Doporučujeme
Rok zasvěceného života, který začal před několika měsíci, je také pro nás karmelitány příležitostí k reflexi některých základních aspektů našeho života a charismatu.
Při této příležitosti jsme se my, generální představení řádu karmelitánů a bosých karmelitánů, P. Fernando Millán Romeral a P. Saverio Cannistrà, rozhodli zaslat všem členům karmelitánské rodiny na celém světě krátké poselství, abychom vás povzbudili k hlubokému prožití tohoto roku, který probíhá současně s 500. výročím narození sv. Terezie z Avily. To je pro nás významná událost a Terezie, mystagog a duchovní učitelka, je i dnes pro nás vzorem a vůdkyní v obnově našeho řeholního zasvěcení a inspirací tváří v tvář novým výzvám. Tato šťastná shoda může být mimořádnou příležitostí k reflektování a prohloubení vnímání naší řeholní a karmelitánské identity.
Pro svou reflexi jsme obdrželi důležitou pomoc, když papež František v listopadu minulého roku publikoval List všem zasvěceným osobám. Tento list se varuje poraženeckého pesimismu a volá nás, zasvěcené ženy a muže, abychom církvi i světu svědčili o kráse našeho povolání a našeho způsobu života. List obsahuje výzvu, kterou bychom neměli ignorovat: „V tomto roce by všichni měli s veškerou vážností vyhodnotit svou přítomnost v životě církve“ (List všem zasvěceným osobám; dále L II,5).
Následující myšlenky mají napomoci tomu, aby se toto „vážné vyhodnocení“ odstartovalo či aby s větší rozhodností pokračovalo tam, kde již začalo.
V srdci církve
1. Z papežova listu je jasné, že František nechce zasvěcený život uzavřít či omezit do úzkého okruhu nějaké dané činnosti, ale chce ho umístit do srdce, do nitra církve, jakož i do nejširších horizontů, které nás volají stále dál. Do srdce církve, protože „zasvěcený život je dar církve, rodí se v církvi, roste v církvi a je zaměřen na církev“, jak řekl ještě jako kardinál Bergoglio v roce 1994 na biskupské synodě, a překračuje všechny horizonty, protože – spolu s církví – je zasvěcený život vyzván jít na „existenciální periferie“, kde kromě dětí, chudých a starých lidí žijí také „boháči, nasycení každým dobrem, ale prázdného srdce“ (L II,4). Jen tak můžeme pochopit papežovu konkrétní pobídku: „Nezaměřujte se na sebe samé, nenechte se přemoci malými komunitními hádkami, nebuďte vězni svých problémů. Tyto se vyřeší, když vyjdete ven a budete pomáhat jiným řešit jejich problémy a hlásat radostnou zvěst“ (L II,4).
Totéž volání jsme slyšeli od sv. Jana Pavla II. dne 6. ledna 2000 při zakončení Velkého jubilea roku 2000: „Duc in altum – Zajeď na hlubinu. Pojďme dál s nadějí! Před církví se otevírá nové tisíciletí jako široký oceán: čekají nás v něm mnohá dobrodružství a my při nich můžeme počítat s Kristovou pomocí“ (Novo millennio ineunte 58; dále jen NMI).
Pro nás, kteří jsme byli milostí Boží povoláni na Karmel, inspirováni Řeholí sv. Alberta a příkladem mnoha svatých, kteří se po celá staletí oddávali tomuto ideálu; pro nás, kteří jsme zvláštním způsobem voláni jít v tomto jubilejním roce ve stopách sv. Terezie od Ježíše a chápat sami sebe jako „syny a dcery církve“, „přijímat za své velké potřeby církve“ (Duchovní relace 3,7), „modlit se za rozšíření církve“ (Kniha o zakládání 1,6) a zůstávat „v srdci církve, své matky“ (Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy, str. 188) to není nějaká zbytečná námaha, ale dar. V této souvislosti je nejvýš vhodné připomenout slova Svatého otce biskupovi avilskému ze dne 15. října 2014: „Není nic krásnějšího, než žít a umírat jako děti této matky – církve!“ Když lidé nezakusí její mateřství, které živí a učí, jsou nutně „duchovními sirotky“, i když si to nemusejí uvědomovat, a to může nastat i uprostřed řeholní rodiny, jako je ta naše.
2. Těsně před koncilem Hans Urs von Balthazar upozornil, že když se mluví o povolání, všichni mají starost o to, jaké jsou potřeby církve, dnešního světa, nebo – ještě hůře – jaké jsou potřeby kněze či řeholníka. Nikdo se už ale neptá: Co si asi přeje Bůh? Papež František ve svém listě píše: „Očekávám, že každá forma zasvěceného života si bude klást otázky ohledně toho, co od jejích členů dnes požaduje Bůh a lidé.“ (L II,5). To je ústřední otázka, která také nás, karmelitány, vede k tomu, abychom se ptali sami sebe: „Co Bůh dnes od nás žádá?“ Nástin odpovědi nacházíme již v papežově listu: „Jsme povoláni zažít a ukázat, že Bůh dokáže naplnit naše srdce a udělat nás šťastnými, aniž bychom měli potřebu své štěstí vyhledávat někde jinde“ (L II,1). Pokud říkáme sami sobě a druhým, že „Bůh sám stačí“, nemůžeme se spokojit s tím, že mu budeme sloužit „jen tak od oka“ (Cesta k dokonalosti 4, 5). Také sv. Marie Magdalena de Pazzi o pár let později napsala odvážným způsobem papeži Sixtu V., aby mu připomněla, že církev se má stále více podobat Kristu: „Věnuj, Svatý otče, pozornost tomuto způsobu následování, to jest, abys byl úplně svlečen ze sebe sama a oblékl si Jeho: Induimini Dominum Jesum Christum (Řím 13,14)“ (RC 66).
3. „Kde jsou řeholníci a řeholnice, tam je radost“, píše papež (L II,2). Pokud nechceme naši radost stavět na písku pocitů, musíme ji postavit na pevné skále osobní individuální i komunitní zkušenosti lásky Boží. „Ó, můj líbezný odpočinku těch, kdo milují mého Boha!“ napsala sv. Terezie od Ježíše (Zvolání duše 15,2). Papež František v promluvě k biskupovi z Avily o radosti v Tereziině životě říká: „Díky poznání lásky Boží, která dlí v ní samé, vytryskla z ní nakažlivá radost, kterou nemohla skrýt a kterou šířila kolem sebe.“ Nad tímto krátkým, ale výstižným popisem Tereziiny radosti by se měly naše komunity zamyslet a ptát se, zda je v nich – byť v různých stupních – přítomná (srov. Hrad v nitru VI,6,12).
V minulém roce proběhla beatifikace papeže Pavla VI. Čtyřicet let po vydání jeho exhortace o křesťanské radosti Gaudete in Domino (1975–2015) je papežovo poselství stále aktuální a dokonce čím dál aktuálnější, protože – jak napsal blahoslavený papež – sv. Terezie z Avily a další svatí jsou autentickými učiteli radosti a svatosti. Pro jinou Terezii, Terezii z Lisieux, se stejná radost vtělila v „odvážnou cestou k úplnému svěření sebe sama do Božích rukou“. Bl. Titus Brandsma v době, kdy trpěl v nacistickém koncentračním táboře, neúnavně povzbuzoval své spoluvězně, protože byl přesvědčen, že život karmelitána má být pro každého člověka znamením radosti a naděje.
4. Každý z nás mnohokrát zakusil, že radost, stejně jako každé jiné dobro, se jednak šíří k druhým lidem (srov. Jan 15,11), jednak přitahuje ty, kdo se s ní setkají a kdo ji zakusí (srov. Ž 92,5). Zde se otevírá cesta pro život církve jako celku a pro zasvěcený život zvláště. Papež píše, že „apoštolská účinnost zasvěceného života nezávisí od účinnosti a síly použitých prostředků. Je to váš život, který musí promlouvat, život, z něhož prýští radost a krása z prožívání evangelia a následování Krista“ (L II,1). Kdybychom mohli požádat sv. Terezii od Ježíše, aby svými slovy vyjádřila to, co říká papež, pravděpodobně by řekla, že jedním z cílů jejího života bylo „engolosinar las almas“, tedy přivábit, přilákat, upoutat lidi a přivést je k Bohu (Život 18,8).
Není právě toto tím, co od nás papež žádá, k čemu jsme jako karmelitáni povoláni a v čem máme následovat sv. Terezii od Ježíše a ostatní karmelitánské svaté? Abychom upoutali druhé, musíme být nejprve sami upoutáni. Stejně tak abychom mohli s druhými sdílet „radost a krásu života podle evangelia a následování Krista“, musíme ji nejprve my sami zakusit. Terezie vzpomíná, že jednou slyšela říci Graciána: „Duše se nemají dobývat silou zbraní, jako tomu bývá u těl!“ (Dopis z 9. ledna 1577).
Pokud nechceme být jenom správci posvátna v životě druhých lidí či ve svém vlastním životě, musíme přijmout za svá slova sv. Terezie: „Kéž se, můj Bože, nepřestanu těšit z takové krásy udílející se v pokoji. Váš Otec nám dal Vás, kéž tedy já, můj Pane, neztratím tak vzácný šperk“ (Zvolání duše 14,2).
Společenství pro svět
5. Papež nám připomíná, že jako řeholníci jsme povoláni být „odborníky na společenství“ (L II,3). V křesťanském zjevení se klade velký důraz na společenství: Nejsvětější Trojice je společenstvím, víra je prožívána ve společenství, modlitba je společenstvím, církev je společenstvím, liturgie je společenstvím a konečně zasvěcený život je společenstvím. Křesťanství, které není schopno dát zakusit společenství, už není křesťanstvím. Pokud církev nebude domovem a školou společenství, pak, jak říká papež sv. Jan Pavel II. a František opakuje, se křesťanství zredukuje na levné nabádání, odtržené od skutečného života (srov. L II,3; NMI 43). V církvi, která žije jednotou a snaží se jednotu předávat dál, se my, karmelitánští řeholníci, nemůžeme spokojit s tím, že budeme pouhými diváky. Jak napsala sv. Terezie otci Graciánovi: „Láska, je-li tu opravdu, nemůže příliš spát“ (Dopis z 4. října 1579).
Čeká nás mnoho práce: trpělivě, ale také s rozhodností žít, pracovat a modlit se, aby se princip teologické jednoty stal principem antropologickým, aby se stal způsobem myšlení, aby se z něj stal habitus (návyk) a kritérium, v jehož světle budou komunity i jednotliví řeholníci žít a činit svá rozhodnutí. Jan Pavel II. žádal, aby se „spiritualita společenství“ stala „formačním základem“ všude tam, kde se pracuje na vzdělání a výchově věřících, tedy i „zasvěcených osob“ (NMI 43). A papež František ve svém poselství generální kapitule karmelitánů (O.Carm.) v září 2013 přímo a jasně apeluje na to, abychom žili naši kontemplativní dimenzi jako sémě jednoty pro svět: „Dnes, snad mnohem více než dříve, je velmi snadné nechat se rozptýlit starostmi a problémy tohoto světa a nechat se strhnout falešnými modlami. Náš svět je mnoha způsoby roztříštěn: kontemplativní člověk se však navrací k jednotě a představuje mocné volání zpět k jednotě. Nyní více než kdy jindy je čas znovuobjevit vnitřní cestu lásky skrze modlitbu a prostřednictvím svědectví kontemplace, prostřednictvím kázání a prostřednictvím misie nabídnout dnešním lidem opak neužitečných a zkratovitých řešení, tedy onu moudrost, jež vyvěrá z rozjímání „dnem i nocí o zákonu Páně“, z rozjímání Božího slova, které vždy vede pod slavný Kristův kříž.“
Dne 22. září 1572 sv. Terezie vypráví o zjevení Nejsvětější Trojice, jehož se jí dostalo o svátku sv. Matouše. Toto vyprávění obsahuje jeden pedagogický postřeh užitečný k tomu, aby se pro člověka jednota mohla stát životním stylem. Terezie píše: „Tyto Osoby se navzájem milují a sdílejí a poznávají“ (Duchovní relace 33,3). Bez vzájemné lásky je komunikace jen čímsi formálním a poznání zůstává vždy na povrchu. Sv. Terezie nám to neúnavně připomíná: „Já si myslím, že kvůli slabostem naší přirozenosti toho nedosáhneme nikdy, abychom dokonale milovaly bližního, nebude-li tato láska vycházet z téhož kořene, jako láska k Bohu“ (Hrad v nitru V,3,9). „Uvědomte si, mé dcerušky, že pravá dokonalost spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu“ (Hrad v nitru I,2,17). Biskupovi avilskému papež František připomněl, že Tereziina „cesta bratrství“ byla „odpovědí Prozřetelnosti na problémy církve a společnosti její doby“.
Jednota nás konečně „chrání před nemocí autoreferenčnosti (zaměření jen na sebe)“ (L II,3) a před „pokušením čistě intimistické a individualistické spirituality“ (NMI 52). Rádi konstatujeme, že společné putování karmelitánů a bosých karmelitánů v posledních desetiletích, které probíhá v atmosféře spolupráce, vzájemného poznání a bratrské duchovní jednoty, je v tomto smyslu znamením a pozitivní výzvou.
Také jednota však má své masky. Tou nejzákeřnější je přetvářka. V našich domech si tuto masku nasazujeme, když – jak říká Zygmund Bauman – žijeme „sice společně, ale každý sám pro sebe“.
6. Papež František nám dává úkol, který se na první pohled jeví nad naše síly: „Očekávám, že »probudíte svět«, protože charakteristickým rysem zasvěceného života je proroctví“ (L II,2).
První podmínkou toho, abychom „probudili svět“, je „nemít strach ze světa a z lidí“ (srv. Jan 16,33; Lk 12,4) a chtít poznat jejich pozitivní i negativní stránky: jaké dobro jim dává růst a jaké zlo je trýzní, kdy se otvírají setkání s Kristem a kdy ho naopak odmítají.
Ohledně způsobu, jak oslovit svět, se můžeme od Terezie hodně naučit. Papež František napsal biskupovi avilskému: „Její (Tereziina) mystická zkušenost ji neodloučila od světa ani od lidských starostí. Prožívala obtíže své doby – tak komplikované –, aniž by upadla do pokušení stěžovat si. Přijala je ve víře jako příležitost k dalšímu kroku na cestě.“ A uzavírá: „Toto je tereziánský realismus, který spíše než emoce vyžaduje skutky a spíše než sny požaduje lásku.“
Druhá podmínka „probuzení světa“ se týká nás jako jednotlivců i našich komunit. Jsme vyzváni k tomu, abychom ve škole proroka Eliáše a dávných proroků byli „hlasem Božím“, a to především na „periferiích“ našeho světa, a sice „existenciálních“. Tam je tohoto hlasu nejvíce třeba, tam musí zaznít a být přijat. Když se to – také díky našemu svědectví – stane, lidé zakusí milosrdenství, odpuštění a opravdové společenství. Pokud se staneme hlasem Božím, nesmíme zapomenout, že Ježíš je Slovem pravdy (srov. Kol 1,5), které lidé potřebují dnes jako včera. Papež František klade každému z nás ožehavou otázku: „Je Ježíš skutečně naší první a jedinou láskou, jak jsme si to ustanovili, když jsme skládali naše sliby?“ (L I,2). Můžeme se ptát slovy naší řehole: „Chceme také dnes žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým svědomím?“ (srov. Řehole 2).
Pohled do budoucna
7. Po koncilu čekaly zasvěcený život hluboké, ne vždy snadné a ne vždy konstruktivní změny. Mnohé řeholní rodiny dnes čelí velkému úbytku členů a musejí upravovat své struktury (srov. L I,3). Rok zasvěceného života je ale především příležitostí k tomu, „dívat se na minulost s vděčností“ (L I,1). „Je nutné hovořit o vlastní historii, abychom oživovali naši identitu“, píše papež (L I,1). Dívejme se do minulosti ne proto, abychom utekli z přítomnosti, ale abychom přítomnost žili „se zápalem a zanícením“ (L I,2). Také pro nás, stejně jako pro naše světce, je kritériem pro posouzení tohoto našeho zápalu evangelium. Ten, kdo žije přítomnost „se zápalem“, umí i budoucnost vyhlížet „s nadějí“ (L I,3). Je si totiž vědom toho, že Duch svatý vede a posiluje církev v každé době. Slova, která Dietrich Bonhoeffer napsal ve vězení pár dní předtím, než byl zabit nacisty, lze velmi dobře vztáhnout i na nás: „Kdo nemá minulost, k níž by se vracel, a budoucnost, kterou by utvářel, je nestálý.“
Pokud jako karmelitáni vnímáme své místo „v srdci církve“, zavazuje nás to tím více k jednotě s křesťanským lidem, k němuž patříme. Během staletí si mnozí křesťanští laici zvolili „sdílet ideály, ducha a poslání“ našich řádů, a dali tak vzniknout autentické karmelitánské „charismatické rodině“ (L III,1). Kéž je Rok zasvěceného života pro každého z nás – v našich rozličných geografických kontextech – příležitostí k hlubšímu uvědomění si naší příslušnosti k této „charismatické rodině“ a kéž v ní společně chválíme Boha. „Věřte mi, že není důležité nosit nebo nenosit řeholní šat, nýbrž cvičit se ve ctnosti, podřídit se ve všem Boží vůli, aby náš život probíhal v souladu s Jeho rozhodnutími, a nechtít, aby se dělo podle naší vůle, nýbrž podle Jeho“ (Hrad v nitru III,2,6).
8. Vědomí toho, že patříme k životu církve, radostný souhlas s cestou našeho povolání, bratrské společenství, které je otevřené k přijetí toho druhého: to jsou některé základní body, které musíme zahrnout do seriózní prověrky našeho řeholního života, ke které nás papež František zve. Chtěli jsme vám je připomenout a zdůraznit, aby nás slavení Roku zasvěceného života nenechalo netečnými a nečinnými. Je třeba na sobě neustále pracovat a odpovídat tak na dar milosti, který jsme obdrželi. Pouze z této práce – když přijímáme naši minulost a zrajeme v přítomnosti – se naše řeholní rodina může stát hodnou očekávání budoucí naděje, ke které jsme povoláni (srov. Ef 1,18).
Kéž Terezie z Avily a množství svatých, které v dlouhé historii Karmelu známe, a především Maria, Hvězda mořská, vedou naše kroky a dají nám sílu a odvahu žít naše zasvěcení věrně, kreativně a obětavě.
Fernando Millán Romeral, O.Carm.
Generální převor
Saverio Cannistrà OCD
Generální představený
V Římě dne 12. března 2015
(v den 393. výročí kanonizace sv. Terezie z Avily)
Přeložila: Martina Vintrová