KARMEL

Fr. Desiderio García Martínez, O.Carm.

Dodatek: Formátor – průvodce v umění rozlišování

Před několika lety jsem slyšel jeden příběh, který se skutečně stal. Španělská teroristická skupina ETA provedla v časných ranních hodinách v centru Madridu v budově firmy Telefónica pumový útok. Nedaleko spala zrovna v tu dobu jakási rodina. Když otec výbuch uslyšel, leknutím vyskočil z postele, zatímco matka spala sladce dál. Muž se vyklonil z okna a pak celý nervózní zapnul rádio, protože tušil, že se děje něco vážného. Jeho žena stále s naprostým klidem oddechovala spokojeně dál. Najednou nejmladší dítě z rodiny slabounce zakňouralo (nebyl to ani pláč). Matka se v tu ránu probudila a nervózně přispěchala k dítěti, aby viděla, co se děje. Nevzbudila ji ani bomba ani manželovo nervózní pobíhání sem a tam. Co jí však rozbušilo srdce leknutím? Slabé zaplakání jejího dítěte.¹

Rozlišování vede vždy ke stavu bedlivého naslouchání tomu, co má pro nás důležitost zásadního rozhodnutí. Ctnost rozlišování nám pomáhá od halasu a hřmotu, které na nás násilně útočí a chtějí nás zaplnit (v podobě myšlenek, emocí apod.), rozpoznávat hlas Boží, což je naopak ševelení jemné, málem neslyšitelné (srov. 1 Král 19), jež zde ale je. Jde o to, abychom mezi rozličnými hlasy nalezli hlas Božího ducha, který je často tichý, a naladili se na něj. Rozlišování (ze strany formátora) znamená:

„pomáhat kandidátovi vnímat často nenápadné Boží volání a působení v konkrétních životních okolnostech a pomáhat mu objevovat (nové) stezky, kterými jej Bůh vede“ (RIVC 58a).

Řecké slovo diakrisis², které do latiny překládáme jako discretio, znamená rozdělení, odluku, rozdílnost, dělení ve smyslu fyzického oddělení³. Slovní základ španělského slovesa rozlišovat – „discernir“ nabízí i jeden nový smysl, totiž prosívat (cerner). Na vesnici se tímto výrazem pojmenovávala práce, při níž se pomocí síta prosívalo obilí, a oddělovalo se tak zrno od plev. Při rozlišování skutečně klademe naše životy na řešeto evangelia, třeseme jím a pozorujeme, co propadává a co zůstává. Svatý Jan Kassián tvrdil:

že „bez daru rozlišování nelze dokonale ani vypěstovat ani uchovat žádnou ctnost“ a že „(ctnost) rozlišování je matkou⁴ a opatrovnicí všech ctností.“⁵

Když dokument RIVC přirovnává rozjímání k „srdci“ karmelitánského charismatu (srov. RIVC 4; 23), pak rozlišování bude pro naše srdce představovat: konat jeho jakási pravidelná vyšetření – „elektrokardiogram (EKG)“, abychom přezkoumali puls jeho kontemplativní činnosti (netrpí-li srdeční arytmií, angínou pektoris, srdečními záchvaty, či zda naopak se těší dobrému zdraví...). Rozlišování se mění v umění vytrvat v rozhodnutí žít v následování Krista (srov. Řehole sv. Alberta, čl. 24).

V rejstříku k RIVC 2000 je celý dlouhý seznam (více než 30) odkazů k tomu, jakou roli a jaké předpoklady má po celou dobu formace formátor splňovat. Vy je určitě velmi dobře znáte (srov. čl. 57, 58, 59, 61, 73, 75, 77, 79b, 80, 82, 83, 85, 86, 87, 89b, 90–91, 94, 95, 96, 97, 98, 100e, 101, 102, 108, 110, 113, atd.). Mezi nimi je jako základní poslání formátora často a opakovaně zdůrazňováno rozlišování a hodnocení (srov. RIVC 14; 58a). RIVC v čl. 14 to vysvětluje takto:

„Proto nemá být formace považována za nahromadění zásoby myšlenek a zvyklostí nebo za osvojení si přísného způsobu života. Spíše jde o získání schopnosti rozlišování, pružnosti a disponovatelnosti – tyto vlastnosti uschopňují k stálé obnově života a k ustavičnému zápasu o radikální oddání se Kristu v souladu s karmelitánským životním stylem.“

V oblasti rozlišování se (obvykle) téměř na vše uplatňuje ignaciánská metoda. Myslím si, že by bylo velkou výzvou pokusit se uplatňovat na náš proces formace moudré rozlišování, opírající se o zkušenosti karmelitánské.⁶ V RIVC z roku 2000 můžeme spatřit v podstatě dvě důležité úrovně rozlišování.

1. První se týká období počáteční formace. Rozlišování je „nástrojem“, „cvičením“, které skrytě, avšak nepřetržitě doprovází kandidáta po celou dobu jeho formace (a učí jej), aby se rozhodoval. Rozlišování (je i úkolem formátora a jemu) pomáhá hodnotit (srov. RIVC 58d). Doprovázení osobními rozhovory ze strany formátorů má být trpělivé, pevné, rozvážné, pozorné, milosrdné (srov. RIVC 58b), je však třeba, aby neslevilo z úkolu jasně předkládat požadavky následování Krista v Karmelu (srov. RIVC 58b). V každé etapě počáteční formace je formátor zodpovědný za to, aby podle solidních poznávacích kriterií kandidáta ohodnotil (srov. RIVC 58d; již před přijetím do postulátu – čl. 70; v postulátu – čl. 80; v noviciátu – čl. 90; před slavnými sliby – čl. 102; před svěcením – čl. 113). Při rozlišování v dané etapě je nutné, aby formátor – ten, jenž doprovází – zaujal postoj staršího bratra ve víře. RIVC doporučuje, aby využíval všech poznatků, které nám poskytují humanitní vědy, zvláště psychologie (srov. RIVC 26, 92, 77, 58). Formátor – tedy starší bratr ve víře – má mít „čich“ a moudré srdce, aby kandidáta vedl a současně jej podněcoval k ochotné poslušnosti vůči Božímu plánu. Ten, kdo kandidáta vede, musí opatrně dbát na to, aby nesuploval, co má činit kandidát. Protože tím, kdo rozlišuje, je nakonec kandidát sám.
2. Při stálé – trvalé formaci už nepůsobí učitelé ani formační tým jako během počáteční formace. Formátorem, který rozlišuje, je v tomto případě sama komunita, bratři (srov. RIVC 55; 56). Komunita se mění ve společenství poutníků, kteří společně, každý s jinou mírou zodpovědnosti, hledají to, „co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2). Komunita, která plní funkci formátora, bude den po dni střežit „čisté srdce a dobré svědomí“ celé komunity bratří (srov. Řehole, kap. 2). Rozlišování (jí) uchrání dar kontemplace, aby nezeslábl.

Nepřítel bude útočit ještě ostřeji. Bude se snažit narušit dvě velká znamení, která ji charakterizují: lásku a jednotu. Jak teď vniknout mezi bratry? Teď, když jsou všichni ještě blíže Pánu! Bude se pokoušet vetřít se mezi ně tím samým způsobem, jakým přicházejí myšlenky a city, které vnuká Duch svatý. Podsune myšlenky, které jsou stejného ražení jako dotyčný bratr: zbožnému vnukne myšlenky zbožné; ušlechtilému ušlechtilé apod. Tomu, kdo je velmi pracovitý, přece nebude nepřítel našeptávat pomyšlení na lenost. Vždyť ví, že s tím by u něj neuspěl. Spíš jej bude ponoukat k tomu, aby se pouštěl do všeho možného: do rytí zahrady, žehlení, celebrace, vaření. Tomu, kdo tíhne k samotě a tichosti, vnukne nepřítel touhu uzavřít se ještě víc do sebe sama, postavit si okolo své cely půldruhého metru vysoký plot, nejlépe s ostnatými dráty, popřípadě vrhat se do stále větší a větší askeze, včetně pokušení hrát si na „reformátora“. Toho, kdo není příliš velkým milovníkem předpisů, dožene k tomu, že na obranu svého „ne–dogmatismu“ (vůči těm, kdo mají jiné názory) vytáhne do křižáckého tažení (a ani mu nedojde, že v této své horečnaté snaze vytváří nový dogmatismus!). A tak se budeme domnívat, že jde o ctnost, ačkoliv se točíme kolem pouhých svých potřeb,⁷ hluboko ukrytých pod rouškou zbožnosti, svatosti, zdravého úsudku apod. Nejprůkaznějším znamením, že ne všechno pochází od Ducha svatého, bývá, pokud se pozornost stáčí stále a stále k nám, k našemu zadostiučinění, k našemu já.

(Zde) rozlišování už nemá podobu nástroje, techniky či cvičení, nýbrž stává se z něj „habitus“, postoj, způsob bytí a života, zaměřující se neustále k jeho kontemplativnímu rozměru, takže pak v komunitě hledáme, rozpoznáváme a oceňujeme cestu, kterou nám ukazuje Bůh.

Závěr: Formátor je nástrojem v rukách Boha – velikého sochaře. K tomu, abych se stal dobrým formátorem, nestačí být pouze dobrým řeholníkem. K tomu, abych si vzal na starost život druhého, nestačí „být hodný“. Jak jsme mohli vidět v RIVC v čl. 57 a 58, formátor není přeborníkem co do lidské zralosti, ani hrdinou co do dokonalosti. Je prostředníkem, „starším bratrem“ ve víře, jenž sám je zasažen pohledem Kristovým a postupně stále více proměňován v jeho obraz. Tím se z něj stává mystagog, který vede ke kontemplaci, ke sjednocení s Bohem. Úkolem formátora je vychovávat, formovat a doprovázet. Koná svůj úkol, aniž by poutal pozornost na sebe, v pokoře a s vědomím, že půda, po které kráčí – tj. kandidát – je půda svatá, náležící pouze a jedině Pánu. V neposlední řadě nesmíme opomenout, že provedení velkých uměleckých děl, přičemž ve formaci je tomu právě tak, není, a to si málo lidí uvědomuje, výsledkem improvizace nebo náhlého přívalu inspirace či kreativity, který umělce popadl. Tato díla jsou vždy plodem spousty času, práce a trpělivosti.

Ze španělštiny přeložila Jaroslava Kučerová