Doporučujeme
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 12. června)
Texty propria
Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu ve Lvově a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím – tedy snad i jeho přímým učitelem – jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli – bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.
V Římě složil Hilarius 3. prosince 1931 své slavné sliby. V řádové mezinárodní koleji sv. Alberta našel mezi profesory a spolužáky nejen učitele a přátele, ale také vzory pro svůj duchovní život. Vyučoval jej tehdy mimo jiné i P. Jan Brenninger (spirituální teologii), k jehož blahořečení byly také započaty přípravné kroky, mezi jeho spolužáky patřil mj. i pozdější generál řádu Kilián Healy, pocházející z USA. V předvečer slavnosti Panny Marie Karmelské 16. července 1934 přijal bratr Hilarius v Římě kněžské svěcení. Když pak volil téma své dizertační práce z oboru morální teologie, záměrně se rozhodl pro otázku týkající se svátosti eucharistie. Toto rozhodnutí učinil již dříve a vedlo jej k němu jeho hluboké přesvědčení o významu eucharistie – jak v díle spásy obecně, tak v praktickém duchovním životě věřících.
Po získání lektorátu teologie se v roce 1935 vrátil do Polska do konventu v Krakově, aby z pověření představených vyučoval na řádovém učilišti dogmatiku a církevní dějiny a zároveň aby byl představeným (prefektem) spolubratří studentů. Kromě jiných úkolů, které mu byly svěřeny v rámci komunity, působil také v karmelitánském kostele Panny Marie „Na Piasku“. V těžké době na začátku druhé světové války jej otec provinciál 1. listopadu 1939 jmenoval převorem krakovského konventu. Otci Hilariovi bylo tehdy dvaatřicet let. Podle svědectví spolubratří spojoval ve své osobě přísnost vůči sobě samému se smyslem pro ostatní bratry a jejich potřeby, zvláště v nemoci a těžkostech. Byl představeným spravedlivým, ale také trpělivým a laskavým.
Nenávist nacistů se v poraženém Polsku zaměřila nejvíce na Židy, ale také na kněze. V noci z 18. na 19. září 1940 byl krakovský klášter přepaden gestapem a několik karmelitánů bylo uvězněno: podpřevor P. Leo Koza, nástupce P. Hilaria v úkolu prefekta studentů P. Albert a další kněží i studenti. Věcný důvod k tomu nebyl žádný, jediným motivem byl nacistický teror (1). Snahy převora dosáhnout propuštění bratří na svobodu nedosáhly úspěchu. Gestapo přišlo do kláštera znovu se záměrem uvěznit dalšího kněze. Převor P. Hilarius se snažil jej bránit, poukazoval na jeho nemoc a nabídl policistům, že pokud jim opravdu jde o to získat pracovní sílu, může se jim on sám – oproti spolubratrovi byl mladší a silnější – hodit lépe. Oni jeho návrh přijali, a tak byl 4. prosince 1940 uvězněn.
Další měsíce jeho života se odehrávaly na místech, jejichž jména se stala neblaze proslulými na celém světě: Osvětim, Dachau (2). Spolubratři, kteří hrůzy koncentračních táborů nakonec přežili, dosvědčili, že příklad otce Hilaria jim byl velikou vzpruhou. Vnímali jeho pevnou víru a sílu modlitby, povzbuzoval je slovem, ale i kouskem chleba ze svého přídělu. Všemožně se snažil pomáhat bratřím v útrapách lágrového života a jejich úmrtí (jakkoliv úmrtí kamarádů bylo v táboře každodenní záležitostí) prožíval vždy jako velkou ztrátu. Nevzdával se naděje, říkal bratřím: „Musíte se vrátit do Krakova a pracovat na vinici Páně.“ V jejich očích byl člověkem fyzicky i duchovně silným, byli přesvědčeni, že on se vrátí a oni snad s ním.
V březnu 1945 nabývala situace v Dachau na dramatičnosti. Americká armáda se blížila, Němci znásobili množství poprav. Nemocní tyfem byli izolováni od ostatních. Tak se stalo i s blokem číslo 25, v němž byli umístěni ruští vojáci. Při jednom ranním apelu v táboře se velitel obrátil k polským kněžím a s výsměchem jim nabídl příležitost projevit konečně lásku, o které přece tolikrát kázali. Dal jim možnost přihlásit se do služby nemocným Rusům v bloku 25. Skrýval se za tím velký psychický tlak: znamenalo to riskovat smrt na samém úsvitu vysvobození a navíc sloužit vojákům národa, od nějž Poláci v průběhu dějin nemálo vytrpěli a který vlastně i v této válce napadl jejich vlast (3).
Otec Hilarius se přihlásil ihned a pobízel k tomu i svého spolubratra P. Alberta, který váhal. Nakonec se přidal i on. Tak tedy mohli sloužit nemocným a umírajícím jako ošetřovatelé, ale zároveň k nim přistupovat jako lidé víry, jako kněží. Podle svědectví jednoho ze spoluvězňů, který službu v bloku 25 přežil, byl otec Hilarius přesvědčen, že odtud již živý nevyjde. I on se tyfem nakazil a zemřel 26. března 1945, několik dní před osvobozením tábora Američany. V létě toho roku by mu bylo třicet osm let.
Blahořečen byl Hilarius Januszewski 13. června 1999 papežem Janem Pavlem II. spolu s dalšími 107 polskými mučedníky a jeho památka se na Karmelu slaví 12. června.
(1) Okupační režim se snažil, často dříve než proti Židům, zasáhnout proti potenciálním odpůrcům z řad porobených národů – tedy proti politickým, vojenským, intelektuálním, ale také duchovním špičkám společnosti. Po obsazení Polska přišla o život zhruba polovina ze sedmi tisíc polských kněží, asi dva tisíce v Dachau.
(2) Koncentrační tábor Dachau byl uveden do provozu roku 1933 jako první nacistický koncentrační tábor pro politické vězně, intelektuální a duchovní odpůrce režimu, zahynulo v něm několik desítek tisíc lidí. Do Dachau byl odvlečen i převor polského karmelitánského konventu v Oborach a řada dalších bratří. Z holandského Karmelu připomeňme blahoslaveného Tita Brandsmu, který zde byl usmrcen roku 1942. Z našeho prostředí prošli koncentračním táborem v Dachau například kardinálové Trochta a Beran.
(3) 17. září 1939 přepadl Sovětský svaz – bez vyhlášení války – Polsko a podle předchozí dohody s Německem zabral východní polovinu země. Formálním právním základem anexe byly (již v říjnu 1939) vynucené pseudoplebiscity – referenda, která se konala v atmosféře rostoucího teroru, masového zatýkání a obsazení místních volebních výborů důstojníky NKVD.
Etničtí Poláci a Židé byli masově vyvražďováni, několik set tisíc civilistů bylo deportováno do sovětských pracovních lágrů. V rukou Rudé armády skončilo v roce 1939 asi 240 000 polských válečných zajatců. Sovětský režim používal všechny formy represí, aby depolonizoval polské východní pohraničí. Povolal do Rudé armády zhruba 150 000 Poláků, kteří následně umírali v sovětsko-finské válce a v počátcích sovětsko-německé války.
Z doby Hilariova dospívání také můžeme připomenout polsko-sovětskou válku (Wojna polsko-bolszewicka) z let 1919–21, v níž Polsko uhájilo svou čerstvě získanou suverenitu.
(Zpracoval: Gorazd Cetkovský, OCarm.)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Zj 12,10–12a
Žalm 34(33),2-3.4–5.6–7.8–9 Odp.: 5b
Evangelium: Mt 10,28–33