Doporučujeme
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam také už nehledejme. Není to ovšem lehké. Oblast smyslů a citů dosud nevymizela, naopak se stále hlásí se svými požadavky. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc, nás to pořád žene vzhůru. Jsme přece bytostmi, které jsou vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme nahoru na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.
Křečovitě se snažíme najít na této úrovni Boha, pokusit se ochutnat kapku sladkosti, ucítit trochu tepla. Pak trpce naříkáme, že se nám tyto pokusy nezdařily. A ony se věru nemohou zdařit.
Kdo se pravidelně věnuje vnitřní modlitbě, toto všechno zná z každodenní zkušenosti. Jak často se stává, že dlíme na modlitbách dočista bezmocní, před sebou zeď neschopnosti a temna, se srdcem jako z kamene, a nedokážeme pronést ani jediné slovo lásky, které by nám opravdu tanulo na mysli. Co dělat? Můžeme naříkat, můžeme se v potu tváře pokoušet jaksi uchopit Boha násilím, ve svém nitru ronit slzy v bezmocném vzteku.
Jenže je ještě jiná cesta: tuto bezmoc s klidem akceptovat, nevysilovat se pokusy ji přemoci, netruchlit nad ní, nýbrž zcela prostě se k ní obrátit zády a vyjít z ní tak, že budeme žít na hlubší úrovni, kde se cele odevzdáme Bohu, bez ohledu na to, co cítíme, či necítíme. Pak se může stát, že nás zaplaví nesmírný klid, hluboký mír. Opět jsme našli Boha, stranou všech citů, mnohem hlubším a především trvalejším způsobem.
Možná se nás přitom zmocní pocit: Aha, teď jsem na to přišel! A skutečně to je velký objev. Nebuďme však příliš domýšliví, na této cestě je málo věcí, kterým se naučíme jednou provždy. Každý den si všechno musíme dobývat znovu. Je možné, že tento ústup (při kterém se v nějakém pomyslném výtahu snášíme do hlubší vrstvy, takže lomoz – útěcha či vyprahlost – odumře již na povrchu) se nám pro dnešek zdaří, nazítří však nebudeme mít ani pomyšlení na to se o něj pokoušet, anebo se pokusíme, ale nadarmo.
Je zapotřebí měsíců a možná i let k tomu, než si doopravdy zvykneme žít na této hlubší úrovni v modlitbě i mimo čas modlitby. Z psychologie procesu učení známe, že po prvním období zanícení, kdy se nám všechno daří, následuje období sestupu, naše výsledky jsou již méně dobré a my cítíme nechuť a zklamání. Techniku učebního procesu zvládne pouze ten, kdo toto stádium překoná.
Nikdo neprohlédl tuto zkušenost tak jasně jako Jan od Kříže. Že se všechen ten dobrý, příjemný život na úrovni smyslů zhroutil, je znamením, že se blíží čas, kdy poznáme Boha v celé jeho hloubce. Proto se nad tímto nezdarem nermuťme, nýbrž radujme. A tak tu vyprahlost milujme, přijměme ji a Bohu za ni děkujme. Kdo rázně skoncuje s hledáním útěchy, sotva pocítí nějakou vyprahlost. Pro toho, kdo si nepřeje nějaké ‚city‘, ztratí vyprahlost jméno.
(W. Stinissen, Cesta vnitřní modlitby, KNA 1995)
Wilfrid Stinissen OCD, se narodil roku 1927 v belgických Antverpách. Tento bosý karmelitán je doktorem filosofie, od roku 1967 žije v karmelitánském klášteře ve Švédsku. Je známým exercitátorem a autorem mnoha knih o duchovním životě.
Související články
Dříve jsme degradovali Boha na předmět požitku
O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily
V Karmelitánském nakladatelství: Wilfrid Stinissen