Jáchym přišel na svět, jeho vzdělání a vše ostatní, můžeme říci, že
jeho volbou do této vysoké funkce byly celkem logicky zhodnoceny jeho kvality, jak si je jeho současníci uvědomovali. Kdyby se „dral“ do úřadů, asi by neodmítal biskupství a kardinálskou hodnost. A tak nakonec dal

roku 1691 definitivně přednost Bohu, nebo chcete-li řádu, před závazky vůči svému rodu.

Jako generální představený řádu v letech 1680 až 1683 vizitoval roku 1682 také karmelitány v Čechách a při té příležitosti byl v Telči. Dobové svědectví o této jeho návštěvě uvádí:

Dne 11. Februarii ráčila přijeti Jeho Milost hraběcí Excelence (Jan Jiří Jáchym Slavata) z Vídně do Telče na noc a s sebou přivésti vysoce důstojného pana patera Karla, generala celého řádu karmelitánského, pana bratra svého nejmilejšího, z řeholi bosákův, s některými ještě jinými pány patery přespolními téhož řádu.
Byli z poručení milostivého Jeho Milosti hraběcí Excelence s tou největší možnou počestností přivítáni. Na šesti krytejch vozích vyjelo se proti nim až do první vesnice Zvolenovic, před kterýmž jedna malá companie rejtarů domácích s pěknou štanderou jela.
V městě všechno měšťanstvo stálo ve zbrani, sedláci pak dvoumy řady přes celou cestu skrz předměstí a město až k zámku stáli s rozsvěcenými světly, což též ve všech oknech v domech celého města bylo spatříno. Blíž zámku byla brána vítězná slavná s erby rozdílnými a jinším ozdobená, u brány města vítal ouřad, v městě před svými příbytky celé židovstvo se všemi svými ceremoniemi, u kostela z obouch stran mládež pěkně oblečená, z jedné mužského, z druhé strany ženského pohlaví. Potom velební páni patres jesovitae pod zvukem trub, bubnů a varhan do kostela počestně uvedli, tam se litanie hřmotně zpívaly. Na to do zámku ode všech vyprovázen a ode mně v pokoji veřejně latinskou řečí pozdraven, vše velmi milostivě přijíti ráčila, s čímž se tato slavnost ten den skonala. 1

Kromě toho musel navštívit Telečsko ještě jednou, ale o tom se nám tak podrobná zpráva nedochovala. V roce 1709 totiž při svém pobytu v Telči zodpověděl panu Gerhardovi Jindřichu Butzovi z Rolsbergu záhadu, kterou
představovala světla, která se objevovala nedaleko Kostelního Vydří. Poradil mu, aby nechal namalovat a umístit na tom kopci nad vesnicí obraz Panny Marie. Baron Butz k tomu účelu i postavil malou kapli a P. Karel Felix Slavata do ní nový obraz Panny Marie vlastnoručně umístil. A od té doby je v Kostelním Vydří poutní místo.

Ještě jedna kaple v okolí Telče vděčí za svůj vznik P. Karlu Felixovi – kaple sv. Karla Boromejského u Vanova, opředená pověstmi o pádu mladého šlechtice do vlčí jámy a jeho záchraně poté, co slíbil zasvětit svůj život

službě Boží. Dosud byl problém všechny údaje literaturou uváděné sladit tak, aby si vzájemně neodporovaly. Šťastnou náhodou byl dr. Stanislavou Novákovou v jindřichohradeckém archivu nalezen testament, sepsaný
P. Karlem Felixem při vstupu do řádu. Tento dokument z roku 1660 zmiňuje hrůzyplný zážitek ve vlčí jámě 13. října 1653 a zavazuje matku k postavení kostelíčku sv. Karla Boromejského.

01 2013-kaple

Kaple sv. Karla Boromejského, zbudovaná nad místem, kde se Karel Slavata pádem do
vlčí jámy ocitl v ohrožení života.

Nejdůležitější je datum oné události – Slavatovi bylo tehdy třináct let, což by mohlo vysvětlovat mnohé z jeho dalších životních kroků. On svůj slib Bohu od počátku myslel vážně, ale jeho okolí to bralo jako dětský rozmar
a projev rozrušené mysli. Proto jej zasnoubili s mladou šlechtičnou Klárou z Atemsu, proto on během své kavalírské cesty po Evropě vstoupil ke karmelitánům v Římě, kam odešel dokonce i bez vědomí svého vychovatele, který jej doprovázel. Proto také asi dal po třiceti letech řeholního života přednost klášteru před manželstvím. Bez zajímavosti není ani možná souvislost se sv. Karlem Boromejským, který byl jedním z jeho křestních i řeholních patronů a jemuž byly dedikovány i svatyně v Braccianu a ve Vanově: právě tento světec, když se jako čtyřiadvacetiletý nečekaně stal vladařem domu aronských Borromeů, dal přednost kněžství. Jméno i majetek přešly na další příbuzné.

Bez nadsázky lze mluvit o hrdinském činu – u Borromea i u Slavaty. Nádherný příklad a povzbuzení k hledání a objevování skutečných hodnot v našem dnešním životě.

Připomínáme

Kalendář

prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Přihlášení