Doporučujeme
Sr. Pavla Křivánková, SCSC
V pozůstalosti otce Metoděje Minaříka se nacházejí namnožené fotografie Michaelky Haukové (1951–1957) a obrázek vytištěný u příležitosti jejího pohřbu, obsahující data, z nichž je zřejmé, že dívenka zemřela rok po svém prvním svatém přijímání. Když jsem pátral po vzpomínkách na otce Metoděje mezi sestrami kongregace sv. Kříže v Kroměříži, protože P. Metoděj byl účetním v Albrechticích nad Orlicí v Domově důchodců, kde pracovaly i ony, a sloužil jejich komunitě jako kněz, slíbila mi sestra Pavla, že mi o Michalce poskytne víc informací. Rád bych se o ně podělil i s vámi. Události, které tehdy oslovily pětačtyřicetiletého otce Metoděje, mohou nyní vystoupit i před náš duchovní zrak.
Michaelka Hauková se narodila 12. listopadu 1951 v Brně. První svaté přijímání přijala ve věku čtyři a půl roku 27. 5. 1956. Naposled přijala Krista v eucharistii 7. července 1957. Zemřela 17. července 1957 v Lukově u Zlína. V prázdniny roku 1957 přijela ke svým příbuzným do Lukova u Zlína paní Růžena Hauková se svými dvěma dětmi, Michaelkou a Jindřiškem. Dvě sestry Fádlerovy z Lukova totiž uzavřely manželství s dvěma bratry Haukovými z Brna. Obě děvčata v mládí navštěvovala obecnou školu u sester sv. Kříže v Lukově. Proto paní Růžena navštívila v neděli odpoledne sestry sv. Kříže v domově důchodců, který byl zřízen v bývalém sirotčinci Carolineum. Seděly jsme společně v zahradě u skalky Panny Marie Lurdské a povídaly si. Brzy přišli za námi na návštěvu rodiny Haukovy dva mladí muži, Josef Koláček, později činný jako jezuitský kněz ve vatikánském rozhlase, a Ludvík Kolek, umělec, známý výzdobou interiérů kostelů.
Dne 17. července 1957 odpoledne přiběhl do kanceláře v domově důchodců chlapec se zprávou: „Paní Hauková prosí, aby sestřičky přišly ke svatému Janu. S Michaelkou se něco stalo.“ Dvě sestry ihned běžely po Hradské ulici nahoru k lesu, kde byla socha svatého Jana Nepomuckého. Našly paní Haukovou, klečící před mrtvolkou Michaelky a modlící se otčenáš. Co se stalo? V ten den ráno odešla paní Hauková do kostela na mši svatou. Michaelku nebudila, protože měla den před tím střevní potíže. Když se maminka vracela z kostela, slyšela znít z pokojíku, kde byly ubytovány, stříbrný hlas Michaelky, která zpívala: „Pojď k Spasiteli, pojď ještě dnes.“ Po obědě se maminka vypravila s dětmi ke svatému Janu, seděla na kládách a háčkovala, Jindřišek klidně spal v kočárku a Michaelka pobíhala sem a tam. Tu přijel vůz s koňmi a vozka chtěl nakládat klády z hromady, která byla poněkud výš. Zavolal proto na paní Haukovou: „Jděte s těmi dětmi pryč, aby se něco nestalo.“ Paní Hauková hned vstala, ale v tom okamžiku už se valila jedna kláda dolů a její konec srazil Michaelku k zemi.
Sestry přenesly Michaelku na blízký lesní úřad a volala se pohotovost. Ta jen zjistila, že lékařská pomoc je marná, a tázala se, kam dítě odvézt. V domě, kde bydleli, bylo málo místa. Paní Hauková prosila, aby ji zavezli k sestrám do Domova. Poprosili vedoucí ústavu, paní Skoumalovou, aby tam mohla být, než se zařídí potřebné záležitosti. Uložily jsme Michaelku do pokoje sestry představené, která byla právě na dovolené. Přišel lékař a tázal se, kde jsou rodiče. Paní Hauková řekla: „Já jsem matka.“ Lékař se na ni soucitně podíval a řekl: „Paní, buďte statečná!“ „Nebojte se,“ odpověděla paní Hauková, „já jsem věřící.“ Pohřební služba přivezla rakev, sestry ji vyzdobily, vložily do ní Michaelčino tělo a dali ji do ústavní márnice. Paní Hauková si přála, abychom se ještě před tím zastavily s rakví v kapli, položily rakev před oltář a zazpívaly píseň, která se zpívala v den jejího prvního svatého přijímání:
„A já chci mít srdce plné lilií, chci mít duši plnou bílých růží.
Ať jsem stále jako ranní květ, chci vždy jako zpěv skřivánka znět,
ať jsem stále plná Boží krásy, v mém srdéčku Ježíš ať je Králem.
A já chci být dítkem Panny Marie, Matky Boží neskonale krásné.
Ať jí patří celé tělo mé, ať jí patří celá duše má.
Ať jí slouží všechny moje síly, v mém srdéčku Ježíš ať je Králem.“
První starostí bylo podat zprávu otci. Ten byl na služební cestě v jižních Čechách. S obtížemi se podařilo navázat s ním spojení a on se vydal na cestu do Lukova. O tom, že Michaelka je mrtvá, se dověděl až v autobuse na cestě ze Zlína. Bylo pro něj velmi těžké přijmout tuto skutečnost.
Pohřeb se konal na Ústředním hřbitově v Brně. Kdo Michaelku znali, vzpomínali na ni, jak se zbožně s maminkou účastnila eucharistických adorací v kostele svaté Maří Magdaleny, jak hluboce prožívala vyprávění o Ježíšově utrpení a jak ráda se modlívala růženec k Nejdražší Krvi: „Ó Ježíši, přikryj svou drahocennou Krví celý svět. Smyj z něho každou skvrnu hříchu a obnov jej Svatým Duchem.“ A desetkrát: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství prosvou drahocennou Krev.“
Josef Koláček napsal o ní báseň a nějakou prózu, která kolovala ve strojopise. Tyto materiály pečlivě opatruje její sestra, která se narodila po její smrti.
Lukov byl od Albrechtic daleko, ale mezi sestrami téhož řeholního společenství nepochybně bylo čilé spojení. Nejspíš touto cestou se zpráva o Michaelce, o její zbožnosti a nečekaném odchodu dostaly i k P. Metodějovi. A jistě jej silně zaujaly, když šířil a u sebe po celý život pak uchovával fotografie malé Michaelky. O čem to vše k němu promlouvalo? To už se dnes můžeme jen domýšlet. Ale bezpochyby o tom přemýšlel v duchu evangelia.
Ježíš miloval děti. Dal nám je za vzor. Výslovně učil, že poslední budou prvními a první posledními. Blahoslavil ty, kdo mají čisté srdce, a slíbil, že budou vidět Boha. Slíbil, že kdo jí jeho tělo, má život věčný…