KARMEL

Pavlína Čančarová

Když jsem psala svou diplomovou práci na téma „Apoštolát laiků ve spiritualitě karmelitánského třetího řádu“, věnovala jsem mimo jiné krátce pozornost i jeho dějinám. Použila jsem přitom knihu Karmel in der Welt. Katechismus für Karmel-Terziaren, kterou napsal někdejší provinciál karmelitánské hornoněmecké provincie Josef Kotschner a která vyšla ve Straubingu v roce 1961. Informace, které jsem z ní mohla načerpat, mi připadly zajímavé a jinde nedostupné. Věřím, že to je historie poučná. Ukazuje, že život karmelitánského třetího řádu se mimo jiné odvíjel podle rozvoje, případně úpadku, celkového náboženského života a že pro „přežití“ karmelitánského třetího řádu v určitém období v některých oblastech byl důležitý a nenahraditelný každý jednotlivec, který poctivě žil své terciářské povolání.

Bulou „Cum nulla,“ kterou vydal 7. října 1452,1 dovolil papež Mikuláš V. přijímat do Karmelu ženy, žijící v zasvěcené čistotě (continentes), a generálnímu převorovi a provinciálům řádu umožnil tyto skupiny žen řídit a vymezovat jim i způsob života.2 A tak se vlastně otevřela cesta i ke zřízení karmelitánského třetího řádu, který by byl tvořen nejen ženami, jež se rozhodly žít zasvěceným způsobem života, ale i laiky – muži a ženami, kteří by žili „ve světě.“

28. listopadu 1476 papež Sixtus IV. vydal další bulu „Dum attenta,“ kterou povolil karmelitánskému řádu vtiskovat různým skupinám laiků stejné uspořádání, jako měly třetí řády jiných mendikantů. Touto bulou bylo dovoleno přijímat do Karmelu muže i ženy, ať už žijící v zasvěcené čistotě či v manželství. Tím byla existence karmelitánského třetího řádu umožněna de iure, kanonicky, poněvadž karmelitánům se ohledně třetího řádu přiznávaly stejné pravomoci, jaké měli františkáni a dominikáni už dlouhou dobu.


Před rokem 1452 tedy sice známe osoby, které patřily ke Karmelu a žily ve světě, ale nebyli to oficiálně terciáři, resp. terciářky. Jejich přidružení ke Karmelu mělo jiný status.
Od poloviny 15. století do poloviny 16. století karmelitánské terciářky – ženy žily většinou řeholním způsobem života, ve společenství. Teprve po roce 1550 máme svědectví o tom, že byly do třetího řádu přijímány i osoby, které se nestávaly členy nějaké společně žijící komunity terciářů, ale žily duchovním životem ve světě. Zdá se, že zde se poprvé setkáváme s karmelitánským třetím řádem skutečně pro osoby ve světě, tzn. s terciáři – muži i ženami, kteří své povolání do třetího karmelitánského řádu žili ve svých domech, mezi svými příbuznými, a to v manželství či jako svobodní. Řehole sepsaná pro ně roku 1455 blahoslaveným Janem Sorethem nebyla obecně závaznou. Např. v Belgii se jí řídili již dvě stě let, když teprve se povědomí o ní rozšířilo i do jiných zemí. Soreth nejspíš nikdy neměl v úmyslu zavést nějakou jednotnou řeholi pro celý třetí řád. Proto došlo k tomu, že než byla dána třetímu řádu podoba, opírající se o jednu společnou závaznou řeholi, uplynulo dvě stě let.
Obecně závazná řehole pro třetí řád byla generálním převorem vydána až v 17. století.
Teprve v roce 1637 se řádová kurie chopila myšlenky jednotného zákonodárství pro třetí řád. Tehdejší generál Theodor Stratius sestavil řeholi, která byla velmi stručná a zjevně napodobovala řeholi sv. Alberta.3
Již čtyřicet let poté, v roce 1678, vydal generál Emilio Jacomelli jinou řeholi, která byla co do formy jednodušší než ona předchozí. Následujícího roku ji generální prokurátor P. Ferdinand Tartaglia rozšířil o doplňky a vysvětlení. Tato výsledná řehole byla určena celému třetímu řádu a zůstala (s výjimkou některých změn) oficiální právní normou pro celý karmelitánský třetí řád až do roku 1923.
Dobu svého největšího rozkvětu prožíval třetí řád bezpochyby v 17. století, v době velké reformy řádu, tzv. tourainské reformy. Ta měla na třetí řád velmi požehnaný vliv. Třetí řád vzkvétal především ve francouzských provinciích Karmelu. Horlivým podporovatelem byl bratr Marek od Narození (Páně), který v roce 1681 uveřejnil řeholi a statuta, která vydali Jacomelli a Tartaglia, a doprovodil je svým komentářem.
V té době byl třetí řád dokonce silně zastoupen i v Polsku a také na jihu Ruska. Právě tak v Itálii prožíval třetí řád po zavedení tourainské reformy velký rozmach a především v 18. století tam velmi vzkvétal. Počet terciářů byl tak vysoký, že dokonce diecézní kněží obdrželi dovolení přijímat do něj nové členy. Ve Španělsku kvetl třetí řád ve druhé polovině 17. století především ve městech Barcelona, Olot, Granada a Madrid. Po počátečním sporu o oprávněnost existence třetího řádu ve Španělsku, Brazílii a Portugalsku získal třetí řád i tam oblibu a úctu. Záhy mohl představený komisariátu v Lisabonu přijmout více než 20.000 členů, mezi nimi i krále Jana II. a jeho bratry.
Těžké časy úpadku a zániku zažíval třetí řád ke konci 18. století až do počátku 19. století. Především Velká francouzská revoluce v letech 1789–1799 velmi uškodila náboženskému životu v mnoha zemích. Karmelu ve Francii, Belgii a Německu zapříčinila úplný zánik. V Itálii Cavourovy zákony téměř znemožnily vnější rozvoj náboženského života. Podobným úpadkem trpěly i Brazílie a Španělsko. V Polsku a Rusku byl třetí řád úplně zatracován. Asi jedinou výjimkou bylo Irsko. V roce 1845 tam vyšel první překlad Jacomelliho a Tartagliovy řehole do angličtiny.
V kontextu obecných církevních dějin vidíme, že se význam a život karmelitánského třetího řádu odvíjel podle rozvoje, příp. úpadku celkového náboženského, resp. řeholního života vůbec. Když byly v 18. století (u nás za císaře Josefa II.) karmelitánské kláštery rozpuštěny a jejich kostely zrušeny, dotklo se to neblaze i jednotlivých společenství terciářů, která byla s těmito kláštery spojena. Nicméně třetí řád v několika případech přežil díky vedení diecézních kněží, kteří sami byli karmelitánskými terciáři. Často právě tito nadšenci a horlivci zprostředkovali později i obnovu klášterů při někdejších karmelitánských kostelích, které zachránili před úplnou likvidací.4
Nový život se Karmelu a jeho třetímu řádu vrátil teprve před koncem 19. století. Staré provincie byly znovu obnoveny a byly založeny také nové. Tak vznikla v USA, na Filipínách, v Holandsku a v Bavorsku nová společenství třetího řádu. Také v Rakousku, Itálii, na Sicílii, na Maltě a ve Španělsku se třetímu řádu se znovuobnovením a uspořádáním klášterů řádu vrátil nový život a nový duch. V Brazílii se v roce 1922 se souhlasem sv. Otce dokonce mohl konat první kongres třetího řádu.
Co se týká vlastní osobní identity terciáře, je známo, že již v 19. a v 20. století se velmi uplatňovala snaha podporovat sekulární ráz terciářů. Toto úsilí pak vyvrcholilo v řeholi, která byla schválena a vyhlášena v roce 2003, tedy necelých čtyřicet let po skončení Druhého vatikánského koncilu.

Připomínáme

12 čvn 2024;
00:00
bl. Hilarius Januszewski, mučedník
14 čvn 2024;
00:00
sv. Elizeus, prorok
15 čvn 2024;
08:00 - 12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
22 čvn 2024;
15:00 - 19:00
Setkání terciářů Frýdlant n. Ostravicí
29 čvn 2024;
09:00 - 15:00
Setkání terciářů Hradec Králové

Kalendář

červen 2024
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Přihlášení