KARMEL

Ano, mám mnoho lidských slabostí, mnoho lidských ubohostí. (…) Ale on se snižuje a používá si nás, tebe a mě, abychom byli ve světě jeho láskou a jeho soucítěním, i přes naše hříchy, naši ubohost a naše nedostatky. On je závislý na nás, když chce milovat svět a ukázat mu, jak ho miluje. Jestliže se příliš zabýváme sebou, nezbývá nám čas pro druhé.

(Matka Tereza /1910–1997/, Cristo en los Pobres)

Nikdy nesmíš mít pochybnosti o tom, že cestou, kterou jsem veden, kráčím vděčně a rád. Můj dosavadní život je přeplněn Boží dobrotou a nad vinou stojí odpouštějící láska Ukřižovaného.
Nejhlubší dík vzdávám za lidi, s nimiž jsem se setkal, a jen si přeji, aby se nade mnou nemuseli nikdy rmoutit, ale aby i oni si byli vždy jen s vděčností vědomi Boží dobroty a odpuštění.
Promiň, že to píši. Nedopusť prosím, aby tě to byť jen na okamžik rmoutilo a znepokojovalo, nýbrž nechť tě to naplňuje radostí! Avšak přál jsem si, abych to mohl jednou říci, a nevěděl jsem, komu bych to mohl svěřit, aby to slyšel jen s radostí…
Nyní Ti ze srdce dále přeji vpravdě mnoho vnějšího a vnitřního klidu. Bůh ochraňuj Tebe a nás všechny a dopřej nám brzké šťastné shledání.
Ve vděčnosti a věrnosti a v každodenní prosbě za Tebe na Tebe myslí
                                                                                                                                        Tvůj D.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 23. srpna 1944)

Modlitba musí mít dobrou paměť. Protože Bůh chtěl vstoupit do dějin, je modlitba protkána vzpomínkami: nejen vzpomínkami na zjevené Slovo, ale také vzpomínkami z vlastního života, života druhých a vzpomínáním na to, co Pán vykonal ve své církvi. Dívej se na své dějiny, když se modlíš, a najdeš v nich mnoho milosrdenství. Současně tím budeš v sobě živit vědomí o tom, že tě Pán chová ve své paměti a že na tebe nikdy nezapomíná. Proto má smysl ho prosit, aby osvítil i maličké detaily tvého života, které mu nikdy neuniknou.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 153; 2018)

Vděčnost skrytá v mém srdci ti nestačí. Je-li pravdivá, tak čekáš, že tvé skutky rozhlásím po celém světě. Apoštolové to udělali. Nesklidili potlesk, nýbrž mučení. Díky nim tě ale znám. Nečeká obrácení dnešního světa i na mé svědectví?
Dej mi odvahu o tobě svědčit svému okolí svou radostí, slovem i příkladem. Uč mě slavit den tvého Zmrtvýchvstání – každou neděli – tak, aby lidé viděli, že jsi středem mého života, že si dovolím nepracovat a slavit, protože věřím, že žiješ a máš všechno v rukou, že se umíš postarat.

(Jan Graubner /*1948/, V tichu duchovních cvičení VIII.)

Můj milý bratře, znej Krista, a sice Krista křižovaného. Říkej mu: „Ty, Pane Ježíši, jsi mou spravedlností, a já jsem tvůj hřích. Tys přijal, co bylo mé, a dals mi své. Přijal jsi, co jsi nebyl, a darovals mi, co jsem nebyl já.“ Chraň se, bratře, prahnout po tak veliké čistotě, že by sis už sám ani nepřipadal jako hříšník a nechtěl jím být nazýván. Kristus totiž přebývá pouze mezi hříšníky. Proto přece přišel z nebe, kde přebýval mezi spravedlivými, aby mohl přebývat také mezi hříšnými. Přemítej tedy nad jeho láskou, a zakusíš jeho nejsladší útěchu. Vždyť můžeme-li dosáhnout pokoje v duši pouze vlastním snažením a plahočením, proč tedy Kristus umíral?

(Martin Luther, dopis Georgu Spenleinovi, 8. dubna 1516)

Kristus je přítomen spíše v úkolech, které Vám ukládá Vaše povolání, než kdekoliv jinde. Přítomnost Kristova a jeho život nezávisí nutně na tom, že jste si toho každým okamžikem vědoma. Vaše práce Vás strhuje: zapomínáte, že Kristus ve Vás stále působí. To však nebrání tomu, aby Kristus ve Vás působil, i když sama na to vždy nemyslíte.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 4. října 1931)

Říkám Ti, buď od základu šťastná. Buď v pokoji. Buď neúnavně laskavá. Ničemu se „nediv“, ani své fyzické únavě, ani své morální slabosti. Vzbuzuj a ponechávej si na tváři vždy „úsměv“, odraz úsměvu našeho Pána, který chce skrze Tebe jednat, a proto Tě čím dál víc nahrazovat.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Mandarín rozkázal, aby mě uvrhli do vězeňské cely s nohama v kládě, a od té chvíle píšu na ten kousek papíru, který jsem našel náhodou na tomto místě, kde vše chybí. Jsou tu jen slzy ubohých uvězněných, zmírajících hladem a zimou, a není tu nikdo, kdo by na jejich slzy dal. Mandarín mi sdělil, že mě chtějí popravit, aby mě zkoušel.
Starost o bratry ať vás nesvede, abyste dali tomuto mandarínovi peníze na moje výkupné. Pán nám neposlal peníze na to, abychom je dali tyranovi, ani jsem nečetl, že by během minulých pronásledování vysvobozovali služebníky Páně ze smrti penězi a že by tak to, co je pro chudé, dali tyranovi. Vždyť posvátní služebníci se obvykle uchylovali ke svému Bohu, aby je vysvobodil, tak jako vysvobodil Petra a další. Jasně jsem pochopil, že Pán mě sem vsadil, a že mě odtud vyprostí, pokud jsem hoden být křesťanům k nějakému prospěchu, a pokud ne, vezme mě s sebou…

(František Fernandez de Capillas OP /1607–1648/, dopis z čínského vězení, představenému)

Pro každého učedníka je nezbytné, aby byl se svým Mistrem, aby mu naslouchal, stále se od něj učil. Dovolím se tě nyní zeptat: Existují chvíle, v nichž vstupuješ v mlčení do jeho přítomnosti, zůstáváš s ním beze spěchu a necháš ho, aby se na tebe díval? Svolíš, aby ti jeho oheň zapálil srdce? Jestliže nedovolíš, aby v něm živil teplo lásky a něhy, nebudeš mít oheň, a jak pak budeš moci zapalovat svým svědectvím a slovy srdce druhých lidí? A jestliže se ti před Kristovou tváří ještě nedaří nechat se uzdravovat a proměňovat, pak vejdi do Pánova nitra, vstup do jeho ran, protože v nich sídlí Boží milosrdenství.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 150.151; 2018)

Buďte laskavá i sama k sobě. Netrapte se tím, že jste taková, jaká jste. Bohu, jenž je Láska, postačí i to, aby si z Vás učinil svůj příbytek a nádobu svého milosrdenství.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)