KARMEL

„C’est la confiance et rien que la confiance qui doit nous conduire à l’Amour“: „Důvěra a nic než důvěra nás má přivést k Lásce.“ Tato velmi silná slova svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře říkají vše, vystihují genialitu její spirituality a stačila by jako odůvodnění toho, že byla prohlášena za učitelku církve. Jen důvěra, „nic než důvěra“, neexistuje žádná jiná cesta, kterou bychom mohli být přivedeni k Lásce, která nás obdarovává vším. Důvěrou se v našem životě rozlévá pramen milosti, evangelium se v nás stává tělem a mění nás ve žlaby, jimiž proudí milosrdenství k našim bratřím a sestrám.

(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 1–2; 2023)

Texty propria

Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.

Právě důvěra a jistota způsobují, že co se zdálo tak vzdálené, je náhle na dosah ruky. Právě důvěra a jistota uvolňují ruce Božímu milosrdenství, zatímco nedostatek víry je omezuje. Naše slabost Boha přitahuje, protože mu nabízí prázdnotu, kterou on může naplnit. Dalo by se říct, že slabost předložená Bohu s důvěrou se stává příslibem Božího zásahu. Máme Bohu důvěřovat ne navzdory své slabosti, ale právě kvůli ní – vždyť naše chudoba přitahuje jeho milosrdenství. Bez ohledu na to, jak hluboká je propast naší bídy, nikdy není překážkou Božího působení.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Od samého počátku bylo křesťanství ohlašováním radosti, jediné možné radosti na zemi… Bez ohlašování této radosti je křesťanství nepochopitelné. Pouze v podobě radosti křesťanství přemohlo svět. A ztratilo svět, když ztratilo radost, když přestalo být svědkem radosti. Základním obsahem církve je velká radost, z níž vše ostatní čerpá a získává svůj smysl.

(Alexandr Schmemann /1921–1983/, Pour la vie du monde; 1969)

Před národní bezpečností by lidé měli upřednostnit přežití planety. Tajemství globální zodpovědnosti spočívá právě v tom, že přijímáme Krista – a že přijímáme všechny lidi… Skutečnost, že lidé z Nikaraguy, Guatemaly, Salvadoru, Ruska, Afghánistánu a Etiopie jsou našimi bratry a sestrami, není zřejmá. Lidé se pobíjejí po tisících a nepovažují se navzájem za bratry a sestry. Chceme-li se stát skutečnými tvůrci míru, národní bezpečnost nemůže být naším hlavním zájmem. Naším prvořadým zájmem by mělo být přežití lidstva, přežití planety a zdraví všech lidí. Měli bychom se odvážit sdílet svoje bohatství s ostatními a pozvat utečence do naší země, měli bychom se odvážit nabídnout jim útočiště – neboť jsme lid Boží.

(Henri Nouwen /1932–1996/, novinový rozhovor, The Saturday Windsor Star, 14. října 1988)

Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň… Budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. (…)
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla.

(Vincenc z Paula /1581–1660/, korespondence, dopis 2546)

Stvoření je Boží hra, hra jeho nekonečné a nevyzpytatelné moudrosti. Je prostorem, v němž se projevuje Boží velkolepost. Radost je smyslem lidského života, radost s vděčností a vděčnost jako radost. Komu je vlastní radost, která objímá Stvořitele a jeho osobní přítomnost, ten je osvobozen od trýznivé otázky proč. Oslavování Boha tedy spočívá v radosti ze života. Člověk se ve svém tichém potěšení z konečného života, ve svém ano, kterým přitakává této kráse, podílí na nekonečné radosti Stvořitele.

(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Le Seigneur de la danse, 1972)

Láska k bližnímu je láska, která sestupuje od Boha k člověku. Předchází lásku, která vystupuje od člověka k Bohu. Bůh spěchá sestoupit k nešťastným. Jakmile k tomu nějaká duše přivolí, byť by to byla nejposlednější, nejubožejší, nejošklivější duše, Bůh do ní spěchá sestoupit, aby tak skrze ni mohl naslouchat a hledět na nešťastné. Až časem si tato duše uvědomí jeho přítomnost. Ale i kdyby ho nedokázala pojmenovat, všude, kde jsou nešťastní lidé milováni pro ně samé, je Bůh přítomen.

(Simone Weilová /1909–1943/, Attente de Dieu)

Musíme si zapamatovat jednu věc: je třeba aktivně se stavět proti tomu, co cítíme na povrchu (zmatek, temnotu, pocit méněcennosti), a s vírou se svěřovat do rukou Božích. Tyto úkony víry a důvěry způsobí, že porosteme lidsky i duchovně. Je-li Ježíš naším životem, nemůžeme se spoléhat na své pocity, nemůžeme hledat svou jistotu v nich. Nemají velký význam. My víme své, nebo spíše On ví – a to je hlavní. Neexistuje větší jistota a naděje, než když se absolutně a ve všem opíráme o Pána.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)