Doporučujeme
Svatá Terezie říká, že je třeba udržovat lásku. Dřevo nemáme nadosah, když jsme ve tmě, na suchu, ale nejsme povinny přikládat alespoň malá stébla slámy? (…) Když nemám příležitosti, chci mu alespoň říkat, že ho miluji, to není těžké a udržuje to oheň; i kdyby se mi zdálo, že zhasl tento oheň lásky, chtěla bych do něj něco vhodit a Ježíš by ho pak uměl rozfoukat.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 143, Celině, 18. července 1893)
Mou duši často naplňoval obdiv nad velkou dobrotou Pána. Ráda jsem se zamýšlela nad jeho velebností a milosrdenstvím. Kéž je vždy veleben! (…) Ať byly mé skutky jakkoliv přízemní a nedokonalé, on je zlepšoval, zdokonaloval a dodával jim hodnotu, zatímco mým hříchům a chybám dával upadnout do zapomenutí. Ba dokonce připustil, aby byli oslepeni ti, kteří viděli, že jsem se jich dopouštěla, a aby na ně zapomněli. Pozlacuje mé viny a dodává lesku ctnosti, kterou on sám mi dává, jako by to byla moje, a tak mě skoro nutí, abych si ji udržela.
(Terezie od Ježíše, Kniha života IV,10)
Oheň lásky k lidem, jež miluje Bůh, vás stravuje stejně jako oheň Boží lásky – a je to ta samá láska. Spaluje vás hladem po nadpřirozeném štěstí nejprve pro ty lidi, jež znáte, pak pro ty, o nichž jste sotva slyšeli, a nakonec pro všechny. Tento oheň vás spaluje touhou, která nevede okamžitě k činu, ale k Bohu. A rychlým, míruplným, spalujícím proudem této touhy jste neseni k modlitbě spíš než k činu … (…)
Svatá Terezie z Avily, pros našeho Boha, aby naplnil svět ohnivými řekami spásy…
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 15. října 1948)
Člověk, který miluje a chce být milován, musí trávit svůj čas v blízkosti svého přítele tak, aby na něj mohl občas pohlédnout a čekat, až uslyší jeho hlas. Tváří v tvář nebo bok po boku; v každém případě velmi blízko. (…) Proč na sebe brát úkoly, které nás od přítele vzdalují – a namlouvat si, že je plníme kvůli němu? Žádný hrdinský čin, který vykonáme, žádná oběť, kterou pro milovaného – ale daleko od něho – přineseme, nebude mít takovou hodnotu jako prosté setrvání po jeho boku. Velkými činy a oběťmi si hrdina jistě může získat lásku druhých, ale jen v případě, že se zrodily z důvěrné blízkosti, která jim předcházela nebo po nich bude následovat…
Žádná oběť není dost velká, jde-li o to, abyste mohli být spolu nebo – jelikož mluvíme o Boží blízkosti – abyste v klidu pobýval před Bohem. Hlavní požadavek, který na vás klade láska k Bohu, je totiž stejný jako hlavní požadavek lidského přátelství. Tím je také plně ospravedlněna kontemplativní modlitba, jak ji praktikují Boží přátelé. Neutichající, vytrvalá modlitba. Modlitba dlouhého přebývání.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)
Na svém „novém pracovišti“ (míním „Vědu kříže“) jsem jako dítě, které se pokouší o první krůčky. Duch svatý Vám musí pomáhat nejen při práci, ale také v překonávání krizí, které při práci mohou snadno vzniknout. Žádné duchovní dílo nepřichází na svět bez velikých bolestí. Také se pokouší o to, aby se zmocnilo celého člověka – a to nesmíme připustit. Je dobře, že nás řeholní povinnosti a denní pořádek chrání, že nás ochraňují, abychom se nedaly prací úplně pohltit. Ale rovnováhy nedosahujeme jen tak, snaha vyrovnat se s dílem i s povinnostmi v nás nechává své stopy…
(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)
Neužitečné myšlenky všechno kazí. Jimi začíná každé zlo. Musíme je se vší rozhodnosti odmítat, jakmile zpozorujeme jejich vliv na práci, kterou právě konáme, nebo na naše nitro. Obraťme se v takovém případě zase ve vší prostotě k Bohu.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor)
Tváří v tvář zlu, které existuje ve světě, lze zavřít oči a stáhnout se do sobectví. Dopadne to tak pokaždé, když se neodvažujeme podívat se na to zpříma, očima víry. Leč s vírou! To pak je pokaždé pohled na zlo výzvou ke svatosti. Jestliže jsme pochopili tohle, máme klíč k pochopení Ježíše. Držte se a pomyslete na to, že staví-li Vás Bůh na taková místa, má k Vám důvěru.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Rok svatého Josefa (8. prosince 2020 – 8. prosince 2021)
Inspirace pro náš duchovní život
Dne 8. prosince 2020 uplynulo 150 let od chvíle, kdy blahoslavený papež Pius IX., pohnut tehdejší těžkou situací církve, prohlásil dekretem Quemadmodum Deus svatého Josefa patronem katolické církve. U příležitosti tohoto výročí vyhlásil papež František jubilejní Rok svatého Josefa, který chceme připomenout i následujícím textem.
Jsme příliš zahleděni sami do sebe. Chtěli bychom vidět a rozumět. Nemáme dostatek důvěry v Toho, který nás obklopuje svou Láskou… „Jen jednoho je zapotřebí, Marie si vyvolila nejlepší úděl, který jí nebude odňat“. Tento nejlepší úděl, kterým se zdá být má výsada v mé milované samotě Karmelu, nabízí ve skutečnosti Bůh každé pokřtěné duši. Nabízí ho vám, paní, uprostřed vašich trápení a vašich mateřských starostí. Věřte, že celá jeho vůle je, aby vás uváděl stále více do sebe. Vydejte se mu se všemi svými starostmi.
(Alžběta od Trojice, dopis 129)
Často se divím, co ze mě Bůh v tomto stavu má – bez víry, bez lásky – ani v pocitech. Nedávno jsem se cítila tak špatně, že to ani nedokážu říci. V jednu chvíli jsem byla blízko tomu, že jsem to málem odmítla přijímat. Schválně jsem si vzala růženec a velice pomalu, aniž bych nad ním meditovala nebo přemýšlela, jsem se ho pomalu a klidně modlila. Ta chvíle pominula…
(Matka Tereza, dopis biskupu Picachymu, 21. září 1962)
Tolik po něm hladovím. On v mé duši hloubí propasti, propasti, které může naplnit On sám, a proto mě vede do hlubokého ticha, z kterého bych už nechtěla vyjít. (…) Vzpomeňte si na vaši karmelitku. Řekněte dobrému Bohu, že chce být Jeho hostií, aby v ní stále zůstával a aby ji pak dával!
(Alžběta od Trojice, dopis 190)