KARMEL

Nehleďte příliš na svou ubohost a na své nedostatky. Dokonce na to na všechno zapomeňte. A tehdy se Váš život ještě více rozzáří. Každý večer prosíme, aby nám to vše Bůh odpustil. Víme, že on to vše zahladí. A už na to nemysleme. Často musíme umět říci „děkuji“. To otevírá srdce i život.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ježíšovu lásku k Celině může pochopit jen Ježíš!... Ježíš dělal pro Celinu pošetilosti… Ať Celina dělá pošetilosti pro Ježíše… Za lásku se dá platit jen láskou a rány lásky se dají vyléčit jen láskou!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 85, Celině, 12. března 1889)

Pro duši opravdu milující Pána není lepší modlitby než mu obětovat lopotu a nemoc, kterou trpí, připomínat si, pro koho trpí, podrobovat se jeho vůli a jiné podobné věci, jak je okolnosti vnukají. Modlitba je úkonem lásky. A je to nesprávný názor, že není možné se modlit, když člověk nemá k dispozici čas a ústraní. S trochou pozornosti můžeme nashromáždit velké bohatství i tehdy, když nám Pán rozmanitými útrapami vezme hodiny určené k modlitbě…

(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,12)

Ó lásko nepochopitelná! Komu říkáš: dcero má?
Já ti říkám: Otče věčný!
Snažně tě prosím, nejmilosrdnější Bože,
abych byla částí ohně Tvé lásky všem Tvým služebníkům.
Tvá pravda řekla: „Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno“.
Tluču na dveře Tvé pravdy, hledám,
volám před Tvou velebností,
prosím o Tvé milosrdenství pro celý svět a zvláště pro Tvou svatou Církev.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 26)

Podzim

Jakoby zdálky padá, padá listí,
jak z dalekých vadnoucích zahrad v nebi;
padá s odmítajícím pohybem.

A za nocí zas padá těžká zem,
z hvězd ze všech padá do osamělosti.

Padáme všichni, i ta ruka tady.
Pohleď, ta druhá: padá prostě vše.

A přec je Kdosi, kdo ty všechny pády
nesmírně něžně drží v ruce své.

(Rainer Maria Rilke /1875–1926/, překlad Lumír Čivrný)

S pokornou vírou, která se vždy dotýká Pánova srdce, Mu opakujte: „Já nejsem nic, ale Ty jsi všechno. Nemám nic, ale Ty máš všechno. Nemohu nic, ale Ty můžeš všechno. To, oč Tě dnes žádám, je mnohem lehčí než přemístit horu, a takovou odměnu jsi slíbil za víru jako hořčičné zrno.“

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/489)

Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a tak velkou potřebu milovat, že jen On ji může ukojit. A tak jdu k Němu jako malé dítě ke své matce, aby naplnil a zaplavil všechno, a aby mě vzal a odnesl ve svém náručí; zdá se mi, že ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým!

(Alžběta od Trojice, dopis 169)

„Věř tomu, že konat své povinnosti znamená mě milovat. Můžeš mě tak milovat celý den. Ty si toho ani nevšimneš, ale já o tom vím.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 3. října 1944, označený nadpisem „uprostřed tisíce povinností“)

Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost. (…) Jedině skrze víru víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat jistotu ohledně svého života, než svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu.

(Benedikt XVI., apoštolský list Porta fidei, odst. 7)

Právě když jsme pořádně zkrušení, plní hořkosti, k smrti znavení a když už nevíme, co by na nás mohl někdo mít rád, je nám on zcela nablízku, je niterněji přítomen v naší duši než v dobách, kdy ji zažíhá svou láskou. Nadcházejí chvíle žebroty, ba dokonce vnitřního znecitlivění, kdy už ani nedokážeme o cokoli prosit, ale kdy je duše před ním jako nuzačka, příliš sklíčená, aby cokoli říkala. A pak nová vzplanutí, o nichž nevíme, jak ani odkud přicházejí. A prostřednictvím těchto střídavých stavů, které prožíváte Vy i já a každá konečná duše toužící po nekonečnu, se v nás naplňuje jeho požehnané a tajemné dílo, jež nevidíme.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)