Lámání chleba při eucharistii

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Rád bych tímto zamyšlením potěšil především všechny, kdo se nejraději chytají věcí zcela konkrétních a snadno představitelných, kdo při všem složitém milují a potřebují „polopatická“ vysvětlení, kdo si připadají spíše „hmotaři“ než lidé hluboce spirituální a při modlitbě zpravidla stihnou okukovat všechno možné, co je obklopuje a kolem nich se děje... Při takovémto našem založení je nám velmi vděčným polem liturgie, protože se při ní „něco dělá“ a my se toho účastníme nebo to přinejmenším pozorujeme. Přitom z průběhu obřadů či z gest a postojů často lze vyčíst mnoho podnětů. A letmé nahlédnutí do minulosti nám to může ještě podtrhnout a upevnit. Zaměřme tedy spolu – co možná „po lopatě“ – pozornost na jeden detail při slavení eucharistie, který je ovšem církvi tak drahý, že se jej vytrvale nevzdává ani po dvou tisíciletích: lámání eucharistického chleba.

Klíčový význam pro tuto tradici mají bezesporu zmínky o lámání chleba, které obsahuje Nový zákon. Když jsem se je pokusil vyhledat, poznal jsem, že by se vlastně daly utřídit do několika skupin:

zázračná rozmnožení chlebů, popsaná v jednotlivých evangeliích: Ježíš „vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k něbi a požehnal, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali“ (Mk 6,41; podobně Mat 14,19; Lk 9,16);
zprávy o Poslední večeři Pána Ježíše s učedníky: např. „Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům...“ (Mat 26,26; podobně i Mk 14,22; Lk 22,19; 1 Kor 11,24);
zprávy o eucharistii v prvotní církvi (1 Kor 10,16); v starokřesťanské době byla pak dlouho eucharistie nazývána prostě „lámání chleba“.

Mne toto téma zaujalo, když jsem si všiml, že vyprávění o emauzských učednících líčí ten nejdůležitější okamžik celé popisované události slovy: „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho“ (Lk 24,30–31).

Až do Nového zákona tedy sahají kořínky našeho liturgického obyčeje. Může nám hned vyvstat otázka: Bylo v tehdejší době lámání chleba něčím neobvyklým? Odborníci tvrdí,¹ že židé v biblické době jedli většinou chléb ječný (tak mj. i v příbězích o Elizeovi – 2 Král 4,42). Jeho příprava byla úkolem žen (případně jejích služek, otrokyň). Každé ráno žena semlela mouku, vypracovala těsto, rozdělala oheň a upekla chléb. Peklo se na rozpálených kamenech či v primitivních pecích, do nichž se chleby „nalepovaly“ na stěnu. Nebo se vložily do horkého popela. Chléb měl tedy co do tvaru podobu silnějších placek a nebyl nejspíš ani příliš jemný ani měkký. Židé ho při jídle nekrájeli nožem, ale v rukou jej lámali. To je zřejmé i ze slov, jimiž vybízí k milosrdenství vůči chudým prorok Izaiáš: „Lámej svůj chléb hladovému...“ (Iz 58,7). Z pašijového vyprávění si také vybavíme (Jan 13,26), že někdy sousta před vložením do úst namáčeli – nejspíš pro jejich snazší rozmělnění v ústech.

Když ovšem Pán Ježíš lámal chléb, skrývá se za tím něco víc než pouhá nutnost, daná tím, jakou vnější podobu chléb tehdy měl. Jednalo se o jakýsi vstupní obřad při společné hostině. Rozdělit se o chléb je „od přírody“ projevem přátelství, spojenectví, náklonnosti. Mimořádnou sílu má něco takového zvlášť v okamžicích nedostatku, kdy jde o poslední kousek chleba. Stejně to platilo i v Izraeli. Jídlo mělo v povědomí židů mnohem hlubší význam než pouze sloužit utišení hladu:

jíst pokrm je stmelující společná událost domácnosti, rodiny, kruhu přátel;
představuje přitom vždy zároveň událost náboženskou, protože pokrm, který máme, je Božím darem;
proto také stolování bylo provázeno modlitbami.

V rodině této společné události předsedal otec a jemu příslušelo před hostinou pronést modlitbu nad chlebem, rozlámat jej a podat ostatním u stolu. Tento zvyk zůstal uchován i později, kdy už neměl svou původní funkci, ale představoval pouze obřadný začátek hostiny. Kdo se neúčastnil tohoto úvodního obřadu, nemohl mít účast ani na následné společné hostině. Židovská domácí liturgie si tuto tradici rodinné hostiny uchovává dodnes.

Jíst z jednoho chleba je výmluvné gesto jednoty všech zúčastněných. Tak to zdůraznil v prvním listě Korinťanům sv. Pavel: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). (Můžeme si tu vybavit např. i štědrovečení obyčej podělovat se navzájem oplatkou, který známe ze Slezska či Polska). Ve starých východních liturgiích lámal při eucharistii proměněný chléb pouze sám celebrant. Pokud bylo přijímajících hodně a lámání trvalo déle, bylo provázeno delšími modlitbami ostatního shromáždění věřících. Tento aspekt slavení eucharistie je také zmíněn v úvodu k římskému misálu: „Lámání chleba – tak byla eucharistie za časů apoštolských označována – zřetelně ukazuje sílu a důležitost znamení jednoty všech v jednom chlebě i znamení lásky, když se jeden chléb rozděluje mezi bratry.“²

Později – zdá se – mezi křesťany toto porozumění vůči gestu rozdílení Kristova Těla zesláblo. Zároveň rostla obliba symbolických výkladů jednotlivých částí liturgie.³ Tak například církev v Sýrii v 5. století spatřovala v lámání eucharistického chleba a v jeho rozdělování věřícím symbol toho, že se vzkříšený Kristus zjevil mnoha lidem: ženám, učedníkům a dalším. „A teď se zjevuje, v přijímání Těla, synům církve“ (Narsai, homilie 17).

V následujících dobách se pozornost více upnula na tu podrobnost, že chléb je na jednotlivá sousta dělen lámáním. Tento úkon, při kterém je chléb holýma rukama silou rozlamován na kusy, se v očích křesťanů spojil s násilnou smrtí Pána Ježíše na kříži. A v lámání proměněného chleba – Kristova těla – před přijímáním věřících byl tedy spatřován symbol umučení a zabití Kristova lidského těla pro naši spásu.

Tento symbol si křesťané pravděpodobně uvědomili velmi záhy. Některé staré verze textu prvního listu Korinťanům, který obsahuje zprávu o ustanovení eucharistie, uvádějí místo slov: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává...“ slova: „tělo, které za vás je lámáno...“ (1 Kor 11,24). Lámání je zde tedy prostě pouze jiný výraz pro Kristovo vydávání se.

Při tomto obrazném výkladu gesta lámání eucharistie se ovšem nijak nebere zřetel na zmínku Janova evangelia, že Ježíši na Kalvárii nebyla zlomena žádná kost, což ho připodobňuje velikonočnímu beránkovi, který měl být pro velikonoční večeři připraven právě takto: aniž mu byla zlomena některá z kostí (Jan 19,36; srov. Ex 12,46). Tímto nesouladem se starověcí křesťané zdá se vůbec nenechali rušit. Ostatně to dobře odpovídá jejich dobrému rozlišování mezi událostí Umučení samotnou a jejím symbolem.

Podobně vidí v lámání chleba při eucharistii symbol Kristovy smrti také sv. Hipolyt Římský (+ 235) v Apoštolské tradici. Z tohoto myšlenkového okruhu pochází např. i patristický text, který čteme v breviáři: „Radostná zvěst naší spásy o tom říká: Ježíš vzal chléb, požehnal a řekl svým svatým učedníkům a apoštolům: Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které je za vás lámáno na odpuštění hříchů...“⁴

Zejména východní církevní otcové (sv. Jan Zlatoústý, Eutychius) mluví později o tom, že lámání chleba při eucharistii naznačuje zabití, které Pán pro nás podstoupil. V byzantské liturgii se pak tyto myšlenky uplatnily ještě jinak: kvašený chléb, kterého se při ní používá, je dělen na malá sousta rozkrájením pomocí malého nožíku, který bývá úmyslně přirovnáván ke kopí, které proniklo Ježíšův bok. Proto nožík napodobuje kopí i svým tvarem.

Na západě se spojování lámání chleba s Kristovou smrtí objevuje teprve od 11. století, ale pak získává na oblibě a ještě po tridentském koncilu na ně byl při výkladech o mši svaté kladen velký důraz. Je zajímavé, že naše západní liturgie ani po „vynálezu“ malých hostií, ke kterému došlo asi ve 12. století a který usnadnil rozdávání eucharistie většímu množství věřících bez nežádoucího drobení proměněného chleba (a zároveň bohužel smazal symboliku přijímání z jednoho chleba), se lámání eucharistického chleba přece nevzdala: vždy zůstalo zachováno alespoň lámání té hostie, z které přijímal sám celebrant. A že tedy vždy při eucharistii používala takového chleba, který lámat šlo, ne takový, který by byl krájen. Liturgický předpis to i dnes výslovně vyžaduje: „Eucharistický chléb ... má být takový, aby kněz při mši s účastí lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat.“⁵

Naší fantazii mohou svou barvitostí posloužit také pozdější symbolické výklady z dob, kdy celebrant lámal již jen jednu velkou hostii a věřící přijímali malé hostie. Předepsáno bylo rozlomit hostii na tři části. Jednu z nich podle starobylého zvyku vložil kněz do kalicha s Krví Páně, druhou sám přijímal a třetí byla původně vyhrazena pro nemocné, kterým se eucharistie měla donést po mši. Již Amalar z Metz (+ kolem r. 850) ve svém alegorickém výkladu mše svaté uvádí tento význam: část hostie smíšená s Krví Páně připomíná jeho tělo vzkříšené, ta část, kterou přijímá kněz, připomíná Kristovo tělo na zemi – církev a část určená nemocným připomíná pobyt Kristova těla v hrobě. Tato symbolika byla později obměněna: tři části rozlámané hostie připomínaly církev vítěznou (svaté v nebi), bojující (křesťany nyní prožívající pozemský život) a trpící (duše v očistci). Tyto výklady se pak dlouho udržovaly v rozjímáních o mši svaté pro široký okruh prostých věřících a sloužily jako pomoc proti zevšednění v pohledu na mši svatou – úplně stejně, jako tomu má posloužit tento článek.

Nevím, jestli se mi podařilo nesklouznout do těžkopádnosti a dostatečně upoutat naši pozornost a představivost. Stručně shrnu, co jsem chtěl říci: lámání proměněné hostie při mši svaté nemusí být bezvýznamný detail, pouhá okolnost, které si nevšímáme. Dnes nás na ně dokonce někdy upozorní moderní ozvučovací technika: opravdu mi běhal mráz po zádech, když při jedné mši svaté, při níž jsem koncelebroval, kněz, který byl hlavním celebrantem – mimochodem: docela hromotluk – energicky lámal několik hostií naráz, až to praštělo, a mikrofony to spolehlivě přenášely (a zesilovač zesiloval) do celého kostela... Určitě i pro nás může být užitečné spojovat si to starobylé gesto lámání s myšlenkou na utrpení Pána Ježíše, kterým jsme byli vykoupeni, které z nás usmířením vytvořilo rodinu Božích dětí, jednotu Kristova těla v jednom Duchu.

Český misál v pokynech pro slavení mše s účastí lidu předepisuje po pozdravení pokoje: „Kněz vezme hostii, láme ji nad paténou, vpouští malý úlomek do kalicha...“ a dále k tomu:

Přitom se zpívá nebo říká:

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.

Pokud lámání trvá delší dobu, může se toto volání opakovat vícekrát. Poslední zvolání však vždy končí slovy: daruj nám pokoj.

To je skutečně původní role tohoto zpěvu v římské liturgii: doprovázet jako modlitba ono lámání eucharistie pro přijímání věřícími. Znát toto „rodné prostředí“ vzývání Božího Beránka nám může také pomoci k usebranosti. Pak i když na oltář přímo vidět všichni nemůžeme (a mikrofony pokaždé neupozorní, že hostie je právě lámána), máme možnost zpívat tento zpěv velmi adresně. Víme jasněji, na koho mluvíme: na Pána, který nás vykoupil obětí svého života a nyní se nám podá za pokrm... Prosíme o jeho milosrdenství.