KARMEL

Druhá část:

Aktualizovaná četba spisů
sv. Terezie od Ježíše

I. Přiblížení se kontextu naší doby na základě Tereziiny zkušenosti

23. Charisma, které vyrůstá ze života a spisů matky Terezie, se šířilo a obohacovalo v průběhu staletí díky důkladnějšímu poznání jejích děl a její charismatické zkušenosti, přejaté Stanovami jak bratří, tak mnišek i Sekulárního řádu tereziánského Karmelu. Díky tomuto obnovenému uvědomění: „máme dnes, nebo alespoň můžeme mít, takové poznání našeho  charismatu, jako snad nikdy v našich dějinách.

Dnes víc než kdykoli dříve jsou naši svatí a spiritualita, kterou se naše řeholní rodina vyznačuje, předmětem zájmu nejrůznějších čtenářů uvnitř i vně církve, kteří nás oprávněně žádají, abychom jim předávali toto bohatství. Přesto se musíme ptát, jak můžeme [my dnes] odpovědět na požadavky znamení doby v církvi a ve světě a na velké a oprávněné lidské i náboženské aspirace nových generací, abychom mohli účinnějším a aktuálnějším způsobem plnit poslání tereziánského Karmelu ve třetím tisíciletí.“¹ Jinými slovy: „Je tedy třeba poznávat a chápat svět, v němž žijeme, jeho očekávání, touhy a často i dramatičnost, pro něj příznačnou,“² a nepochybovat o tom, že nejvznešenějším základem lidské důstojnosti je povolání člověka ke sjednocení s Bohem (srov. GS 19).³ Tereziánské charisma, jak již bylo řečeno, ztvárnila intenzivní mystická zkušenost modlitby a dospělo ke svému plnému rozvinutí ve světle společenských a náboženských událostí Tereziiny doby, na které se tato řeholnice snaží dát odpověď svým vlastním životem, vylíčeným v jejích spisech, a svým zakladatelským dílem. Je to mystika, vtělená do dějinné reality, citlivá k událostem a angažovaná ve službě.

24. Postoj matky Terezie od nás vyžaduje schopnost poznávat a rozlišovat, co se odehrává okolo nás, ve světě poznamenaném sekularizací a postmodernismem, ateismem a nevěrou, vnímanými zejména v západním světě jako globalizační kultura, která se šíří i do dalších zeměpisných oblastí. Přesto jsou v něm paradoxně stále četnější známky náboženského probuzení a hledání spirituality, která by odpovídala na nejhlubší nejistoty lidské bytosti. Ozývají se hlasy, že k tomu, aby 21. století mohlo být nadále křesťanské, je třeba mystiky, znovunabytí zkušenosti víry. Zároveň odhalujeme krizi identity člověka jako takového, který by rád definoval sám sebe bez jakéhokoliv odkazu na Boha, což útočí na jeho důstojnost a na transcendentní hodnoty vepsané do jeho bytí, neboť člověk je „otevřené já“, je otevřen – jakoby raněn – vášní po transcendenci. Tereziánská spiritualita, soustředěná na člověka jakožto Boží příbytek, otevřeného vůči společenství s Bohem a schopného přijmout Jej v nejvnitřnější části Hradu, nám pomáhá uvědomit si lidskou důstojnost, kterou současná kultura ohrožuje. Vychovávat člověka k tereziánskému kontemplativnímu postoji proto zároveň znamená pomáhat mu objevovat jeho skutečnou identitu.

25. Spolu s krizí člověka a s faktem ateismu je třeba věnovat pozornost také nespravedlivým poměrům, chudobě a vyloučení ze společnosti [v současném světě]. Také tato situace má co do činění s Božím zjevením a s možností takové lidské odpovědi na ni, která by byla inspirována tereziánskou zkušeností. Křesťanská spiritualita, která chce plodně přijmout výzvy 21. století, musí nutně čelit skutečnosti chudoby. Starost o chudé je prvkem jednoznačně přítomným v samotných pramenech křesťanského zjevení. Zkušenost s Bohem se nemůže uskutečnit v izolaci, v nezájmu a nedostatku pozornosti vůči utrpení lidí. Kontemplace, která nemá na mysli tuto trýznivou realitu naší společnosti, je biblicky zavrženíhodná, podobně jako bohoslužba, která ignoruje utrpení chudého a bezbranného, jak to pranýřují již proroci.

26. Jedním ze znamení obnovy řeholního života a současného křesťanství je jejich hluboké zakořenění v evangeliu. To je to, co Druhý vatikánský koncil označil: „nepřetržitý návrat ke zdrojům veškerého křesťanského života,“ a následování Krista nazval: „nejvyšší pravidlo“ života podle evangelia (srov. PC 2), s věrností vůči „charismatu zakladatelů“, považovanému za „plod Ducha svatého, který v církvi stále působí“ (ET 11). Každé charisma, jako „zkušenost“ Ducha, představuje obnovený způsob přijetí evangelia,⁴ novou spiritualitu, která evangelium vyjadřuje a která zůstává během dějin otevřená, aby mohla být neustále prohlubována a rozvíjena prostřednictvím zvláštních obdarování těch, kteří na ni mají podíl (srov. MR 11). Kristus je zosobněné evangelium, střed a poslední norma každého zasvěceného života, původ a cíl každého charismatu. Tereziánské charisma představuje originální způsob četby evangelia, kontemplace Krista a stávání se mu podobnými v jednom z aspektů jeho tajemství.

27. Tereziina originalita, její charisma v církvi, vychází z toho, že Terezie se stává podobnou Kristu cestou poznání skrze zkušenost, tedy prostřednictvím své christocentrické mystické zkušenosti (viz Ž 9,1–3; 26,6; 27,2-8 atd.). V tomto smyslu je její charisma autentické a skutečně nové v rámci duchovního života církve (srov. MR 12). Jeho novost a účinek, kterého dosáhlo ve smyslu kvalitativního růstu křesťanské spirituality, se právem vysvětlují jakožto nabídka nového způsobu prožívání evangelia, který byl odpovědí na neklid její doby a, v jistém smyslu, na potřeby všech dob. Zrod jejího díla, třebaže má své kořeny ve staré karmelitánské tradici, se jeví úzce spojen s tím, jak se odvíjela její vnitřní duchovní cesta: velmi hluboce se inspirovala duchem evangelia a karmelitánským ideálem poustevnictví a kontemplace, až to vyústilo v nový tvůrčí a zakladatelský počin: tereziánský Karmel. Tento význam má Tereziino charisma jako „zkušenost“ Ducha. Její duchovní zkušenost je duší a motorem nového Karmelu, je rozpínavou silou, působící jeho [prudký] rozmach do [jiných] evropských zemí, do Francie, Itálie, do Flander. Stejný důvod také vysvětluje veliké rozšíření jejích spisů. Poskytují uvedení do křesťanské zkušenosti.
Z toho vyplývá úloha bosého Karmelu dnes: intenzivně žít tereziánské charisma, uvádět dnešního člověka do tereziánské kontemplativní zkušenosti, do porozumění znamením časů a napomáhat šíření Tereziiných spisů. To vše v duchu Tereziina základního přesvědčení, že bez zkušenosti nelze nabýt opravdového poznání. Zkušenost je klíčem každého porozumění, také co do poznání Boha, protože Bůh sám je předmětem zkušenosti tou měrou, jakou je objektem víry, jež jediná pojí člověka s Bohem (M 1, 1,4) a v níž skutečnost Boží je spíše vnímána [nepřímo] (stav teopatie) než poznávána.

II. Některé základní životodárné prvky
Tereziiny zkušenosti a nauky

28. V souladu s náboženskou citlivostí a způsobem prožívání křesťanské víry dnes je Tereziina zkušenost, na rozdíl od jiných mystických směrů metafyzického a neoplatonického rázu, povýtce osobní a christocentrická. Celá se uskutečňuje skrze nezastupitelné prostřednictví Ježíše Krista: „Viděla jsem jasně, že těmito dveřmi máme vstoupit, chceme-li aby nám svrchovaný Majestát odhalil velká tajemství“ (Ž 22,6). Podstatné na tereziánské mystice je vnímání Kristova oslaveného lidství. Toto je pilíř, který nás podpírá, a život našeho života (srov. 7H 2,6). Tak tomu je od Tereziina obrácení (srov. Ž 9,1) až po objevení Krista jako živé knihy, ve které jsou „vidět pravdy“ a která „zanechává tak dobře vtištěno to, co se má číst a dělat, a to způsobem, který nelze zapomenout!“ (Ž 26,6).

29. Je-li Kristus základem a obsahem tereziánské mystiky, pak teologální zkušenost modlitby je tou nejosobitější charakteristikou tereziánského charismatu, ozřejmující význam nového Karmelu i učitelskou úlohu Tereziiných spisů. Tu Terezie – jak připomíná Pavel VI. při příležitosti jejího vyhlášení učitelkou církve – uplatnila „ve své řeholní rodině, v církvi a ve světě prostřednictvím svého trvalého a aktuálního poselství: poselství modlitby“.
Terezie znovu objevila kontemplaci. To s sebou přineslo nabídku jejích konkrétních forem a praxe dostupné křesťanům všech stavů (srov. CV 19,15; 23,5), zavedení nové pedagogie [co do modlitby], nabídku uvedení do modlitby a metod jejího rozvoje. Díky pedagogickému náboji Tereziiných spisů se tereziánské charisma kontemplace přetvoří v lůně církve v cosi samozřejmého, a to natolik, že dnes není možné snažit se o křesťanský život a přitom nežít tento teologální rozměr, ba dokonce mystiku. V tomto kontextu je třeba číst důležitý text Katechismu katolické církve o tom, že mystika představuje plnost křesťanského života, chápaného jako stále důvěrnější sjednocení s Kristem (srov. KKC 2014), a o pedagogii kontemplace (srov. tamtéž 2709–2719).

30. Tereziino charisma, její mystická zkušenost Krista a kontemplativní ideál ve službě církvi se viditelně vtělují do toho, co ona později představí jako „náš styl umrtvování, sesterství a rekreací“ (srov. Z 13,5).
Její ideál komunitního života tvoří tato trojice prvků:

1. komunita je především „sbor Kristův“ (CE 20,11) podle vzoru radikální prvotní církve, neboť On je přítomen uprostřed komunity (srov. Ž 32,11), On je „Pánem domu“ (CV 17,7) a tím, „kdo nás zde shromáždil“ (CV 1,5; 3,1);
2. komunita žije nároky důsledné rovnosti a opravdové lásky (srov. CV 4,7; 7,9), vše v ní se podle evangelia poslušně řídí účinnou, zdarma danoua nezištnou láskou (CV 4,11; 6–7; 5H 3,7–12), se závazkem manuálně pracovat (srov. St 28);
3. komunita se vyznačuje lidskostí, jež je charakterizována svébytnými a pro tu dobu neobvyklými známkami: vzděláním, lidskými ctnostmi, mírností, prozíravostí a rozlišováním; prostotou, vlídností a radostí (srov. CV 41,7–8; VC 42; NMI 43).

31. Zakladatelský záměr Karmelu má jednoznačný mariánský ráz (srov. Ž 33,14). Proto Terezie od Ježíše, která velmi záhy ve svém životě zakouší moc Mariiny přímluvy (srov. Ž 1,7), předkládá (svému společenství) svatou Pannu jako Matku a Paní Řádu (srov. Z 29,23; 3H 1,3), jako příklad modlitby a sebezáporu na cestě víry (srov. 6H 7,13n.), jako ženu tělem i duší oddanou naslouchání a kontemplaci Božího slova (srov. M 5,2; 6,7), vždy učenlivou vůči vnuknutím Ducha svatého a spjatou s Kristovým velikonočním tajemstvím láskou, bolestí i radostí (srov. 7H 4,5).
Z toho vyplývá, že společenství s Marií proniká a mariánskou pečetí označuje všechny prvky našeho života: bratrský život, ducha modlitby a kontemplace, apoštolát ve všech jeho formách i samotný evangelijní sebezápor (srov. St 47–52). Evangelijní postava Panny Marie je nejen vzorem našeho života, vybízí nás také, abychom šli v jejích šlépějích a jako skuteční „Hospodinovi chudí“ „abychom připodobnili svůj život životu naší Paní ustavičným, z víry vyvěrajícím rozjímáním Božího slova a rozmanitými projevy lásky“ (St 49).
Marií vedeni za ruku vnikáme do tajemství Krista a církve a stáváme se, podobně jako ona, nositeli Ježíše a radostné zvěsti o jeho království. Proto je mariánský rozměr, spolu s rozměrem christocentrickým, bezpochyby jedním ze základních klíčů k četbě Terezie.
A v Mariině blízkosti také svatý Josef, pokorný služebník Krista a jeho Matky, je nám živým příkladem modlitbou prostoupeného společenství s Ježíšem (srov. St 52).