Doporučujeme
Když ke Spasiteli přicházíme, vkládá na nás ruce. Toto se děje ještě hlouběji, když se účastníme mše svaté v souladu se smyslem této oběti, tedy když se jen nedíváme a neposloucháme, ale když se samy spolu s ním obětujeme, úplně se mu odevzdáme, abychom spolu s ním mohly být proměněny a obětovány.
(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/)
Je dobře, že jsme opuštění, že se ztrácejí všechny opory, s nimiž jsme počítali, zatímco v srdci hasne dokonce i světlo Boží: ale právě tehdy musíme mít tu velkou smířenou a odevzdanou víru, víru neohraničenou, která přijímá zimu, aniž ví, zda na zemi ještě někdy nadejde jaro, ale dobře ví, že v každém případě nadejde jaro v nebi.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Má milá sestřičko,
(…) pohleďte, v roce 1918 jsme v rodině uskutečnili intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně. Po smrti císaře před rokem jsme s dětmi prosili Nejsvětější Srdce Ježíšovo, aby bylo ještě více, je-li to možné, hlavou rodiny! Vy znáte cesty, po kterých nás naše „Hlava rodiny“ vedla! Dobrá! Víte, co mi řekl císař několik týdnů před svou smrtí, když mluvil o rčení o „dlouhém a šťastném“ panování? „Dlouhé nebylo, ale šťastné, to ano!“
Postními exerciciemi se neznepokojujte. To nejhlavnější je samozřejmě mše svatá a Ježíš, který nás zahrnuje do své požehnané modlitby a který pročišťuje veškerou ubohost našich srdcí. Proste ho úpěnlivě o to, aby jeho krev skanula jako déšť na všech pět světadílů. A tehdy srdce nabude velikosti přiměřené velikosti církve, velikosti světa.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Chcete vědět, mám-li radost, že půjdu do Ráje. Měla bych velikou, kdybych tam šla, ale… nespoléhám na nemoc, to je příliš pomalá vůdkyně. Spoléhám už jen na lásku. Proste Pána Ježíše, aby všechny modlitby, které se za mne konají, sloužily k rozdmýchání Ohně, který mě má strávit…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 242, sestře Marii od Nejsvětější Trojice, 6. června 1897)
V okamžiku sovětské invaze 17. září 1939 tvořily ukrajinskou řeckokatolickou církev lvovská arcieparchie a pomocné eparchie Stanyslaviv (dnešní Ivano-Frankivsk) a Přemyšl. Velmi živá církev čítala zhruba 2100 farností, přes 2000 kněží, tři semináře, teologickou akademii a na 150 klášterů s více než 1100 řeholníky. Postoj sovětského režimu vůči řeckokatolické církvi byl velmi tvrdý. Katolická církev se zkrátka nehodila do všeruské národní vize – tvořily ji totiž národnostní menšiny a byla spojena s Římem.
Důvodem, Pane, proč tě miluji,
není tvé nebe, jež mi slibuješ,
ani strach z pekla, plodí vzdor a lež,
ty od tebe mne spíše vzdalují.
Když jsem vyšla na zahradu, vidím, jak všechno dýchá radostí jara. Stromy oblečené do květů vydávají opojnou vůni; všechno se chvěje radostí a rozezpívaní a švitořící ptáčci velebí Boha a říkají mi: Těš se a raduj, sestro Faustyno, ale v duši mám temnotu a utrpení. Má duše je tak velmi citlivá na šelest milosti, umí rozmlouvat se vším, co je stvořeno a co mě obklopuje, a vím, proč Bůh tak zkrášlil zemi… Ale mé srdce se nemůže rozveselit, neboť Milovaný se mi ukryl, a neodpočinu si, dokud Tě nenajdu… Neumím žít bez Boha, ale cítím, že také Bůh nemůže doznat štěstí beze mě, ač sám sobě absolutně stačí…
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, III. sešit, 1120)
Kéž je vám Naše Paní matkou a kéž vám pomáhá stát s velkou láskou pod Křížem. Modlím se, aby vás nikdy nic nenaplnilo bolestí a zármutkem do takové míry, že by vám to dalo zapomenout na radost ze Vzkříšeného Krista.
(Matka Tereza, korespondence, 25. února 1994)
Maria, Matko Boží a Matko naše, v této přetěžké hodině se utíkáme k tobě. Ty jsi Matka, miluješ nás, znáš nás a víš o všem, co nám leží na srdci. Matko milosrdenství, tolikrát jsme zakusili tvou starostlivou péči, tvou přítomnost, přinášející pokoj, protože nás pokaždé přivedeš k Ježíši, knížeti Pokoje.
Boží úmysly a záměry jsou nevyzpytatelné. Často na lidi, které milujeme, dopadají těžké rány – a přece nejsou Bohu méně milí. On sám ví, proč a kam tyto duše po těch drsných cestách vede. Zná tedy i cíl Vaší cesty, která je také obtížná. A proto zavřete oči, vložte ruku do jeho ruky a jděte za ním. I v bolesti důvěřujte a vytrvale milujte.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 4. listopadu 1949)