KARMEL

Často se totiž stává, jak jsme se přesvědčili při výkonu naší každodenní apoštolské služby, že se k nám donesou až urážlivé hlasy některých lidí, kteří jsou sice nábožensky horliví, ale přesto při posuzování fakt postrádají objektivitu a zdravý úsudek. V současném stavu lidské společnosti nejsou schopni vidět nic jiného než úpadek a spoušť a tvrdí, že naše doba, v porovnání s minulými staletími, jde stále k horšímu. Zacházejí tak daleko, že se chovají, jako by se neměli čemu učit z historie, která je učitelkou života, jako by v době předchozích koncilů probíhalo vše bezproblémově šťastně, ať už jde o křesťanskou nauku, morálku nebo spravedlivou svobodu církve. Rozhodně nesouhlasíme s takovýmito proroky zkázy, kteří ohlašují vždy jen to nejhorší, jako by už neodkladně hrozil konec světa.

(Jan XXIII., úryvek promluvy při zahájení 2. vatikánského koncilu, 11. prosince 1962)

Pokud lidem dovolíš, aby mě chválili, nebudu se tím trápit. Necháš-li je, aby mě haněli, už vůbec se tím nebudu trápit, ale budu rád. Když mi svěříš nějakou práci, chopím se jí s radostí a bude mým odpočinutím, protože je to tvoje vůle. A když mi sešleš odpočinutí, rád spočinu v tobě.
Zachraň mě jen přede mnou samým. Zachraň mě před mou vlastní toxickou snahou do všeho zasahovat, jednat impulzivně, bezcílně pobíhat a vnášet chaos do všeho, co jsi ty uspořádal. Dovol mi spočinout ve tvé vůli a zmlknout. Tehdy světlo tvé radosti prohřeje celý můj život, její oheň bude plát v mém srdci a zářit ke tvé slávě. A pro tohle žiji. Amen, amen.

(Thomas Merton 1915–1968/, Jonášovo znamení, překlad Marie Sommerová)

Milovat a odpouštět – v tom je pramen radosti. Odpouštíme-li, začne se náš život měnit. Přísnost ustoupí a nahradí ji nekonečná dobrota.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Ano, Pane, i když jsem už dospělý, zeje ve mně mnoho prázdnoty, která musí být naplněna láskou; všichni ke mně vzhlížejí, protože jsem jednou nastoupil na cestu víry a zdál jsem se silný a plný radosti, protože jsem tě tenkrát cítil velice blízko… Ale od té doby si nikdo nevšiml, že mám srdce jako všichni ostatní. Všichni mě chtějí mít silného, ale já jsem, Pane, slabý. A mnohokrát bych si přál, aby ostatní přijali mou slabost, aby ostatní přijali fakt, že i já jsem hluboce lidský, stejně jako všichni ostatní. Proto tě dnes prosím, uzdrav ty rány, které jsem vždy držel v tajnosti, protože jsem se bál, že budu vypadat jako slaboch a ostatní si mě přestanou vážit.
Ty víš o mých frustracích, znáš má selhání, znáš mě celého. Proto dnes před tebe předstupuji takový, jaký jsem: na jednu stranu je mi smutno z toho, jaký jsem a co jsem kdy udělal, ale na druhou stranu je mé srdce plné radosti, protože vím, že mě bereš do náručí, že mi rozumíš…

(Elias Vella OFMConv. /1941–2022/, modlitby)

Aby získal poklad, musí člověk koupit celé pole. Nemůžeme říct: „Tohle se mi líbí, ale tamto ne.“ Lépe řečeno, říct to můžeme, ale nesmíme dovolit, aby tyto naše reakce podmiňovaly naši odpověď. Nalezený poklad je přece něco velikého. Naše povolání je dar. Je to vztah s Pánem, který dalece přesahuje své institucionální a lidské vyjádření.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Je jasná, tichá, teplá červencová noc, ze široké řeky stoupá pára a chladí nás, zlehka zašplouchá rybka, ptáci zmlkli, všude ticho a nádhera, všechno se modlí k Bohu. Nespíme jen my dva – já a ten mladík – a rozhovoříme se o kráse Božího světa, o jeho velkém tajemství. Každé stéblo, brouk, mravenec, včela, všichni podivuhodně znají svou cestu, ač nemají rozum, osvědčují tajemství Boha, neustále je sami naplňují. (…) Jaká bezelstnost, jaká důvěřivost, jaká krása! Je až dojemné vědět, že v nich není žádný hřích… a Kristus je s nimi už déle než s námi. „Je možné, že i oni mají Krista?“ ptá se mladík. „Jak jinak,“ říkám mu, „vždyť Slovo je pro každého. Všechno stvoření a každý tvor, každý lístek usilovně směřuje k Slovu, pěje Boží slávu, pláče ke Kristu…“

(F. M. Dostojevskij /1821–1881/, Bratři Karamazovi)

Latinské slovo pro adoraci je ad-oratio – to znamená dotek úst na ústa, polibek, objetí, v nejhlubším smyslu láska. Podrobenost se stává spojením, jednotou, protože ten, komu se podrobujeme, je Láska. Tímto způsobem získává podrobenost na významu, protože na nás neuvaluje nic zvnějšku, ale v hloubi duše nás osvobozuje.

(papež Benedikt, kázání během apoštolské cesty do Kolína nad Rýnem, 21. srpna 2005)

Jedna čtenářka mi sdělila, že je jí nepochopitelné, jak jsem mohl již dvakrát citovat v „Katolíku“ větu: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než nepomodlit se růženec.“ Vznikne prý z toho pohrdání růžencem, to znamená modlitbou. Ta čtenářka tedy myslí, že „jestli se člověk opravdu modlí růženec, Pán Bůh má vždycky dost možností zpravit ho o věcech, které potřebuje vědět, i kdyby v dobách demokracie nečetl noviny“.
Jistě, že má Pán Bůh mnohé možnosti sdělovat někomu nějaké vědění. Existuje také tzv. vědění vlité. Ale to je zázrak. A spoléhá-li se někdo bez velmi vážného důvodu na zázraky, říká se tomu, že pokouší Pána Boha. Normálně se vědění získává tím, že se učíme a studujeme, že chodíme světem s otevřenýma očima, že se ptáme a informujeme, a jde-li o veřejný život, že jej sledujeme, a to hlavně z novin a časopisů. I zde platí: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.
Nikdo neříká, že máme číst noviny pro noviny, nikdo neříká, že lehkomyslné čtení novin, kterým někdo ubíjí čas, je lepší než modlit se růženec. Všechna modlitba nás však má přivést k pevnému odhodlání hledat ve všem Boha a sloužit mu poctivě ve všem. Jsme-li tímto odhodláním naplněni, stane se nám i z čtení novin krásný skutek.
V novinách se obráží duše moderního člověka, jeho tužby a potřeby, jeho bludy a zklamání. Čím více, čím konkrétněji skutečně věřící člověk to vše pozná, tím více bude puzen k aktivnímu apoštolátu, naučí se k dnešnímu člověku vyprávět řečí dneška věčnou zvěst o Bohu, jediném pravém Zdroji a jediném pravém Cíli všeho života.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Růženec nebo noviny“, otištěno v „Katolíku“, 17. listopadu 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

(O.Carm. • svatý • památka 28. července)

Texty propria

Titus, křestním jménem Anno, se narodil roku 1881 v Oegeskloosteru u Bolswardu v západním Frísku v Nizozemí. Rodině patří veliký statek s rozsáhlými polnostmi a chovem dobytka, přesto rodiče své děti netlačí k převzetí hospodářství. Anno bude celý život vděčně vzpomínat na šťastné dětství prožité v hluboce lidském a zbožném prostředí venkovské usedlosti (1). Rodiče zohlední jeho intelektuální nadání, rodící se touhu po kněžství (a také pro těžký život v hospodářství ne dost pevné zdraví) a umožní mu odejít do vzdáleného Megen. Zde, ve františkánské koleji (2), prožije Anno léta svého dospívání (1892–1898). V sedmnácti letech vstupuje na Karmel v Boxmeeru (3) a přijímá jméno Titus (4). V letech 1900–1905 studuje filozofii a teologii (5). Po kněžském svěcení (1905) pak pokračuje ve studiích na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Zde získává roku 1909 doktorát z filozofie (6) a vrací se zpět do Holandska.

Bože, vezmi mě za ruku, půjdu poslušně s tebou a nebudu se příliš vzpírat. Nechci se ti vytrhnout, ať už mě v životě potká cokoli, chci to zpracovat podle svých nejlepších sil. Jen mi tu a tam dopřej chvilku klidu.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 25. listopadu 1941)