Doporučujeme
Jsi přede mnou jako Zmrtvýchvstalý ... Zmrtvýchvstalý přede mnou, už neumíráš ... Jsi tu, přede mnou, navždy šťasten. Už nikdy, nikdy, nikdy se Tě nedotkne ani stín žalu ... Už nikdy nepoznáš nic jiného než nevýslovné, nepochopitelné nebeské štěstí ... Ó můj věčně blažený, milovaný Pane, jak je dobré hledět na Tebe ... Dívat se na Tebe a říkat si, že Ty, který jsi zde, trůníš neotřesitelně na věky v nejvyšší blaženosti. Ach, dostávám závrať, protože nemám ani slova ani myšlenky ani city, jaké bych chtěl mít. Ó můj Bože, i já jsem blažen, protože Ty jsi blažen. Nepochybně si přeji, abych byl blažen, abych byl jednoho dne u Tebe v nebi ... Avšak, Bože můj, konec konců je něco většího než moje blaženost, totiž Tvoje blaženost, nebo, lépe řečeno, Tvoje blaženost je mojí blažeností: nebeská blaženost spočívá přece podstatně v tom, abychom Tě milovali a viděli Tě šťastného ..., ne pouze v tom, ale především v tom ... Jsi blažen, jsi zde přede mnou. Už není smrti, žalu, smutku kříže, ani jediného vzdechu ani jediného přání ... Blaženost, věčná, nekonečně veliká a obsáhlá blaženost Tě zahaluje, neomezeně Tě proniká. Ó můj Ježíši, jsi šťasten, dokonale šťasten navždy! Aleluja, aleluja!
(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)
Zajásejte již
zástupy andělů v nebi!
Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu!
Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,
pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!
Raduj se i ty, matko Církvi,
zkrášlená leskem tak jasného světla!
A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží
zní ozvěnou té radosti!
(úvodní verše chvalozpěvu Exultet; 5.–7. století)
Pane a Bože, ležíme před Tvou Nejsvětější Tváří v celé své bezmoci! Jsme pohřebištěm svých vlastních hříchů, jsme pohřebištěm Tvého spravedlivého soudu…
Pane a Bože, kéž jsme vedeni Tvým dechem, přejdi nad námi v opojení Tvého Svatého Ducha! Vejdi do našich kamenných těl, vejdi do našich kamenných srdcí, vejdi do našeho kamenného ducha! Pane Bože, kéž burácí síla Tvého stvoření! Nedopusť, aby byly naše hříchy větší; aby bylo větší naše zoufalství; nedopusť, aby byla větší naše nepřístupnost! Přejdi nad námi, Pane Bože, v moci svého ohně, v moci své vichřice!
Vyřkni své Slovo, jímž vznikla nebesa a země! Vyřkni své Slovo, jímž v hodině Golgoty vznikla Nová smlouva! Vyřkni své Slovo, v této naší hodině, abychom se stali Tvým novým národem, Tvou novou církví, Tvou novou západní civilizací! Vyburcuj nás ze spánku, aby byl probuzen pramen Tvého světla, pramen Tvé lásky, pramen Tvého života v nás. Kéž nás přemůžeš svou nekonečnou láskou! Svatý Bože Otče, Synu a Duchu Svatý, kéž proudíš nad námi, kéž proudíš skrze nás, kéž proudíš z nás do celého světa! Kéž se nebe a země stanou jediným proudem, jediným vlněním a dmutím Tvého světla, Tvé lásky, Tvého života, jedinými potřikrát svatými Velikonocemi.
(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 14; v době 2. světové války)
Věčný Bože, prosíme Tě, zahrň nás do svého svatého kříže, který je Tvou pošetilostí, který je Tvou bídou, a tedy Tvou blažeností a slávou. Kéž prosíme o to, co žádáme od nevěsty Syna, od dcery Otce, od schrány Ducha svatého: Kéž jsem opojen Tvým křížem (fac me cruce inebriari1), skandálem Tvého kříže, bláznovstvím Tvého kříže, Tvou láskou nade všechny lásky.
(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 10; v době 2. světové války)
1 Verš ze sekvence Stabat Mater.
Ó knězi, drahý knězi, pomysli na svou důstojnost, na nesmazatelné znamení, které bylo do tebe vtisknuto při svěcení, na své posvěcené ruce. (…) Je jen jediný program tvého kněžského života: Ježíš v tobě a ty v Ježíši. Ježíš přítomný v tobě, aby ses mu daroval, a ty v Ježíši, abys ho předával duším. Nepatříš už světu – jako kněz jsi Boží beránek. S ním jsi ukřižován, stal ses výkupnou obětí za spásu druhých.
(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, deníkový zápis, 1. září 1970)
Kdyby Vás postihla nějaká nechuť a mrzutost, vzpomeňte si na ukřižovaného Krista a mlčte.
(Jan od Kříže, korespondence, nedatovaný dopis jedné karmelitce)
Když se zdá, Bože, že jsi daleko
Připomeň mi, žes za mne dal Syna
Obětoval to nejdražší, cos měl
On ukázal lásku do krajnosti
Za mne se nechal vyloučit z lidu
Odsoudit jako vyvrhel, zločinec
Nikdo mu neděkoval, netleskal
Tys též neodpověděl, když volal
Vržený do tmy Boha neslyší
Přesto ti odevzdal svého ducha
Nepřestal milovat, neměl zlobu
Proto musel zvítězit nad smrtí
Dej, ať ho poznám, ať ho obejmu
Když přijde v bolesti nebo v bratru
V kříži je nejblíž, je z druhé strany
(Jan Graubner / *1948/, V tichu duchovních cvičení VI.)
Tato Izaiášova slova: „Kdo uvěří našemu slovu… Je bez lesku, bez krásy…“ atd. utvořila celý základ mé oddanosti Svaté Tváři, ba lépe řečeno, základ celé mé zbožnosti. Také já jsem si přála být bez krásy, sama šlapat víno v lisu, neznámá všemu stvoření…
(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 5. srpna 1897)
Milá matko,
dovolte mi, prosím, nabídnout sebe samu Srdci Ježíšovu jako smírnou oběť za opravdový mír: aby se panství Antikrista, pokud je to možné, zhroutilo bez nové světové války a aby mohl být nastolen nový řád. Prosím o povolení ještě dnes, protože už odbíjí dvanáctá hodina. Vím, že já nejsem nic, ale tak to chce Ježíš a on k tomu v těchto dnech určitě povolá mnoho dalších.
(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis převorce, Květná neděle, 26. března 1939)
Nikdy nezoufejme, vždy mějme naději! Jsme na pokraji propasti, hyneme, zasloužíme si zahynout, po právu musíme zahynout, po našem mnohém nevděku hyneme: jsme to právě my, koho Ježíš přichází zachránit, spasit. Přichází ve své nekonečné dobrotě a moci zachránit ty, kteří hynou. Ať v něho všechno doufá do poslední minuty, do posledního dechu!
(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)
Kvůli minulosti se nemusíte trápit. K „vykoupení času“ existuje jeden prostředek. Lze to učinit jediným úkonem veliké lásky jako dobrý lotr na kříži: a odpověď, kterou dává Ježíš, člověkem zatřese:
Dnes budeš – jak rychle!
se mnou – v jaké společnosti!
v ráji – na jakém místě!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)