(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)
Štít víry
Štít (scutum) býval zhotovený ze dřeva, potažený kůží a na okrajích zpevněný kovem. Byl tak veliký, aby ochránil bojovníka od hlavy až k patě a mohlo se za ním skrýt celé tělo. Tvarem šlo buď o obdélník (podlouhlý ve směru svislém) klenutý tak, aby se za něj vojákovo tělo snáze ukrylo, nebo měl tvar protáhlého oválu. (Kromě toho užíval antický voják ještě jiný, menší štít nazývaný clipeus, kterým se kryl v boji muže proti muži.)
Věřit znamená: spolehnout se na věrnost druhého (opřít se o něj).1 Víra je – viděno z mé strany – skokem do temnoty, protože si věrnost druhého nemohu zajistit, vymoci. Tak důvěra sahá dál než všechny rozumové důvody, je to temná noc, vykročení do nejistoty. Důvěra znamená vydanost. Ne nějakou neurčitou, ale vydanost někomu – komu důvěřuji.
Náš Bůh je Bohem věrnosti. Bůh je věrný (Ž 31,6). Žalmy opěvují jeho spolehlivost: je věrný vůči svému stvoření, je věrný svému slovu, je věrný ve svých činech, ve své slitovávající se lásce. Nový zákon hlásá, že Boží věrnost je větší než lidská nevěrnost. „Ale co potom, když někteří z nich odmítli uvěřit? To, že nechtějí věřit, snad způsobí, že Bůh přestane být věrný? Naprosto ne!“ (Řím 3,3–4)
Svou důvěrou dávám věrnosti druhého možnost, aby se uskutečnila. Takto důvěra představuje tvůrčí přístup k životu. „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem“ (Žid 11,3) a že Ježíš je Mesiáš, který přišel v těle. Tím, že důvěřujeme, naše schopnost takto vnímat roste.
Důvěra neskončí u toho, že se obírá Boží věrností. „Víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Především listy Jakubův a Janovy zdůrazňují lásku jako ovoce víry. Toto je onen „pancíř víry a lásky“ (1 Sol 5,8), „jímž budete moci uhasit všechny ohnivé střely onoho ničemníka; bez víry se totiž nelze líbit Bohu“ (Řehole, kap. 19).
Navíc: moje identita bude mít vždy trhliny a mezery (i když usiluji o čistotu a svatost, o spravedlnost a naději). A pouze důvěra je s to zdolat nástrahy, působící ve mně rozklad a znechucení, do nichž stále upadám. Chybí-li důvěra, pronikne do mne nepozorovaně ohnivá střela „ničemníka“. Proto povzbuzuje Pavel: „Bojuj dobrý boj víry...“ (1 Tim 6,12).
Důvěra však přináší víc, než jen ochranu před destrukcí. Věřit Bohu znamená totiž dotýkat se ho v jeho podstatě, v jeho věrnosti. Dáváme mu tím příležitost projevit se a jednat jako Bůh. Jako ten, kdo je zcela pevný, věrný: „Já jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Skrze mou důvěru ten, který je, opravdu je i v mém životě. Nechávám se osvobodit od svého strachu a uzavřenosti a otvírám se důvodu mé důvěry: jeho věrnosti. Chytám se jej – Pevného. Jistě se ho to hluboce dotýká, když vidí, že mu rozumíme právě v jeho věrnosti. „Bez víry se však Bohu nelze líbit“ (Žid 11,6).
Albertova řehole obsahovala původně ještě dodatek: „A to je vítězství: vaše víra.“ (Srov. 1 Jan 5,4.) Vítězství ve dvojím smyslu: hasíme ohnivé střely pokušitele a zdoláváme rozkladné síly naší vlastní nedůvěry. Důvěra je naprosté vítězství nad rozkladem zvenčí i uvnitř. Je to vítězství lásky.
Přilba spásy
Původně chránili bojovníci svou hlavu zvířecí koží, později se začala používat z kovu zhotovená přilba. Přilba měla krýt týl, lebku, spánky a čelo. Někdy měla přilba na čelní straně hledí, aby chránila i obličej, a po stranách výběžky, jimiž chránila líce. I vzadu sahala co nejníže. Oči a uši zůstávaly vždy nekryté. Měla tedy ochránit hlavu, jak jen to bylo možné, nesměla však bránit ve výhledu. Tak jako pancíř by neplnil svou funkci, kdyby byl příliš těžký a zamezoval pohybu, tak přilba nesměla být uzavřená příliš.
Spása patří k výzbroji, kterou „nosí“ Bůh: „Oblékl si spravedlnost jako pancíř, na hlavu (si vzal) přílbu spásy...“ (Iz 59,17). On je „Bohem spásy“. Spása znamená zachování či uchránění integrity nějakého člověka nebo skupiny lidí. Hospodin vytváří svou osobní náklonností vůči nám prostor svobody, v němž mohu opravdu být (Ž 26 a 27). Izrael v dějinách opakovaně zakoušel, jak ho Bůh vysvobozoval a chránil před zničením (Ž 80). Často je v Písmě Boží spása zmiňována spolu s jeho spravedlností (Iz 45,8 aj.).
Úplná spása je spojena hlavně s poslední dobou, s koncem časů: „V ten den se řekne: Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí, ... jásejme a radujme se z jeho spásy...“ (Iz 25,9). V Novém Zákoně označuje slovo spása především spásu ve smyslu eschatologickém: konečné osvobození z moci Zlého. Tato spása však není záležitostí pouze budoucnosti, nýbrž příchodem Ježíše už je zde (2 Kor 6,2). Křesťanské komunity jsou prvotinami této konečné spásy (2 Sol 2,13), která se v plnosti uskuteční při druhém příchodu Páně. Napětí mezi již přítomnou a ještě očekávanou spásou nám dává vydržet naše důvěra. Veškerá křesťanská spiritualita se odehrává v „silovém poli“ tohoto napětí. Západní spiritualita přitom klade důraz na spásu již uskutečněnou: Ježíš nás vykoupil a jde před námi k Otci; pak spása duší (srov. 1 Petr 1,9) znamená následovat Ježíše ve všem. Východní spiritualita zdůrazňuje více spásu, která přijde. Boží spása má tedy dva póly: Vtělení v dějinách a Příchod na konci časů.
Naše Řehole spojuje spásu se ctností naděje. Tím ji vztahuje k budoucnosti a nás učí ji očekávat. S tím jsme se setkali už u proroka Izaiáše: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí“ (Iz 25,9). Očekávání a spása patří k sobě. Právě Nový Zákon, prodchnutý vírou, že spása už je zcela blízko, říká, že spásu můžeme jen očekávat. Jediný opravdový způsob, jak ji lze „uchopit“, je doufat v ni. Vytrvale důvěřovat v to, co leží za hranicemi našich vlastních možností, co nemůžeme sami „vyprodukovat“, vytvořit. Spása a naděje k sobě podstatně patří: „buďme střízliví, odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu.“ (1 Sol 5,8).
Naděje ve spásu nám chrání hlavu ze všech stran, až hluboko do týla, ale nesmí nás činit hluchými a slepými vůči realitě, ani nám svazovat ústa vůči té spoustě všeho na světě, co spáse protiřečí. Přílba spásy, která nás chrání před zraněními, je zároveň přílbou naděje, protože si neděláme žádné iluze. Můžeme také říci: přílba spásy znamená být oblečen v Boží otevřenost, čekání, trpělivost...
Podíváme-li se na tři posledně jmenované součásti výzbroje – pancíř, štít a přílbu – ještě zpětně, vyvstane nám v nich trojice teologálních ctností: láska – víra – naděje. I to má základ v Písmě. Sv. Pavel tuto trojici nenapodobitelně spojil ve známém textu o lásce: „všechno omlouvá, všemu věří, všechno vydrží... víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,7.13). Uvádí je spolu také na jiných místech (1 Sol 1,2–3; 1 Sol 5,8–10; Kol 1,4–5) a podobně je tomu v prvním listu sv. Petra (1,3–9; 1,21–22).
Pořadí ctností je v Řeholi sv. Alberta oproti tomu, na které jsme běžně zvyklí, pozměněno, a k jednotlivým ctnostem jsou připojeny specifické důrazy: láska je spojena se spravedlností (spravedlnost v lásce); víra je velmi vyzdvižena (ona odráží střely Nepřítele a bez ní se nelze Bohu líbit); naděje upnutá ke spáse, k jejímu očekávání, dává Řeholi prorocko-eschatologické zaměření. Polární napětí mezi spravedlností v lásce a nadějí ve spásu zprostředkovává víra coby bezpodmínečná důvěra.
Meč Ducha
Meč římského vojáka byl dlouhý, měl tupý konec a po straně ostří, které působilo nepříteli sečné rány. Později byl nadto meč na konci zašpičatěn a byl používán i jako bodná zbraň. Ve španělských válkách poznali Římané také kratší meč, téměř jakoby dýku, a převzali jej do své výzbroje. Taktika boje vypadala takto: poté co byl nepřítel zasažen šípy a (vrhanými) kopími, byl zabit pomocí krátkého meče.
Poslední zbraň vykazuje oproti výše jmenovaným součástem výzbroje několik rozdílů:2
- Boží slovo je tu chápáno jako zbraň útočná;
- Duch a slovo Boží nezapadají do zmíněné řady ctností (láska, víra, naděje)
- a také nejsou něčím, co v nás spása způsobí, jako např. spravedlnost.
V Písmu patří slovo a Duch výhradně k Bohu: On svým slovem všechno povolal k bytí a svým duchem tomu dal život (Gen 1–2). Výstižně říká žalmista: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup...“ (Ž 33,6). S obrazem ostrého meče spojila životodárné Boží slovo již prorocká tradice Starého zákona (Iz 49,2; Oz 6,5). Podobně je tomu i v apokalyptice Nového zákona (Zj 1,16; 19,15.21). Zatímco u proroků míří tento meč spíše navenek, tj. proti vnějšímu nepříteli, list Židům obrací jeho ostří dovnitř do nitra člověka, jde o „skalpel“ rozlišování: „Boží slovo je ... ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12).
Důležitější než směr namíření tohoto meče je však jeho struktura, kterou tvoří zároveň Boží slovo a Duch. Podle raně křesťanské spirituality právě Duch je nositelem smyslu Božího slova. Četba Písma se zaměřovala na to, aby čtenář tím, že pronikne několikerý smysl Písma (jak jej rozlišoval Origenes), nakonec dosáhl „duchovního poznání“.
„Cíl duchovního života je proniknout až k žilám a morku Božího slova a nahlížet hluboká a skrytá tajemství čistým pohledem srdce. Toho nedosáhne lidské vyučování a světská učenost, nýbrž pouze čistá duše osvícením Ducha svatého.“3
Duchem svatým odhalené Boží slovo nás vede ke kontemplaci. Přirovnání s mečem tu lze použít proto, protože při ní rozlišování dosahuje své maximální ostrosti. Ale cesta k tomu je dlouhá. Začíná čtením Božího slova (lectio). Skrze naše smysly při četbě a poslechu do nás Boží slovo proniká. Opakujeme si ho, přemýšlíme o něm, zní v nás a sestupuje do našeho srdce (meditatio). Proudění lásky, kterým je Boží slovo naplněno, se našeho srdce dotýká a činí i z něj svůj pramen: i z něj dál vyvěrá – modlitbou (oratio). A nakonec se oči našeho ducha otevírají v Duchu Božím a to je nazírání (contemplatio). Boží slovo odkrývá náš vnitřní i vnější svět, proniká jako meč všechna klišé, upjatosti, skrýše, falešné obranné mechanismy, masky a představy. A to všechno tím, že Boží slovo „hojně (v přemíře) přebývá ve vašich ústech i srdci.“ Sestoupilo tak hluboko, že ve své plné síle proniká zase navenek – působením Ducha.
V pozdější době chápali karmelitáni slova o této části zbroje jako výzvu, týkající se hlásání pravd víry: Boží slovo ať hojně přebývá ve vašem zvěstování Krista (Jan Baconthorpe, Filip Ribot, bl. Jan Soreth). Ale i tehdy měli na mysli hlásání vyrůstající z kontemplace.
Podstatou této poslední části zbroje je tedy kontemplativní přetvoření působením Božího slova. I zde však platí stejná dynamika, s jakou jsme se setkávali výše: Boží vlastnost, která se v Mesiáši stala tělem a krví, vstupuje prostřednictvím četby, recitace a skutků do našeho nitra. Tam se dotýká jádra naší bytosti a odtud zase působí v našem chování. Síla Božího slova působí pak již zevnitř. Proto cituje sv. Albert list Kolosanům: „Kristovo slovo ať u vás bohatě přebývá: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko (dělejte) ve jménu Pána Ježíše. a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,16–17).
Shrnutí
V kapitolách o Boží zbroji (kap. 18 a 19) je vykresleno přetvoření co do našeho praktikování ctností. Můžeme rozeznat tři fáze tohoto přetvoření:
- První fázi charakterizuje úsilí o čistotu a posvěcení myšlenek. Navazuje vnitřně na pracovní cíl předcházejících kapitol (tj. čistotu srdce). Viděli jsme už dříve, že základní cvičení měla za cíl uspořádat a očistit to, co v nás je. Toto očišťování nyní pokračuje přijímáním něčeho nového „zvenčí“: přijímáním Božích vlastností. Tato první fáze je tedy zaměřena k vnitřnímu očištění a uspořádání, k otevření se a schopnosti přijímat.
- Druhá fáze je naznačena třemi božskými ctnostmi. Řehole požaduje, abychom se v nich cvičili a osvojili si je co nejhlouběji. Máme z nich žít, tak jako žijeme z chleba a vody. Tato fáze je tedy zaměřena na to, abychom opravdu žili z Božích vlastností.
- Třetí fáze se zaměřuje na kontemplaci, přičemž dál staví na cvičení ctností.
„Usilujte se vší horlivostí o to, abyste dosáhli praktického vědění, to je vědění ctností. Bez nich nemůžete získat onu slíbenou čistotu rozjímání (kontemplace). Dosahují jí totiž jen ti, kteří se stali dokonalými ne tím, že je to učili druzí, ale silou svého vlastního jednání; po vynaložení velké námahy a práce nakonec docházejí k odměně. Dosáhnou nazírání nikoli přemýšlením o Božím zákoně, ale skrze plody svého konání.“4
Praktikování ctností je předpokladem pro kontemplaci. Boží slovo v nás bude moci „hojně přebývat“, pokud mohly rozkvést božské ctnosti. Tak jako čistota a posvěcení myšlenek připravují pro přijetí ctností, tak ctnosti připravují pro přijetí kontemplace. A pak v nás může Boží slovo „hojně přebývat“ – nejen v našich ústech a srdci, ale ve všem, co děláme a prožíváme. Písmo se stane průzračným pramenem v nás, v němž sebe i druhého vidíme, jaký je: z Boha. Pak budeme Písmo znát zevnitř. O takové kontemplaci mluví Řehole v poslední části popisu zbroje.
Kapitoly o duchovní zbroji představují tedy další fázi duchovní cesty, kterou nám vytyčuje Řehole. Tato cesta začíná osvojováním si toho, co bylo předtím uvedeno jako základní vybavení pro karmelitánský život (kap. 4–9), systematickým cvičením (kap. 10–17) tedy setrváváním v cele, četbou Písma, recitací modliteb, scházením se v kapli aj. Bezprostředním („pracovním“) cílem tohoto úsilí je čistota srdce. Tento pracovní cíl je zároveň východiskem pro mystické přetvoření: obléknutí do Božích vlastností (kap. 18–19). Protože čistota srdce je zároveň přijetím Pána. První Boží vlastností, do které jsme obléknuti, je právě čistota Boží. Konečný cíl celé cesty spočívá v úplném mystickém přetvoření.
Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD,
zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
Kresby Martina Šabouková
