Doporučujeme
P. Aťa Mandl
Jednou z velkých kněžských postav, které u nás s nadšením přijaly Druhý vatikánský koncil a zcela žily jeho duchem, byl také P. Antonín Mandl (1917–1972). Tento velmi nadaný mladý kněz po studiích v Římě a po skončení druhé světové války krátce působil ve farnostech pražské arcidiecéze. Snažil se hlásat evangelium novými neotřelými způsoby, v tomto směru byl vždy velmi vynalézavý. Zanedlouho jej arcibiskup Beran vyslal na zkušenou do Francie poznat zblízka nové formy působení kněží v dělnickém prostředí. A od 1. 3. 1948 jej pak jmenoval ředitelem Katolické akce a ředitelem Pastoračního ústředí. Jako vlivná osobnost katolické církve byl P. Aťa Mandl v červnu 1949 zatčen, nesmírně krutě vyslýchán, v prosinci 1950 odsouzen na 25 let vězení a vězněn až do února 1964. I ve vězení se stále živě zajímal o dění v církvi, vnější ústrky mu nevzaly nadšení pro Krista a církev. Po propuštění z vězení nedostal státní souhlas k duchovní službě. Za politického uvolnění na jaře 1968 se angažoval ve vedení Díla koncilové obnovy a zapojil se i do dalších aktivit. (Tehdy byl i rehabilitován, ovšem po dvou letech Nejvyšší soud jeho rehabilitaci zrušil jako „neoprávněnou“.) Velmi usiloval o uplatňování myšlenek koncilu do života církve u nás. Koncil se postavil za ideál, po kterém Aťa Mandl toužil od mládí: otevření se církve současnému světu a její odpoutávání se od pompéznosti a formálnosti. Přes všechno těžké, co prožil, z něj vanula svoboda, prosazovaná někdy s kousavým humorem. Protože nemiloval systematické traktáty a sám byl člověkem dialogu, snažil se oslovit své současníky, zvláště mladé lidi, formou umělých dialogů o aktuálních tématech, souvisejících s vírou. Některé tyto jím sestavené dialogy byly scénicky přednášeny v kostele sv. Kříže Na Příkopech.
Fr. Desiderio García Martínez, O.Carm.
3. – Doprovázet
V Salamance v jedné z komunit Archa se mi naskytla příležitost k bližšímu seznámení se s Jeanem Vanierem, zakladatelem těchto komunit, které společně vytvářejí lidé zdraví s osobami s mentálním postižením. Na nahrávce, kterou jsme tenkrát pořídili a následně přepsali, hovořil o umění doprovázet. Jeho slova mne velmi zaujala.
„Pro každého z nás... je životně důležité, aby měl svůj vlastní skrytý prostor. Každý člověk obvykle zná své hranice a ví, kam až sahají. Vůči tomuto mystickému prostoru druhého, protože je pro něj nezbytným, musíme zaujmout hluboký respekt. Nesmíme se ve své ukvapenosti snažit stůj co stůj ho narušit. Do komunit čas od času zavítají skvělí lidé, kteří se ihned pustí do doprovázení druhých tak, že vezmou někoho za ruku a snaží se ho někam dovést... Někdy to opravdu člověka dojme, ale ve skutečnosti je to obrovská drzost vůči druhému!!! Jelikož se tím naprosto nerespektuje jeho mystický prostor. Je fakt, že nám často přijdou do cesty lidé toužící po lásce a velmi citliví na gesta. Takovým je třeba pomoci, aby svůj vlastní prostor našli, ale nikoliv tím, že se jich začneme fyzicky dotýkat a hladit je. To je mnohdy ten nejlepší způsob, jak je [pouze] rozrušíme! Milovat neznamená vodit druhého za ručičku, aby nesešel z cesty, nebo jej hladit. Doprovázení znamená daleko víc... doprovázením pomáháme lidem ke svobodě, aby se stali sami sebou, objevili svou skrytou krásu a uvědomili si, že [oni sami] jsou studnicí života. Nezapomínejte: někdy člověk, zatímco dává, může zabíjet. Domnívá se, že miluje, ve skutečnosti však vytváří stav závislosti, která dotyčného dovede k naprosté frustraci...“
Vás, milí čtenáři našeho časopisu, čeká nad tímto číslem. Zdá se mi, že víc než jindy bude četba časopisu vyžadovat trpělivost a přemýšlení. Dlouhé články nedovolují spěchat, historii nelze – má-li nám být inspirací – číst jen zběžně, tematika doprovázení a sledování otištěného rozhovoru vyžadují soustředěnou pozornost. Ale věřím, že ta vynaložená námaha se vyplatí.
Rád bych nám na následujících stránkách ještě i znovu připomenul nedávné 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, a to trochu neobvyklým způsobem. Věřím, že mi prominete, když pro tentokrát vybočíme mimo okruh karmelitánské rodiny. Přál bych Vám, aby Vás osobnost P. Ati Mandla i jeho myšlenky oslovily stejně intenzívně jako mne. Kéž by i o nás nakonec platilo jeho skautské a životní heslo, které se mu – podle svědectví těch, kdo jej znali osobně – opravdu podařilo naplnit: „Briller et rayonner la vie“ (Skvít se a vyzařovat život)!
Abychom po vzoru velkých světců Karmelu žili v hlubokém, důvěrném spojení s Bohem a přitom byli Kristovými učedníky, kteří se nebojí současnosti, ale i v ní nacházejí závratnou Boží blízkost a právě v ní hledají slávu Boží.
Požehnané čtení!
P. Gorazd, O.Carm.
K výročí úmrtí významného představeného
Před 450 lety zemřel v prosinci 1562 jeden z vůbec nejvýznamnějších mužů na pozici generálního převora řádu karmelitánů – Mikuláš Audet. Jeho život a působení jsou zajímavé i dnes, v lecčems pro nás mohou být zdrojem poučení.
Mikuláš Audet (1481–1562) pocházel z Kypru a tedy z karmelitánské provincie Svatá země. Zodpovědnost nejvyššího představeného v karmelitánském řádu přijímal zcela nečekaně, i pro něj to bylo překvapení. V roce 1523 jej papež Hadrián VI. jmenoval generálním vikářem řádu, protože generální převor i dva po něm jmenovaní vikáři během krátké doby náhle zemřeli. Ačkoliv se tehdy Mikuláš Audet ocitl na špici řádu jen na několik měsíců – do příští generální kapituly, okamžitě se zasadil o reformu řádu. Svou snahu vyjádřil slovy, že nechce řád reformovat, ale chce pro reformu připravit půdu – generální kapitule i budoucímu generálnímu převorovi.