(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)
Šest součástí Boží zbroje
Albert si ve výčtu Boží zbroje počíná samostatně. Oproti listu Efesanům vypouští obuv (Ef 6,15). Osobitě vsunuje chránění hrudi tunikou, pravděpodobně proto, že ve svém textu klade takový důraz na čistotu srdce. V porovnání s Kassiánem vyjmenovává navíc opasek (pás) a tuniku. Kromě toho také zbroj jinak odůvodňuje. Nápadné je, že Řehole důsledně sleduje výše popsané přetvoření – každá součást výzbroje má základ v Bohu a každá je zaměřena na konkrétní chování. Pro všechny souhrnně platí, že všechny příkazy jsou v latině uváděny formou gerundiva (což je do češtiny přeloženo různě: „Bedra mějte přepásaná...; hruď ať je obrněna..., je třeba obléci pancíř spravedlnosti..., je třeba vzít štít víry...). To navozuje zvláštní atmosféru, kterou můžeme shrnout ve dva prvky: 1) líčením toho, co je třeba udělat, se poukazuje na napětí mezi přítomností a budoucností a 2) je zjevné, že to, k čemu Řehole nyní nabádá, udělat musíme (tj. není jiná volba). Oproti předchozím kapitolám se zde požadavky kladou bezpodmínečně, s neúprosnou vážností.
Pás čistoty
Pás patřil ve starověku mezi základní součásti výzbroje. Tvořil jej jeden nebo většinou více řemenů: na jednom visela pochva pro dýku, na druhém pro meč, na dalším proužky kůže pobité plíšky, sloužící jako ochrana bederní části těla. Řemeny jeden druhý navzájem zpevňovaly a dohromady tvořily pás. Voják nosil pás stále; nejen v boji, ale i při práci, patřil podstatně k jeho identitě vojáka. Opásat se bylo synonymem pro vstup do vojska, stejně jako odložit pás znamenalo útěk z vojska nebo vzdání se nepříteli.
Sv. Albert v řeholi nezmiňuje pás jen ve všeobecném smyslu, ale přidržuje se listu Efesanům, kde se mluví o opásání „kolem beder (životem podle) pravdy“. Tím se otvírá trojí hlubší pohled: bedra jsou v Písmě citlivým a zranitelným místem těla, tedy pás je ochranou. Dále bedra představují oblast volně v těle uložených útrob, které potřebují být opásáním spoutány, a tím zpevněny. Nejen do bitvy, ale i při cestování nebo při namáhavé práci. A ještě souvisejí bedra s tím, co člověk prožívá v nitru. Pás proto slouží i k vyjádření hrdosti, pýchy a krásy. Pás tedy chrání, spojuje a ukazuje, čím člověk v hloubi žije. Tím je pás vhodným obrazem pro čistotu: pás čistoty.1
Čistota, kterou má řehole na mysli, je čistotou Boží (jak už jsme řekli o vší této zbroji). Pásu Boží čistoty porozumíme nejlíp ze dvou starozákonních textů. Toho prvního se drží v Ef 6,14 i sv. Pavel, totiž verše Iz 11,5, kde prorok říká o Hospodinu: „Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví...“ Oproti pohanským božstvům s jejich divokostí a svévolností Hospodinova božská moc sama sebe poutá, spojuje se se spravedlností a s věčnou niternou věrností. A vidět je to na Izraeli, jak o tom mluví druhý text: „Jako pás přilne k bedrům muže, tak jsem k sobě přimkl celý dům izraelský a celý dům judský, je výrok Hospodinův, aby se mi stali lidem, jménem, chválou a oslavou...“ (Jer 13,11 – ekumenický překlad.) Bůh si obléká Izrael jako pás, bytostně se k němu váže. Na Izraeli se tak vyjevuje Boží nitro. A Boží záměr se všemi lidmi.
Tento pás své čistoty nám Bůh dává, jako byl kdysi dáván králům. Ze spirituality královských žalmů je zjevné: to Hospodin dává králi jeho identitu, každého rána. V těchto žalmech se přitom často objevují slova „spása“ a „čistý“. Během exilu se tato spiritualita „demokratizovala“ a přešla ve spiritualitu mesiášskou. Každý člověk má podíl na čistotě Hospodinově: na tom, jak Hospodin chrání křehké, zpevňuje nespojené, čistí k naprosté ryzosti.
Takový pás Boží čistoty si karmelitáni oblékají.
- Čistota chrání to, co je v nás zranitelné; vytváří ve mně postoj, který mě zdržuje od toho, abych se dopouštěl násilí na tom, co je ve mně a v druhých zranitelné (křehké, ubohé, nevyrovnané, manipulovatelné, slabé). Znamená ostych, bázeň a zdrženlivost vůči intimitě a zranitelnosti.
- Čistota spoutává to, co je nespoutané (neuspořádanost a rozptýlenost, hněvivost). Vede k usebranosti a řádu, k sebeovládání a uměřenosti. Pomáhá zabránit tomu, že bych propadl sám sobě, podlehl svým vášním, ztratil se ve svých aktivitách, „pomátl se“ všelijakou roztržitostí.
- Čistota očišťuje od nepodstatného (pod což lze zahrnout naše zmatené pocity, povrchní chování, nutkavé "potřeby", naše předsudky, přejaté způsoby chování, sebeodcizení…). Prostřednictvím toho, jak se chovám, má přece vycházet najevo má vlastní podstata, to, kým v nitru skutečně jsem.
Pás čistoty je darem Božím. To neznamená, že nám spadne z nebe. Jen když se cvičíme, přijímáme tento dar, opásáváme se. To vyžaduje jemnost a trpělivost. (I v nich je postoj čistoty!) Ne náhodou se pás čistoty uvádí ve výčtu zbroje jako první. Čistotou ve výše probraném smyslu totiž začíná duchovní život. Voják opásáním se začíná svou vojenskou dráhu. V Písmě se člověk opásává, aby se vydal na cestu (1 Král 18,46; 2 Král 4,29; 9,1; Jer 1,17). A skrze čistotu vstupujeme na cestu cvičení se v ctnostech. Čistota nás vyvádí ze zmatku, nevyrovnanosti a z bezuzdnosti k tomu, co je podstatné a pevné – v nás, v druhých lidech, v našem životě s Bohem.
Tunika svatých myšlenek
Tunika (spodní oděv, podobný košili) mužů bývala (oproti tunice ženské) kratší, sahala asi ke kolenům a nosila se přepásaná. Rukávy neměla nebo byly jen zcela krátké. Přiléhala přímo k tělu a přes ni se případně nosil plášť a také pancíř. Pak chránila tělo nejen před chladem, ale i před drsností pancíře. Představuje nejintimnější součást oděvu a sama o sobě nepatří mezi výzbroj. Halila tedy tělo ještě pod pásem a pod pancířem.
Sv. Albert předepisuje: „hruď ať je obrněna2 svatými myšlenkami, neboť je psáno: Svatá myšlenka tě zachová.“
Hruď tu symbolizuje city člověka, mysl, vůbec jeho já. Tam přebývají myšlenky. Co jsou vlastně myšlenky? V Písmě se myšlenky týkají dvojí činnosti: hodnotí a plánují. Obojí patří k sobě: kdo něco zamýšlí, zvažuje zároveň okolnosti a možnosti. Vyznačují se jistým neklidem a stálým pohybem, víří.3
Také Boží myšlenky „víří“ – kolem nás. Směřují k našemu prospěchu. Dokonce přes zlé plány lidí zamýšlí Bůh naše dobro (Gen 50,20). A protože Bohu také nic není skryté a vše hodnotí bez omylu, jeho myšlenky jsou jiné, než naše (Iz 55,8–9; srov. Mich 4,12).
Navíc jsou Boží myšlenky svaté. Nelze jimi manipulovat nějakou korupcí. Pronikají světem a časem jako oheň, který tříbí, co je dobré, a stravuje, co je špatné. Vyjádřením všeho tohoto jejich pohybu je samo Boží jméno: „Já jsem (zde)!“ Boží jméno nás podněcuje k činnosti: otvírá naše oči pro to, co je podstatné, ukazuje cestu. Kdo přijme toto jméno do svého srdce a do svého jednání, ten je jím posvěcen. Necháme-li jím proniknout naše myšlenky, pak do sebe pojmou svaté myšlenky Boží.
A to znamená úplné přetvoření. Neklid a pohyb našich myšlenek se odehrávají hluboko v našem srdci, v našich potřebách a touhách, motivech. Myšlenky jsou vnitřní stránkou našeho chování, určují naše postoje a naši činnost. Sahají svým vlivem tedy od našeho nitra až po naše nejvnějšnější chování. A jak široký je tento jejich vliv, tak naopak nevelká je jejich pevnost. Mohou podlehnout rozčilení, být přelétavé a prchavé, dají se svést k prospěchářství či ke zlému... Je proto velmi důležité, aby naše myšlenky byly v nás přetvořeny v myšlenky Boží. Bůh je jediný, kdo naše myšlenky do hloubi proniká, může je zevnitř posílit a ovlivnit je svatým vírem svých myšlenek, a to aniž by ničil jejich spontánnost a pohyb. Toto přetvoření myšlenek je první starostí mnicha. A znamená také naši záchranu. V tomto přetvoření máme ochranu před naší vrtkavostí, prospěchářstvím, sebestředností a iluzemi, před nespolehlivými plány a falešnými nadějemi do budoucnosti. Řehole cituje biblický výrok: „Svatá myšlenka tě zachová.“ (Spojuje Př 2,11 a 2 Mak 12,45.) Zachovat používá Písmo mimo jiné v souvislosti s úrodou (Gen 41,35), se zachováním dětí na živu (Ex 1,18), s ochranu duše a těla, prostě ve smyslu: zachování života.
„Svatá myšlenka tě zachová,“ znamená: uchrání tě pro život, zachová tě při životě.
Pancíř spravedlnosti
Pancíř byl původně zhotovován z kůže, která byla pokryta kovovými destičkami. Později byl celý z kovu, ať už z kovových pásů (na silné podšívce), nebo se jednalo o pancíř kroužkový, řetízkový či drátěný. Jeho úkolem nebylo jen chránit co nejlíp vojákovu hruď a záda, ale měl přitom také umožňovat volný pohyb (měl být co možná lehký a přizpůsobený tělu). Tak sv. Albert povzbuzuje: „Je třeba obléci pancíř spravedlnosti...“
Spravedlnost v biblické spiritualitě obsahuje trojí:
- zachovává: jako příznivé klima, které je zaměřeno na vše pravdivé a cenné, hodnotné, a tak tomu dává možnost, aby se to v konkrétní chvíli uskutečnilo;
- usměrňuje, dává řád,
- činí právo.
Hospodin jediný je spravedlivý, dokáže vést celé stádo a nenechat zahynout žádnou z ovcí.
Spravedlnost Boží se stala viditelnou v Kristu. On zachránil ztracené; na něm poznáváme, co znamená nechat všechny dojít jejich práv. Pancířem spravedlnosti je tedy oděn na prvním místě Bůh: „Oblékl si spravedlnost jako pancíř...“ (Iz 59,17; srov. i Mdr 5,18).
Řehole – naprosto biblicky – spojuje spravedlnost s láskou. „Je třeba obléci pancíř spravedlnosti, abyste milovali Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou silou a svého bližního jako sebe sama.“ Jde o lásku k Bohu, k bližnímu i k sobě. Spravedlnost totiž znamená: nechat každého dojít k pravdě jeho bytí, tedy zachovat, uchránit druhého. A ona trojí láska je propojená: kdo nedokáže přijmout sebe, nedokáže ani „zachovat“ bližního. Kdo nevidí bližního, nevidí ani Boha. Bůh je bezmezně milující Abba a z horského kázání (Mt 5–7) je zjevné, že my, Ježíšovi učedníci, máme usilovat o „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů“ (5,20) a přijmout výzvu: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (5,48). Láska je spravedlnost v přemíře, láska je srdcem spravedlnosti.
Všechen zmíněný trojí rozměr lásky – k Bohu, k bližnímu, k sobě – musí přitom docházet uplatnění. Zajímavě o tom mluví „Kniha prvních mnichů“: „Boha musíš milovat pro Něj samotného; sebe sama však ne kvůli sobě samotnému, nýbrž kvůli Bohu. A protože bližního musíš milovat jako sebe sama, nesmíš ani jeho milovat kvůli němu, nebo kvůli sobě, nýbrž kvůli Bohu.“
Boží láska mě pro oblast lásky k bližnímu učí, že láska miluje bez podmínek, nenutí, je tvůrčí, nesvazuje, je milosrdná. Blíženská láska mě pro oblast lásky s Bohem učí, že láska je vzájemná, oboustranná, konkrétní a hmatatelná. Láska k sobě mě pro oblast lásky s Bohem učí, že láska uchovává osobitost každého, že přijetí sebe není něco jednorázového, ale stále se prohlubuje. A pro oblast blíženské lásky mě láska k sobě učí, že také druhý člověk prochází, stejně jako já, procesem sebepřijetí, že je smrtelný, víceznačný, tu a tam zabržděný, tajemný a otevřený. V tomto trojúhelníku dimenzí lásky probíhá proces proměny každého z nás a tento trojí řád lásky je svrchovanou spravedlností, jejím naplněním.
Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD,
zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
Kresby Lída a Honzík Švarcovi.
