Doporučujeme
(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)
Texty propria
Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).
Na toskánské provinční kapitule v roce 1344 byl ustanoven radním konventu ve Florencii a bakalářem a v této funkci vystupuje od 1. června toho roku do května 1347. Pak, na kapitule, která se konala od 15. června téhož roku, je potvrzen ve službě radního a k tomu je jmenován lektorem florentského konventu.
V průběhu roku 1348 odcestoval do Mét (Metz) ve Francii na generální kapitulu řádu (2) a zde byl ustanoven provinciálem toskánské provincie. Tuto službu vykonával do začátku roku 1350. Během služby provinciála, která netrvala ani dva roky, se musel vypořádat s vážnou situací způsobenou morovou epidemií, kdy ve Florencii přežila zhruba jen třetina obyvatel. Nekrolog florentského konventu svědčí o více než stovce úmrtí bratří v letech 1348–49. Nicméně ani v této době se nezastavila stavba karmelitánského kostela a Ondřejovým posledním zdokumentovaným činem v úřadě provinciála je přesné vyúčtování plateb za zmíněnou stavbu 9. ledna 1350.
Mezitím jej papež Klement VI. bulou ze 13. října 1349 dosadil na uprázdněný biskupský stolec ve Fiesole, v městě vzdáleném asi 8 km od Florencie. Současně sdělil papež nominaci katedrální kapitule, kněžím i lidem v diecézi a nadto udělil odpustky v souvislosti s účastí na Ondřejově konsekraci. Nápis na Ondřejově hrobce říká: „Byl vzat Karmelu a dán církvi a biskupské službě (3) ve Fiesole.“ Tato slova možná dala podnět k legendárnímu vyprávění o jeho útěku ke kartuziánům a teprve pozdějšímu přijetí nominace na biskupa na základě vidění. Nevíme, kdy Ondřej dostal do rukou dopis o nominaci, ale ještě 29. října, 27. listopadu a 6. prosince 1349 je v konventu ve Florencii ve službě provinciála. I z tohoto důvodu nemohl „zmizet“ na příliš dlouhou dobu.
První zaznamenaný úkon Ondřejova episkopátu je datován 28. března 1350. Ondřej přerušil tradici trvající déle než sto roků, podle níž fiesolský biskup sídlil ve Florencii při kostele Santa Maria in Campo. Chtěl být nablízku svému lidu, blízko své katedrály, která byla opravdu děsivě zdevastována. Ačkoliv biskupský palác ve Fiesole potřeboval rozsáhlé opravy, rozhodl se Ondřej nastěhovat tam. Své potřeby omezil na to nejnutnější. S šesti sloužícími a s dalšími dvěma karmelitány žil v biskupském paláci klášterním způsobem života. I nadále nosil karmelitánský hábit a kolem beder kovový řetěz, který je zachován dodnes. S úzkostlivou přesností sám vedl účty týkající se správy domu, biskupského úřadu a příspěvků určených Svatému stolci. Financoval a řídil různé práce při budování a opravách kostelů a nemocnic; i vlastní služebnictvo jej podporovalo penězi, které dostávalo za svou službu.
Ve snaze vyloučit každou formu zneužívání si vyhradil rozdělování církevních beneficií. Trval na tom, aby jich jejich správcové byli hodni. Zpravidla měl dva vikáře, kteří mu pomáhali se spravováním diecéze, a třetího, který sídlil v Casentinu, jež bylo příliš vzdálené od Fiesole. On sám pečoval o náboženský život ve své diecézi prostřednictvím kanonických vizitací. Zvláštní bdělost vyžadoval život kněží, který byl v mnohém neutěšený: nevzdělanost, špatné zvyky, karban, nošení světského oděvu. Některé kleriky zavázal, aby k němu po určitém čase přišli k přezkoušení; v žádném případě netoleroval ty, kteří se prohřešovali proti celibátu. Rovněž kněžím, kteří nesídlili ve svých farnostech, byla dána lhůta, v níž se měli do svých farností vrátit, a když to neudělali, byli potrestáni odnětím beneficií.
Aby měla diecéze zdravější klérus, zřídil v roce 1372 bratrstvo kněží, kteří měli svým příkladem a působením přispívat k intelektuální a morální formaci budoucích kněží. K příkladu vlastního života připojil službu kázání, takže jeden z pochvalných výroků na jeho hrobě zní: „Úžasný příkladem svého života i svou výmluvností.“ Nemenší úsilí věnoval Ondřej péči o potřebné. Byl nazýván „otec a správce chudých“. A chudých – v důsledku morové epidemie – nechybělo! A skutečně, první zdokumentovaný úkon jeho episkopátu je opatření ve prospěch chudých z 28. března 1350: formou tzv. „závětí na zbožné účely“, k nimž vybízel, měla diecéze získat prostředky pro chudé, kterým rozdával „pro lásku Boží“, a dále pro vybavení kostelů. Vykonával rovněž přísný dohled nad příjmy, které byly určeny nemocným a poutníkům.
Pokud jde o jeho péči o sakrální stavby, pokračoval také v obnově katedrály, s níž začal už jeho předchůdce. Dnes je zde z Ondřejovy doby zachována pouze katedra. Opravil rovněž nádherný biskupský palác, nejspíš s nadějí, že přiměje svého nástupce, aby zde zůstal. Renovoval i několik dalších kostelů, mezi nimi kostel Santa Maria in Campo ve Florencii. Zvláštní péči věnoval kostelu ve Figline Valdarno; zde si přál mít místnost pro sebe, kam by se tu a tam mohl uchýlit, neboť městečko leželo v odlehlé části jeho diecéze, daleko od Fiesole. 1. července 1368 posvětil hlavní oltář kostela benediktinského opatství ve Fiesole a 25. března příštího roku tamtéž oltář mariánský. Založil klášter sester, který byl později přeložen do Florencie a jmenoval se klášter poustevnic Santa Maria del Fiore. Karmelitánskému konventu ve Florencii věnoval 24 svazky, pojednávající o různých tématech. Poslední záznam psaný jeho rukou je z 29. prosince 1373, devět dní před jeho smrtí; jde o dar bohatě zdobeného ornátu katedrální kapitule.
Máme zachována svědectví také o jeho úsilí o smír. Preláti a bohatí obchodníci z Florencie a Fiesole, vlivní občané z měst Prato, Pistoia a dalších se na něj obraceli jako na nestranného a neúplatného arbitra. Ne tak dobře je zdokumentována mise usilující o smír v Bologni, kterou jej údajně pověřil papež, když mu bylo město opětovně podřízeno, a která byla namířena proti intrikám Viscontiů z Milána. Někteří historikové mají za to, že zde došlo k záměně s historicky dobře doloženou misí jiného karmelitána, sv. Petra Tomáše, z roku 1364.
Ondřej Corsini zemřel 6. ledna 1374 (podle florentského kalendáře 1373) a svatořečen byl 29. dubna 1629 papežem Urbanem VIII. Jeho tělo je uloženo pod oltářem v jemu zasvěcené kapli karmelitánského kostela ve Florencii. V římské lateránské basilice mu roku 1734 zasvětil nově zbudovanou kapli svého rodu papež Klement XII. (Lorenzo Corsini). Svátek sv. Ondřeje Corsiniho slavíme na Karmelu 9. ledna.
O Ondřejovi se píše, že si ho rodiče vyprosili od Boha a slíbili, že ho zasvětí Panně Marii. Jeho matka měla v požehnaném stavu sen, že porodila vlka, který přiběhl ke karmelitánskému klášteru a u vchodu do kostela se proměnil v beránka. Tento matčin sen se naplnil tak, že Ondřej žil v mládí nevázaným způsobem života, ale když se dověděl o svém zasvěcení Panně Marii a o matčině snu, vstoupil ke karmelitánům. Proto se v ikonografii často zobrazuje s beránkem u nohou.
(1) Ve středověku začínal v některých oblastech kalendářní rok svátkem Zvěstování. Oproti rozšířenějšímu způsobu florentinskému byl však kalendář pisánský „o rok napřed“, a to až do poloviny 18. století.
(2) V tomto roce propukla jedna z nejtěžších morových epidemií, během níž klesl počet obyvatel Evropy o třetinu až polovinu. Během zasedání generální kapituly nebo cestou zemřelo na mor přibližně dvě stě bratří.
(3) Doslova „biskupské mitře“.
(Podle St. Andrew Corsini... a dalších pramenů zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Mal 2,5–7a
Žalm: 89(88),2–3.4–5.21–22.25+27 Odp.: srov. Tit 1,7.9 To je Boží správce, pevně se drží spolehlivé nauky
Evangelium: Mt 28,16–20